22 C 140/2019-51 — Obvodní soud pro Prahu 1

1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 24.7.2019 se žalobci domáhají, aby soud svým rozsudek nahradil napadené rozhodnutí [stát. instituce] ze dne 17.1.2019, [číslo jednací], ve spojení s rozhodnutím [anonymizována dvě slova] z 6.6.2019, [číslo jednací], a to tak, že každému z žalobců bude přiznána náhrada ve výši, která bude určena znaleckým posudkem. Žalobci k tomu uvedli, že se touto cestou domáhají náhrady dle § 8 a násl. dekretu č. 100/1945 Sb., na jehož základě byl znárodněn mj. též podnik [jméno] [celé jméno žalobce], továrna na pletené zboží, se sídlem v [obec] (dále též„ podnik“ nebo„ továrna“). Žalobci jsou univerzálními dědici po [jméno] [celé jméno žalobce]. Žádost o vyplacení náhrady podali žalobci dne 12.6.2018 k žalovanému. Dne 27.7.1946 byla vydána vyhláška [anonymizováno] průmyslu pod [číslo] [anonymizováno], ve které bylo uvedeno, že dne 27.10.1945 došlo ke znárodnění zestátněním podniku právního předchůdce žalobců, dle dekretu č. 100/ 1945 Sb. Prezidenta republiky, kde bylo rovněž uvedeno, že za znárodněný majetek náleží náhrada, o které rozhodne [anonymizována dvě slova] a není třeba o ni formálně žádat. Žádost ze dne 12.6.2018 žalobci několikrát doplnili až bylo dne 17.1.2019 vydáno rozhodnutí žalovaného, potvrzené [anonymizováno] financí dne 6.6.2019. Obě rozhodnutí považují žalobci za nezákonné a dotýkající se jejich práv z několika důvodů, zejména pro posouzení nároku jako promlčeného, kdy žalovaný posuzoval počátek promlčecí doby od 27.7.1946. Žalobci mají za to, že počátek promlčecí doby měl začít běžet nejdříve 6 měsíců po obdržení výměru o náhradě, který žalobcům resp. jejich právnímu předchůdci nikdy nebyl doručen, pročež námitka promlčení nároku není důvodná. Žalobci popírají, že by od roku 1990 byli ve věci zcela nečinní, když ve věci podali žalobu na určení vedenou u Okresního soudu ve Setíně pod sp. zn. 13 C 83/2003, kde však neuspěli. Následně, když došlo k vyčerpání všech soudních stupňů v ČR, včetně soudu Ústavního, se obrátili na Výbor pro lidská práva při OSN, kde ČR ve svém vyjádření ze dne 28.1.2011 uvedla, že žalobcům nic nebrání, aby podali k žalovanému žádost o náhradu dle dekretu č. 100/ 1945 Sb. V návaznosti na výše uvedené pak žalobci považují námitku promlčení za rozpornou s dobrými mravy a legitimním očekávání (v této souvislosti pak odkázali na nález ÚS 2216/09 ze dne 31.5.2011). Žalobci dále detailně popsali proces a okolnosti znárodnění podniku, jakož i rozsah tohoto znárodnění a kdy k ohodnocení konkrétní výše náhrady pak žalobci navrhli zadání znaleckého posudku. 2. Žalovaný stát jakožto osoba, jíž by měla být povinnost k zaplacení žalobci požadované náhrady uložena (tj. v tomto smyslu účastník řízení), jedná v této věci prostřednictvím své organizační složky – [stát. instituce]. Soud tu vychází z toho, že rozhodování o náhradě spadá dle § 11 odst. 1 cit. dekretu do kompetence [anonymizována tři slova], ostatně právě [anonymizována tři slova] též o náhradě rozhodlo (tj. vydalo nyní přezkoumávané rozhodnutí). 3. Žalovaný pak žalobu označil za nedůvodnou a namítl její celé zamítnutí. Žalovaný se vyjádřil ke všem námitkám žalobce. Žalovaný se předně zabýval otázkou vztahu restitučních předpisů a tzv. Benešových dekretů, kdy odkázal na četná rozhodnutí ÚS (zejména Pl. ÚS 14/94, II. ÚS 14/03, I. ÚS 59/93, Pl. ÚS 45/97, I ÚS 24/98, III. ÚS 107/04). Zejména pak žalovaný upozornil na usnesení NS ČR č.j. 28 Cdo 2633/2017 ze den 11.7.2017, které se týká skutkově velmi obdobné věci, neboť v obou případech došlo ke znárodnění majetku v období let 1945 – 1948, tedy ještě před dobou tzv. nesvobody od 25.2.1948 do 1.1.1990. Toto rozhodnutí NS ČR pak bylo potvrzeno usnesení III. ÚS 3295/17 ze dne 28.4.2020. Podobně žalovaný označil usnesení NS ČR č.j. 28 Cdo 2563/2018, kdy i toto rozhodnutí bylo přezkoumáno rozhodnutím ÚS ze dne 3.4.2019 sp. zn.: I. ÚS 775/19. Žalovaný pak uzavřel, že z této konstantní judikatury vyplývá, že požadavek v toto konkrétním řízení na majetek znárodněný podle dekretu [číslo] 1945 Sb. uplatněný v tomto řízení jde nad rámec možného odškodnění stanoveného restitučními předpisy vydanými po roce 1989. 4. Žalovaný dále učinil nesporným, že žalobci jsou právními nástupci [jméno] [celé jméno žalobce], který byl jediným vlastníkem podniku ke dni znárodnění tj. ke dni 27.10.1945. Žalovaný však namítl, že tento nárok nebyl součástí dědického řízení, pročež žalovaný zpochybňuje aktivní legitimaci žalobců. Dále žalovaný vznesl námitku promlčení předmětného nároku, kdy uvedl, že běh promlčecí lhůty započal dnem znárodnění, tedy dnem 27.10.1945, nejpozději účinností výše uvedené vyhlášky, tedy dne 27.7.1946. K tvrzení žalobců o rozpornosti námitky promlčení s dobrými mravy pak žalovaný uvedl, že tento není dán. Existence případného nároku nepochybně byla žalobcům (popř. jejich právním předchůdcům) známa, popřípadě jim měla být známa, a nic jim nebránilo nárok řádně a včas uplatnit, a to, že tak neučinili, vedlo k promlčení jejich nároku na náhradu. S ohledem na uvedené se nelze při posouzení námitky promlčení dovolávat rozporu s dobrými mravy. Žalobci (popř. jejich právní předchůdci) byli nečinní od roku 1945 až do roku 2018, tedy téměř 73 let, a i kdybychom připustili ztížené možnosti uplatnění nároků v době totality, tak byli žalobci od roku 1990 nečinní téměř 28 let, tedy více než čtvrt století. 5. Soud v tomto řízení při nařízeném jednání provedl dokazování, přičemž jednotlivé důkazy hodnotil v souladu s § 132 o. s. ř. jak každý samostatně, tak i v jejich vzájemných souvislostech a dospěl na tomto základě k následujícím skutkovým zjištěním. 6. Soud z předložené kopie správního spisu zjistil, že řízení bylo zahájeno na základě žádosti žalobců doručené [stát. instituce] dne 12.6.2018, jíž se tito domáhají náhrady za znárodněný majetek v podobě předmětného podniku. Dále bylo zjištěno, že o podané žádosti (doplněné pozdějšími podáními žadatelů) rozhodlo [stát. instituce] dne 17.1.2019, rozhodnutím [číslo jednací], ve spojení s rozhodnutím [anonymizována dvě slova] ze dne 6.6.2019, [číslo jednací]; těmito rozhodnutími byla podaná žádost zamítnuta, a to s argumentací v zásadě obdobnou, jaká je obsažena ve vyjádření k nyní projednávané žalobě. 7. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že jediným majitelem a stoprocentním vlastníkem podniku byl v době znárodnění, tj. dne 27. 10. 1945, pan [jméno] [celé jméno žalobce], narozen dne [datum] v [obec], který zemřel dne [datum]. Rovněž není sporu o tom, že žalobci jsou právními nástupci (dětmi) pana [jméno] [celé jméno žalobce], [datum narození] v [obec], zemřelého dne [datum], a paní [jméno] [příjmení], [datum narození], zemřelé dne [datum]. Po panu [jméno] [celé jméno žalobce] žalobci zdědili každý 1/6 pozůstalosti, když zbylá ½ připadla pozůstalé manželce paní [jméno] [příjmení]. Tato následně zemřela v roce 2012 a veškerý její majetek byl rozdělen rovným dílem mezi žalobce (každý nabyl 1/3 majetku). Stejně tak není pochyb o tom, že pokud byl znárodněn podnik, tak osobami, jejichž majetek byl znárodněn a kterým vznikl nárok na náhradu za znárodněný majetek, byli majitelé podniku (fyzické osoby) ke dni znárodnění. 8. Dne 24.10.1945 byl vydán dekret prezidenta republiky o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, publikovaný ve Sbírce zákonů pod číslem 100/1945 Sb. V jeho oddíle I., § 1 odst. 1 bod 22, byl mimo jiné rozsah znárodnění vymezen tak, že dnem vyhlášení tohoto dekretu se znárodňují zestátněním tkalcovny vlny, hedvábí a umělých vláken, podniky pro výrobu koberců a pokrývek, trhárny, podniky pro výrobu krajek a prýmků, podniky průmyslu stávkařského a pletařského, s více než 400 zaměstnanci podle průměru stavů ke dnům 1. ledna let 1938 až 1940. 9. Dne 27.7.1946 byla vydána vyhláška ministra průmyslu o znárodnění podniku průmyslu textilního, která byla vyhlášena v Úředním listě pod [číslo] [anonymizováno] v textu vyhláška je uvedeno, že podnik [jméno] [celé jméno žalobce], továrna na pletené zboží se sídlem v [obec], byl dne [datum] znárodněn zestátněním, poněvadž jde o podnik průmyslu stávkařského a pletařského s více než 400 zaměstnanci podle průměru stavů ke dnům 1. ledna let 1938 až 1940, a to podle § 1 odst. 1 bod 22 dekretu prezidenta republiky ze dne 24.10.1945, [číslo]. 10. V souladu s § 250e odst. 2 o. s. ř. bere soud za svá též skutková zjištění správního orgánu popsaná v právě citovaném rozhodnutí na str. 16 - 17, konkrétně tato: Dne [datum] velitelství Rudé armády vydalo úřední připomenutí za účelem převzetí továrny [jméno] [celé jméno žalobce]. Dne [datum] byl vydán výměr [příjmení] národního výboru v [obec] č.j. [číslo] [spisová značka] o konfiskaci majetku firmy [jméno] [celé jméno žalobce], továrna na punčochy a stávkové zboží v [obec]. 11. Dále soud zjistil z rozhodnutí [stát. instituce] ze dne 17.1.2019, [číslo jednací], ve spojení s rozhodnutím [anonymizována dvě slova] z 6.6.2019, [číslo jednací] ze dne 19. 12. 2013, [číslo jednací], že byl zamítnut nárok žalobců na náhradu podle dekretu [číslo] 1945 Sb. za