30 C 37/2004-809 — Obvodní soud pro Prahu 1

1. Projednávanou žalobou se žalobkyně domáhá na žalované z titulu náhrady škody dle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu moci veřejné rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ zák. č. 82/98 Sb.“) zaplacení částky 77.548.833 Kč s příslušenstvím. Škoda ve formě ušlého zisku za období od 1.3.2001 do 31.12.2003 měla žalobkyní zastupovaným výtvarným autorům vzniknout tím, že žalovaná v zákonem stanovené lhůtě neuvedla oprávnění žalobkyně k výkonu hromadné správy práv, jehož byla nositelem dle zák. č. 237/1995 Sb., o hromadné správě autorských práv a práv autorskému právu příbuzných a o změně a doplnění některých zákonů (dále jen „zák. č. 237/1995 Sb.“), do souladu se zák. č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon). 2. Žalobkyně tvrdí, že z tohoto důvodu nemohla vykonávat kolektivní správu autorských práv ve formě výběru a výplaty odměn pro jejich nositele, a tím žalobkyni znemožnila v letech 2001 - 2003 (od 31.3.2001 do 31.12.2003) vykonávat kolektivní správu autorských práv ve formě výběru odměn pro jejich nositele. 3. Žalobce jakožto kolektivní správce ve smyslu § 95/1 zákona číslo 121/2000 Sb. (dále AutZ) uplatňuje nárok na náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu Ministerstva kultury dle zákona č. 82/1998 Sb., který spočívá v tom, že v souladu s dikcí přechodného ustanovení § 106/7 AutZ nevydalo ministerstvo v zákonné 90ti denní lhůtě translantační správní rozhodnutí a vyvolanou nečinností žalobkyně jakožto kolektivního správce ušel autorům zisk z odměn, které jim měly být po vybrání přerozděleny. Ministerstvo kultury naopak k tíži žalobce vydalo předběžné opatření č.j. 16205/2000 ze dne 26.2.2001 spočívající v zákazu disponovat s veškerými peněžními prostředky, které byly vybrány [anonymizováno 9 slov]), o podaném rozkladu v březnu 2001 ministr dosud nerozhodl. Žalobkyně byla ve smyslu zákona č. 237/1995 Sb. hromadným správcem, jemuž příslušelo zastupování osob, kterým příslušelo autorské či jemu příbuzné právo, žalovaný stát vydával v žalobě jím citovaná správní rozhodnutí, kterými znemožnil žalobkyni výkon kolektivní správy, k níž byla a je dle § 95 AutZ oprávněna. 4. Nesprávný úřední postup je v příčinné souvislosti se škodou, jež žalobkyni, dle jejího tvrzení, vznikla v podobě nerozdělených odměn autorům, jejichž práva jakožto kolektivní správce spravoval. Tato škoda je představována majetkovou újmou, kterou spatřuje žalobkyně v tom, že žalobkyni bylo znemožněno vybrat od autorů, jí zastupovaných, odměny za předmětné období (roky 2001 až 2003) a tudíž je ani nemohla mezi jednotlivé autory rozdělit. Částku, představující škodu ve výši nároku uplatněného žalobou, posléze hodlá žalobkyně mezi jednotlivé autory vyplatit. Žalobkyně, jak uvedla např. ve vyjádření z 3.6.2011 (č.l. 219 PV spisu) žaluje jen odměny z neuskutečněného výkonu těch práv, které nevybíral pro totožné autory jiný kolektivní správce a jejich výše je vyčíslena znaleckým posudkem opatřeným doložkou dle § 127 a o.s.ř. (až 2.6.2020) znaleckého ústavu znalecký posudek [číslo] vypracovaný znaleckým ústavem [právnická osoba], ze dne 10. března 2011, nyní [anonymizována čtyři slova] (dále„ znalecký posudek“ a„ znalec“). 5. Žalobkyni v období od 1.3.2001 do 31.12.2003 nebylo pravomocně uděleno k výkonu kolektivní správy žádné právo dle dřívějšího rozsahu, dne 20.6.2002 nabylo právní moci rozhodnutí ministra kultury 14.6.2002, č.j. 12317/l2001, kterým byla žalobkyni odňata z výkonu správy část autorů obrazové složky audiovizuálních děl v oboru výtvarném pro dále vyjmenovaná práva, ale práv klasických výtvarníků (malířů, sochařů, fotografu a jiných výtvarníků) se nijak nedotklo. K zesouladnění i tohoto práva došlo až v dalších rozhodnutích ministerstva po zrušení nezákonného rozhodnutí ministra kultury ze dne 28.4.2004. Po 1.1.2004 došlo k vydání několika rozhodnutí ministerstva, kterým bylo ministerstvem žalobkyni uděleno oprávnění k výkonu kolektivní správy a které nabyla právní moci (rozhodnutí ministra kultury z 15.1.2004, k čj. [číslo] 2003 a ze dne 6.6.2005, č.j. 8517l2005) a která byla následně zrušena pro nezákonnost. [příjmení] rozhodnutí o udělení oprávnění bylo žalobkyni vydáno až 5.8.2009. 6. Soud nyní tímto doplňujícím rozsudkem rozhodl o částce ve výši 45, 407 497,47 Kč představující kapitalizaci požadovaných 12ti procent z částky 77, 548 833 Kč za ohraničené období od 1.1.2004 (takto žalobkyně nárok ohraničila sama) do 13.8.2009 (kdy nesprávný úřední postup žalované skončil). 7. Dle tvrzení žalobkyně (viz bod VI žaloby) se jedná o majetkovou újmu představující nemožnost žalobkyně zhodnotit nevybrané odměny autorů např. jejich uložením na bankovním účtu per analogiam dle § 502 obchodního zákoníku. 8. Tento nárok žalobkyně uplatnila až podáním ze dne 12.5.2010 a to tak neurčitým způsobem, a dokonce po předchozí výzvě učiněné dle § 43 o.s.ř., že zdejší soud při jednání konaném dne 28.6.2011 se tázal žalobkyně, zda se jedná o změnu žaloby. Žalobkyně na to soudu sdělila, že se jedná o úrok z prodlení z požadované jistiny. 9. Žalovaná vzápětí do protokolu u jednání konaném dne 28.6.2011 vznesla námitku promlčení takto vzneseného nároku. 10. Žalovaná dále poukázala, že i tento nárok musí být v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem žalované, když žalobkyně dosud neprokázala příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a jí tvrzenou majetkovou újmou, tudíž nemůže ani prokázat, že by jí z této majetkové újmy (77, 548 833 Kč) měly teoreticky plynout další zisky. 11. Žalovaná též poukázala, že prostředky rezervního fondu tvořily a nadále tvoří jen určitý podíl z některých odměn po odpočtu nákladů kolektivního správce na výkon kolektivní správy před vyplacením odměn autorům a které kolektivní správce povinně vytváří a spravuje. 12. Žalobkyně tvrdí, že prostředky ve výši 77 548 833 Kč si mohla od 1.1.2004„ zhodnotit“ např. jejich uložením na účtu banky. 13. Po právní stránce lze věc posoudit takto: 14. Podle ustanovení § 100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené. K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Podle § 107 odst. 1 obč. zák. platí, že právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil; proto je třeba tento okamžik rozhodně a konkrétně určit, aby bylo jasné, od kdy počíná běžet subjektivní promlčecí doba. 15. Soudní judikatura je ustálena v názoru, že pro stanovení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Jinak řečeno pro počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu. Touto vědomostí míní se znalost skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (shodné stanovisko zaujal již Nejvyšší soud SSR v rozsudku ze dne 17. 2. 1978, sp. zn. 2 Cz 35/77, publikovaném ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR, svazek IV, str. 649, a konstantně se k němu hlásí i judikatura Nejvyššího soudu, například rozsudek ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2581/98, nebo rozsudek ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002). 16. Nejvyšší soud dále judikoval, že oprávněný se o vzniku bezdůvodného obohacení dozví ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. až tehdy, když má k dispozici údaje, které mu umožňují podat žalobu o vydání plnění z bezdůvodného obohacení, tj. když nabyl vědomost o rozsahu bezdůvodného obohacení a o osobě obohaceného, přičemž není rozhodné, že již dříve měl možnost se dozvědět skutečnosti, na jejichž základě si mohl učinit úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2758/2006 ze dne 14. 8. 2007, srov. též Švestka, J. Spáčil, J., Škárová, M., Hulák, M. a kol., Občanský zákoník, I, Praha: C. H. Beck, 2. vydání, 2009, s. 609). Pro vydání bezdůvodného obohacení je tedy nezbytné, aby se oprávněný dozvěděl nejen o tom, že fakticky došlo k bezdůvodnému obohacení jako takovému, ale současně, aby se dozvěděl, kdo se na jeho úkor obohatil. Platí přitom výše uvedené, že při posuzování počátku subjektivní promlčecí doby je nutno vycházet z prokázané, skutečné, nikoli tedy jen předpokládané vědomosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002). 17. Pokud jde o částku 37, 730 377,09 Kč představující 12ti procentní úrok z jistiny 77 548 833 Kč, jedná se o částku, kdy žalobkyně již ke dni svého podání ze dne 12.5.2010 musela znát, je li