22 C 64/2017-245 — Obvodní soud pro Prahu 1

1. Žalobou doručenou ke zdejšímu soudu dne 12.4.2017 se žalobce po žalovaném domáhá zaplacení částky ve výši 109 633 569 Kč spolu s příslušenstvím, a to z titulu regresního plnění. Žalobce je občanským sdružením, stavovská organizace [anonymizováno] a žalovaný je dobrovolným profesním spolkem [anonymizováno]. Oba účastníci jsou právními nástupci [anonymizována tři slova] (dále též [anonymizováno]), který ukončil svou činnost v lednu roku 1990. Na základě rozsudku zdejšího soudu č.j. 13 C 285/2005 – 200 ze dne 15.4.2014 vyplatila Česká republika dne 12.4.20014 žalovanému částku ve výši 191 200 000 Kč, včetně úroku z prodlení ve výši 122 038 769,32 Kč, a to z titulu náhrady škody. Mezi [anonymizována tři slova] (právní předchůdce [anonymizována tři slova] – pozn. soudu, dále též [anonymizováno]) a Československým státem byla dne 15.2.1967 uzavřena Hospodářská smlouva, na základě které [anonymizována tři slova] (dále jen [anonymizováno]) převedl bezplatně na stát dvě budovy nacházející se v území, kde bylo následně vystavěna budova [anonymizována dvě slova] a stát se naopak zavázal poskytnout [anonymizováno] budovu, kde se bude nacházet jeho sídlo. Žalovaný se svého nároku na státu domáhal z důvodu následné nemožnosti tohoto nepeněžitého plnění, kdy budova nového sídla měla být postavena v proluce u [ulice] [anonymizováno], kde byl v roce 2006 vystavěn tzv.„ [anonymizována dvě slova]“, čímž se plnění ze strany státu stalo nemožným. Vyplacená částka představovala hodnotu bezplatně odevzdaných nemovitostí k roku 2006. Žalovanému bylo toto plnění vyplaceno jako právnímu nástupci [anonymizována tři slova], kdy však druhým právním nástupcem je žalobce. Pokud toto plnění přijel jen jeden z právních nástupců [anonymizováno] a sice žalovaný, vznikl žalobci, z titulu jejich vnitřního vztahu nárok na regresní plnění. Žalovaný je tak povinen k uhrazení žalované částky žalobci jako svému spoluvěřiteli. Žalobce pak dále uvedl, že usnesením ze dne 5.1.1990 byla ustanovena Likvidační komise [anonymizováno] a zároveň bylo rozhodnuto o zrušení [anonymizováno] ke dni 6.1.1990, s tím že jeho právním nástupcem bude žalobce. Likvidační komise sepsala dne 3.7.1991 likvidační protokol, dle kterého byl majetek [anonymizováno] rozdělen mezi žalobce a žalovaného dle dohodnutých pravidel a ostatní majetek byl rozdělen v poměru 65:35. [anonymizováno] náleželo v době jeho zrušení rovněž právo na nepeněžité plnění od státu, v podobě nároku na vybudování náhradního sídla, kdy se jednalo o plnění nedělitelné, pročež jeho nástupci se stali oba účastníci. Následně v důsledku nemožnosti tohoto plnění od státu vznikl oběma účastníkům nárok na náhradu škody vůči státu, což již bylo plnění dělitelné. Žalobce má tedy nárok na regresní plnění vůči žalovanému, a to ve výše uvedeném poměru 65:35, tedy na částku 109 633 596 Kč. Žalobce žalovaného vyzval k tomuto plnění dopisem ze dne 4.4.2017. 2. Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil svým podáním ze dne 21.12.2021, kdy uvedl, že nárok zcela neuznává a navrhl celou žalobu zamítnout. Dle Likvidačního protokolu ze dne 3.7.1991 byl majetek [anonymizováno] rozdělen mezi jeho majetkově právní nástupce. Žalovaný zejména uvedl, že na žalobce nepřešla žádná oprávnění plynoucí z Hospodářské smlouvy, tedy nárok na poskytnutí náhradních nemovitostí, a to ani v jakémkoliv společenství se žalovaným. Veškeré nároky z této smlouvy přešly pouze na žalovaného, neboť sídlo se mělo nacházet na území České republiky a žalobce si v rámci majetkového vypořádání ponechal sídlo v [anonymizováno] a rekreační objekt na území Slovenska, kdy byl jednoznačně použit princip teritoriální resp. národní delimitace. Žalovaný dále uvedl, že z Likvidačního protokolu nikterak nevyplývá, že by měly existovat nároky, které by měly přejít na oba nástupnické subjekty a být vypořádány v budoucnu. Žalovaný potvrdil existenci poměru 35:65, ten se však vztahoval pouze k jedné konkrétní pohledávce, a to nároku za [anonymizována tři slova]. Za účelem dořešení veškerých majetkových otázek přešla právní subjektivita na Likvidační komisi [anonymizováno], která měla dořešit veškeré majetkové otázky nástupnických subjektů, tedy i žalovaného. Činnost Komise vyústila k vypracování Předávacího protokolu ze dne 30.4.1990, kdy k tomuto dni předala žalovanému majetek a přehled věcných problémů. Žalovaný upozornil zejména na práva vztahující se k nárokům z Hospodářské smlouvy, tedy užívací práva k budovám na adrese [ulice a číslo] a [anonymizováno], jakož i nutnosti dořešit otázku sídla vzhledem k havarijnímu stavu pronajatých prostor. Žalovaný z toho dovozuje, že Likvidační komise předala veškerý majetek a závazky vztahující se k bývalému sídlu [anonymizováno] právě žalovanému. Vypořádání majetku zakončené v roce 1991, bylo konečné, s tím že nevznikly žádné společné závazky mezi účastníky. Dle Likvidačního protokolu ze dne 3.7.1991 byl majetek [anonymizováno] rozdělen mezi jeho majetkově právní nástupce tedy žalobce a žalovaného, a to bezezbytku, tedy došlo k vypořádání všech závazků a práv. Žalovaný znovu zopakoval, že veškeré nároky spojené s nárokem na sídlo v České republice přešly pouze na žalovaného, z čehož dovozuje, že pouze on byl oprávněn z nároku, který mu byl v rámci řízení ve věci sp. zn. 13 C 285/2005 přisouzen. Žalovaný namítl promlčení nároku žalobcem, kdy odmítá, že by účastníci byli v poměru spoluvěřitelů, a pokud tedy žalobce uplatňuje svůj nárok v souvislosti s delimitací, tato byla ukončena ke dni 3.7.1991, pročež veškeré nároky jsou již promlčeny. Žalovaný považuje nárok žalobce za rozporný s dobrými mravy, neboť žalobce se problematikou spojenou se sídlem žalovaného nikdy nezajímal, neangažoval se a pouze vyčkal na výsledek dlouholetého sporu. 3. K tomu se vyjádřil žalobce podáním ze dne 5.5.2022, kdy uvedl, že nesdílí názor žalovaného, že by nárok z Hospodářské smlouvy měl přejít pouze na žalovaného. Žalobce specifikoval, že on je právním nástupcem [anonymizována tři slova] a žalovaný [příjmení] [anonymizována dvě slova] a společně jsou právními nástupci zaniklého [anonymizováno]. A byl to právě [anonymizováno] kdo sídlil v [obec] a vlastnil nemovitosti na [část obce], které na základě Hospodářské smlouvy předal státu, který se zavázal vybudovat sídlo nové, v proluce u [ulice] mostu a dočasně mu bezplatně poskytl do trvalého užívání nemovitosti v [anonymizována dvě slova], kde měl také [anonymizováno] sídlo. Nárok na náhradní plnění tak přešel na oba právní nástupce [anonymizováno]. O rozdělení majetku [anonymizováno] mezi nástupnické subjekty v poměru 65:35 bylo rozhodnuto na jednání delegací v [obec] dne 25.1.1990. Nemovitosti byly převedeny na jednotlivé [anonymizováno], dle toho, který z národních [anonymizováno] je měl dříve v užívání. Likvidační komise [anonymizováno], jejímž úkolem bylo mimo jiné rozdělit společný majetek mezi účastníky, k čemuž právě sloužil poměrový klíč 65:35. Komise zasedla celkem devětkrát a po celou dobu se daným klíčem řídila. Na závěrečném zasedání konaném dne 3.7.1990 byl schválen závěrečný likvidační protokol. Majetkové právo v podobě nároku na vybudování nového sídla v tomto protokolu však uvedeno nebylo. Žalobce má za to, že oba účastníci tak vstoupily do práv z Hospodářské smlouvy, kdy se stali univerzálními nástupci a žalobci tak náleží požadovaná částka, jako poměrná část toho co bylo žalovanému na náhradě škody vyplaceno. Žalobce tak zopakoval, že svůj nárok uplatňuje jako spoluvěřitel oprávněný požadovat plnění na druhém spoluvěřiteli, a to dle dříve dohodnutého klíče. Žalobce proto považuje námitku promlčení za nedůvodnou, neboť jeho nárok nevznikl k momentu delimitace, ale k momentu, kdy žalovaný obdržel plnění od Českého státu, tedy ode dne 12.4.2014 a žaloba byla podána dne 12.4.2017, k promlčení nároku tak nedošlo. Rovněž tak, žalobce popřel, že by uplatnění nároku bylo jednáním v rozporu s dobrými mravy, kdy žalovaný uplatnil svoje právo předstihu a žalobce má právo, aby mu vydal jeho část nároku. 4. Žalovaný k tomu uvedl, že nárok na náhradu škody byl nárokem, který v době zániku [anonymizováno] vůbec neexistoval. Toto právo vzniklo až dne 10.11.2006, kdy neexistuje žádná právní skutečnost, která by zakládala solidární společné právo účastníků. Každému z účastníků, by případně vzniklo samostatné právo na náhradu škody a i pokud by se nejednalo o dva samostratné nároky, ale o společné právo účastníků, nebylo by právem solidárním, ale právem dílčím., neboť se jedná o peněžité plnění. Vzhledem k tomu, že účastníci nebyli oprávnění k náhradě škody společně a nerozdílně, nemůže se žalobce na žalovaném domáhat tzv. regresu. Žalovaný následně zopakoval svůj právní názor, že žalobce nikdy nebyl věřitelem práva na výstavbu nové budovy, kdy toto právo přešlo výlučně na žalovaného. Žalovaný upozornil, že nedošlo k přeměně [anonymizováno], ale k jeho zániku, kdy účastníky nelze považovat za univerzální nástupce, ale práva která nebyla výslovně na někoho z nich převedena, zanikla. 5. Soud na tomto místě především konstatuje,