64 C 142/2021-125 — Obvodní soud pro Prahu 1

1. Žalobkyně, se svou žalobou, doručenou Obvodnímu soud pro Prahu 2 dne 11. 1. 2021 domáhala po žalované nároku na plnění ve výši 177 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8, 25 % ročně za období ode dne 15. 1. 2021 do zaplacení. Uvedla, že dne 5. 8. 2009 podala daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za 2. čtvrtletí 2009 u Finančního úřadu v [obec] (dále jen„ finanční úřad“). Finanční úřad po prověření tohoto daňového přiznání zahájil s žalobkyní vytýkací řízení podle ust. § 43 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění předpisů pozdějších (dále jen„ ZSDP“). Na základě tohoto vytýkacího řízení vydal správce daně dne 22. 11. 2010 platební výměr [číslo jednací], jímž bylo prvostupňové řízení ukončeno. Proti výše uvedenému platebnímu výměru podala žalobkyně odvolání, o němž rozhodlo Finanční ředitelství v Praze dne 22. 11. 2010, [číslo jednací]. Toto rozhodnutí Finančního ředitelství napadla žalobkyně správní žalobou ze dne 2. 3. 2012 u Krajského soudu v Praze, který svým rozsudkem ze dne 12. 2. 2013, č. j. 46 Af 7/2012-25 její žalobě vyhověl. Finanční ředitelství v Praze vydalo dne 9. 9. 2013 nové odvolací rozhodnutí, č. j. 22427/13/5000-14302-700225, které bylo opět v důsledku správní žaloby žalobkyně zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10.2016, č. j. 47 Af 13/2013-22. Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze podalo Finanční ředitelství v Praze, dne 4. 11. 2016 kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 27. 9. 2017, č. j. Afs 264/2016-38 zamítl. Finanční ředitelství v Praze pak rozhodlo (již potřetí) o odvolání žalobkyně svým rozhodnutím ze dne 5. 3. 2019, [číslo jednací]. Toto jeho rozhodnutí a zároveň i rozhodnutí Finančního úřadu v [obec] bylo, na základě správní žaloby, zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2020, č. j. 51 Af 4/2019-41. Celková doba řízení tak dosáhla 10 let a 10 měsíců (do této doby se počítá i délka řízení vedeného před Nejvyšším správním soudem). Navíc v tomto řízení neprobíhalo dokazování a šlo zde pouze o řešení právní otázky. Žalobkyně je toho názoru, že řízení bylo vedeno nepřiměřeně dlouhou dobu, a že ona sama, k této délce řízení nikterak nepřispěla. Před podáním žaloby žalobkyně uplatnila u žalované, dne 14. 7. 2020, postupem podle ust. § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění předpisů pozdějších (dále jen„ ZOŠ“) nárok na přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhou dobou řízení. K této žádosti se žalovaná nevyjádřila. Dle názoru žalobkyně způsobil výše uvedené průtahy v řízení Krajský soudu v Praze, který je nedostatečně (na úseku správního soudnictví) obsazen, tato skutečnost pak plane z žalobkyní předložených statistik. Svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy odvozuje žalobkyně z klíčového stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (Rc 58/2011). Výši 147 500 Kč (15 000 Kč za první dva roky, 8x15 000 Kč za následujících 8 let a 10x1. 250 Kč za zbývajících deset měsíců) navýšila žalobkyně o 20 %, neboť v řízení před Krajským soudem v Praze spatřuje mimořádné průtahy. Běžná lhůta pro vyřízení žaloby je podle Nejvyššího správního soudu 6 měsíců až 1 rok. Řízení před finančními úřady a Krajským soudem v Praze se týkalo žalobkyně uplatňovaného, sporného odpočtu daně z přidané hodnoty ve výši 837 145 Kč, částka tvořící 61 % vlastního kapitálu žalobkyně. Žalobkyně s odkazem na bohatou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soud vychází z toho, že celé daňové a soudní řízení tvoří jeden celek. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soud ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001) pak požaduje žalobkyně úrok z prodlení ode dne 15. 1. 2021, tedy 6 měsíců po datu od uplatnění nároku u žalované. 2. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě navrhla nárok žalobkyně zcela, jako nedůvodný, zamítnout. Finanční úřad pro [územní celek] přiznal žalobkyni svým rozhodnutím ze dne 17. 4. 2019, [číslo jednací], postupem podle ust. § 254 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění předpisů pozdějších (dále jen„ DŘ“) úrok z neoprávněného jednání správce daně ve výši 523 644 Kč, k odvolání žalobkyně změněno autoremedurou tohoto úřadu ze dne 24. 6. 2019, [číslo jednací] na výši 987 587 Kč. Odvolání žalobkyně do této autoremedury bylo zamítnuto rozhodnutím Odvolacím Finančním ředitelství v Praze ze dne 3. 3. 2020, [číslo jednací]. Žalobkyně nejprve uplatnila svůj nárok, dne 14. 7. 2020 u Ministerstva spravedlnosti a následně 11. 1. 2021 podala žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 2. Dle názoru žalované netvoří daňové a soudní řízení jeden celek a jedná se o dva samostatné nároky. Žalovaná je dále přesvědčena, že nárok žalobkyně byl již, k okamžiku jeho uplatnění u Ministerstva spravedlnosti promlčen. Podle ust. § 32 odst. 3 ZOŠ je ve vztahu k náhradě nemajetkové újmy stanovena promlčecí lhůta v délce 6 měsíců ode dne kdy se poškozený dověděl o nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let, ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Minimálně ve vztahu k daňovému řízení je nárok žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy již promlčen. Konečným rozhodnutím v této věci bylo rozhodnutí Odvolacího Finančního ředitelství v Praze, [číslo jednací] ze dne 20. 6. 2019 (doručeno žalobkyni dne 1. 7. 2019), ve kterém tento úřad rozhodl o zrušení platebního výměru za předmětné zdaňovací období druhého čtvrtletí roku 2009 a odvolací řízení zastavil. Žalobkyně však podala žádost o náhradu nemajetkové újmy u Ministerstva spravedlnosti až 14. 7. 2020, a tedy až po uplynutí šestiměsíční promlčecí lhůty. Duplicitní rozhodnutí Krajského soudu v Praze, kterým tento soud zrušil, toto rozhodnutí Odvolacího Finančního ředitelství v Praze na věc nemá žádný vliv na běh prekluzivní lhůty. K ukončení daňového řízení tak došlo ke dni 1. 7. 2019 K, žalobkyní citované judikatuře Ústavního soudu žalovaná uvedla, že se tato judikatura na tento případ nevztahuje, neboť v této věci se nejedná o rozhodnutí, jež by zasahovalo do základních práv a svobod žalobkyně, na niž by dopadalo i ust. § 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod a čl. 38 odst. 2 usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění předpisů pozdějších (dále jen„ Listina“). Na výše uvedený případ tak nebude moci být aplikováno ani stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 Běžná agenda finančních úřadů spočívající ve stanovení a výběru daně není způsobilá zasáhnout do práv a svobod chráněných Listinou základních práv a svobod (nález Ústavního soud ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 29/05). Žalovaná je tak přesvědčena, že posuzované řízení se vedlo v daňové věci, přičemž daní se rozumí legitimní omezení základního práva na vlastnictví z důvodů veřejného zájmu na naplnění státního rozpočtu za účely spojenými s naplňováním funkcí státu a správce daně při vyměření daně postupoval zcela podle daňového řádu. Ze strany správce daně se tak nemohlo jednat o nesprávný úřední postup. Daňové spory tak svým předmětem nejsou sporem o právo nebo závazek soukromoprávní povahy ale jedná se o veřejnoprávní vztah. Nad rámec výše uvedeného pak má žalovaná za to, že žalobkyně nemajetkovou újmu pouze tvrdí a nikterak jí neprokazuje, přičemž důkazní břemeno leží na její straně. Nelze přehlédnout ani fakt, že žalobkyně již byla odškodněna částkou ve výši 929 587 Kč (úrok z neoprávněného jednání správce daně). Vyplacený úrok tak představuje podle ust. § 251d DŘ specifickou formu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou v důsledku vedení řízení svým předmětem spadajících do aplikačního rámce tohoto zákona. Tato úprava podle DŘ má pak, jako lex specialis přednost před úpravou podle ZOŠ. 3. Žalobkyně ve své replice uvedla, že vyjádření žalované je mylné, daňové řízení spadá pod ochranu čl. 38 odst. 2 Listiny. Nelze také aplikovat ust. § 254 odst. 6 DŘ, neboť toto ustanovení bylo vneseno do zákona novelou ode dne 1. 1. 2015, přičemž předmětné daňové řízení se týkalo zdaňovacího období 2. čtvrtletí 2009 (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 Afs 59/2010-143). Na podporu svých tvrzení odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 9. 12. 2020, č. j. 31 Cdo 2402/2020-292 a rozsudek ze dne 31. 8. 2021, č. j. 30 Cdo 3118/2020-250) a Ústavního soudu (nález ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2404/21) 4. Žalovaná ve své duplice uvedla, že žalobkyně v replice uvedla pouze neúplnou argumentaci judikaturou Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, čímž značně zkresluje závěry těchto soudů, vyjádřené v příslušných judikátech. Navíc část žalobkyní uvedené judikatury se nevztahuje ani na daňové řízení ale na řízení správní. Žalobkyně nerozlišuje (zaměňuje) pojmy správním řízení, daňové říze