12 C 146/2017-216 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Právní předchůdkyně žalobců ([celé jméno původní účastnice]) se žalobou doručenou soudu dne 26. 6. 2017 domáhala na žalované zaplacení výše uvedené částky s příslušenstvím coby bolestné a ztížení společenského uplatnění. Žalobkyně uvedla, že je romského etnického původu a dne 29. 9. 1982 se podrobila v hodonínské nemocnici, v té době provozované Okresním ústavem národního zdraví [obec] (dále též jako„ OÚNZ“), [IČO], operačnímu výkonu - císařskému řezu, během nějž jí však byla provedena i sterilizace dle Madlenera, tedy zhmožděním vejcovodů a naložením stehů. Po výkonu bylo žalobkyni sděleno, že provedení sterilizace během podstoupeného operačního výkonu bylo nezbytné, a žalobkyně byla požádána, aby s již provedenou sterilizací vyjádřila dodatečný souhlas, a to ve formě podpisu pod operačním protokolem, čemuž vyhověla. V roce 2012 se žalobkyně obrátila na [nemocnice] [anonymizováno] [obec], příspěvkovou organizaci, v té době provozující hodonínskou nemocnici, s žádostí o pořízení a poskytnutí kopie zdravotnické dokumentace vedené v roce 1982 o osobě žalobkyně Okresním ústavem národního zdraví [obec]. Z obsahu poskytnuté kopie dokumentace však nevyplývá, že by provedená sterilizace byla léčebným výkonem, a už vůbec ne, že by byla léčebným výkonem natolik urgentním, aby nebylo možno vyžádat si předchozí souhlas žalobkyně. Sterilizace provedená žalobkyni Okresním ústavem národního zdraví [obec] tak byla zjevně nezákonná, s vysokou pravděpodobností motivovaná etnickým původem žalobkyně. V důsledku této nezákonné sterilizace došlo u žalobkyně nejenom ke vzniku bolesti, ale zejména k doživotní ztrátě šance na další otěhotnění a další potomky. Vzhledem k okolnostem případu a vzhledem k principu proporcionality považuje žalobkyně za adekvátní odškodnění bolesti ve výši 100 000 Kč a odškodnění ztížení společenského uplatnění ve výši 700 000 Kč. 2. Žalobkyně dále uvedla, že Okresní ústav národního zdraví [obec], [IČO], zanikl coby rozpočtová organizace s právem hospodaření s vymezeným majetkem, ve smyslu ustanovení § 31 odst. 2 písm. e) zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice, ke dni 1. 8. 1992, jeho práva (včetně práva hospodaření s vymezeným majetkem) a závazky (včetně závazků k náhradě škody) přešly dle ustanovení § 31 odst. 4 cit. zákona č. 576/1990 Sb. na zřizovatele, tj. na [anonymizována dvě slova] [obec]. Následně, ke dni 1. 1. 2003, došlo, na základě zákona č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů, rovněž ke zrušení [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [obec], přičemž [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] započal plnit úkoly spojené s odpovědností za závazky České republiky související s tím majetkem České republiky, se kterým byly doposud příslušné hospodařit okresní úřady. Z uvedeného žalobkyně dovozuje pasivní legitimaci [anonymizováno]. 3. Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním ze dne 14. 11. 2017, v němž neuznala nárok žalobkyně, vznesla námitku nedostatku pasivní legitimace a námitku promlčení. Žalovaná konkrétně uvedla, že okresní ústavy národního zdraví obecně byly původně zřizovány okresními národními výbory a po účinnosti zákona č. 425/1990 Sb., o okresních úřadech, úpravě jejich působnosti a o některých opatřeních s tím souvisejících, se staly organizacemi okresních úřadů. Dle vyhlášky č. 242/1991 Sb., o soustavě zdravotnických zařízení zřizovaných okresními úřady nebo obcemi, mohla být základními články této soustavy i zdravotnická zařízení, která byla součástí bývalých ústavů národního zdraví, a to zřizovaná obcemi. Poté následovala delimitace a privatizace ústavů národního zdraví a vznik jednotlivých zdravotnických zařízení, jako nástupců zrušených ústavů. Pokud byly žalobkyni poskytnuty kopie zdravotnické dokumentace ze strany [nemocnice] [anonymizováno] [obec], příspěvkové organizace Jihomoravského kraje, lze předpokládat, že na tento subjekt přešla práva a povinnosti. Okresní úřady přitom nelze považovat za„ univerzální“ nástupce okresních ústavů národního zdraví a taktéž [anonymizováno 7 slov] není„ univerzálním“ nástupcem okresních úřadů, jak je někdy uvažováno. Působnost a kompetence okresních úřadů, jako organizačních složek státu a správních orgánů, byly rozděleny mezi jednotlivé státní složky a územní samosprávu dle zákona č. 320/2002 Sb. Případný„ fiktivní“ závazek zaniklého Okresního ústavu národního zdraví [obec] pak rozhodně nelze považovat za závazek spojený s majetkem České republiky, se kterým byl příslušný hospodařit Okresní úřad [obec] ani za závazek vzniklý z činnosti tohoto okresního úřadu. 4. Žalovaná dále uvedla, že žalobkyně se domáhá odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, které jí měly vzniknout v důsledku zákroku provedeného před 35 lety. Její nárok je tedy ke dni podání žaloby promlčen. Nakonec žalovaná uvedla, že tvrzení žalobkyně o sterilizaci, tedy že nešlo o urgentní léčebný zákrok, z doložené zdravotní dokumentace nevyplývá. 5. V návaznosti na úmrtí právní předchůdkyně žalobců soud řízení zastavil (usnesení ze dne 22. 3. 2019, č.j. 12 C 146/2017-112), neboť dle sdělení notářky JUDr. [jméno] [příjmení] bylo dědické řízení ukončeno usnesením ze dne 15. 2. 2019 s tím, že majetek nepatrné hodnoty byl vydán synu [celé jméno žalobce] (tj. žalobce [příjmení]) coby vypraviteli pohřbu. Zmíněné usnesení ze dne 22. 3. 2010 bylo zrušeno odvolacím soudem, a to usnesením ze dne 15. 8. 2019, č.j. 72 Co 227/2019-120. Přípisem ze dne 20. 9. 2019 Okresní soud v Hodoníně zdejšímu soudu sdělil, že nebyl stanoven okruh dědiců s ohledem na majetek nepatrné hodnoty, avšak jako dědici by připadali v úvahu její synové. V souladu se závazným pokynem odvolacího soudu tak zdejší soud usnesením ze dne 29. 11. 2019 rozhodl o pokračování v řízení se zdejšími žalobci. 6. V podání ze dne 2. 6. 2020 žalovaná setrvala na své námitce nedostatku pasivní legitimace s tím, že právním nástupcem Okresního ústavu národního zdraví [obec] je [nemocnice] [anonymizováno] [obec], příspěvková organizace. Byť postup při uzavření delimitační dohody vykazuje určitý dobově podmíněný nedostatek v datu podpisu jednotlivými stranami, z jejího obsahu nástupnictví [nemocnice] [anonymizována dvě slova] [obec] vyplývá, byť taková dohoda (popř. delimitační protokol) by sama o sobě právní nástupnictví nezakládala, i pokud by byla zcela bez závad. Delimitační dohoda (či delimitační protokol) není rozhodnutí zřizovatele o vymezení majetku či o právech a závazcích nově zřizované organizace, ale zásadně slouží jen k identifikaci a sumarizaci majetku již vymezeného. Z obsahu tohoto dokumentu však jednoznačně lze existenci právního nástupnictví [nemocnice] [anonymizována dvě slova] [obec] (nyní [nemocnice] [anonymizováno] [obec]) na Okresní ústav národního zdraví [obec] dovozovat. 7. Ve vyjádření ze dne 23. 10. 2020 žalobci uvedli, že se nedomáhají přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.), ale náhrady škody na zdraví, konkrétně odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, podle ustanovení § 444 o.z., přičemž do úvahy by přicházela pouze subjektivní promlčecí lhůta, jejíž počátek byl vázán na okamžik, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Obě podmínky stanovené pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na náhradu škody na zdraví, tj. vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, musí být splněny kumulativně, přičemž nestačí pouhý předpoklad či možnost dozvědět se o škodě a osobě, která za vzniklou škodu odpovídá. Matka žalobců se sice o provedené sterilizaci, tedy o škodě, dozvěděla již dne 29. 9. 1982, byla jí však tehdy prezentována jako výkon nezbytný, matka žalobců se tedy v té době nedozvěděla o tom, že ve skutečnosti šlo o jednání zbytné a protiprávní, resp. že jí za způsobenou škodu vůbec někdo odpovídá. Teprve až z kopie zdravotnické dokumentace, vyžádané právním zástupcem matky žalobců v roce 2012, vyplynulo, že předmětná sterilizace ve skutečnosti žádným (nezbytným) léčebným výkonem nebyla, resp. nebyla natolik urgentní, aby nebylo možno vyžádat si předchozí souhlas. V době tohoto zjištění však již Okresní ústav národního zdraví [obec] neexistoval, neboť zanikl ke dni 1. 8. 1992. Teoretických variant právního nástupnictví po zaniklém OÚNZ [obec], a tedy odpovědného subjektu, existuje celá řada, přičemž dle žalobců je právním nástupcem OÚNZ [obec] ex lege žalovaná. 8. Dne 12. 3. 2021 se ve věci konalo jednání, během něhož účastníci setrvali na svých tvrzeních, přičemž žalovaná ve vztahu k námitce nedostatku pasivní legitimace odkázala na obdobné případy rozhodované Nejvyšším soudem ČR pod sp. zn. 30 Cdo 970/2012 a následně Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 7/2013. Žalobci uvedli, že stranou delimitační dohody je [nemocnice] [anonymizována dvě slova], která však dle zřizovací listiny měla