18 C 33/2008-528 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobci (původně včetně žalobkyně a) [celé jméno původní účastnice], zemřelé dne [datum]) se v řízení domáhali po žalované původně 1, 774.050 Kč s příslušenstvím jakožto náhrady škody, jež jim měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu [anonymizována tři slova] [obec] a Okresního soudu v Benešově. [anonymizována tři slova] [obec] ve svém rozhodnutí ze dne 17. 10. 1988, sp. zn. [spisová značka], i Okresní soud v Benešově v rozhodnutí ze dne 13. 2. 2002, sp. zn. [spisová značka], zaměnily majetek (pozemky parc. [číslo] zapsané na [list vlastnictví], resp. [anonymizováno] v [katastrální uzemí], tzv.„ první skupina pozemků“ a dále pozemky parc. [číslo] na [list vlastnictví], v [katastrální uzemí], tzv.„ druhá skupina pozemků“) [jméno] [celé jméno žalobce] narozeného [datum] a zemřelého [datum] za majetek [anonymizováno] [jméno] [celé jméno žalobce] narozeného [datum] a zemřelého [datum]. Na základě těchto rozhodnutí byly pozemky [jméno] [celé jméno žalobce] [datum narození], jež měly náležet žalobcům jako jeho dědicům, přiřknuty dědičce po [anonymizováno] [jméno] [celé jméno žalobce] [datum narození], která je posléze prodala městu [okres], na základě kupní smlouvy ze dne 8. 10. 2001, s právními účinky vkladu vlastnických práv 4. 4. 2002. Kupní cenu, již za tyto pozemky usnesením o dědictví určená dědička obdržela, žalobci nyní požadují jako náhradu škody jím vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu v dědickém řízení. O těchto skutečnostech se žalobci dozvěděli v září roku 2006 v souvislosti s výstavbou [anonymizována dvě slova] v [obec] O výkupní ceně předmětných pozemků bylo rozhodnuto usnesením zastupitelstva [územní celek] ze dne 23. 4. 2002, která byla stanovena jako jednotná výkupní cena ve výši 250 Kč/1m2 a prodejní (kupní) cena 200 Kč/1m2. 2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby a argumentovala, že nárok je již promlčen, neboť ke škodě mělo dojít rozhodnutím z roku 1988 a dále namítla skutečnost, že tvrzení žalobců o tom, že jsou vlastníky předmětných pozemků, zůstalo pouze v rovině tvrzení. Žádné řízení o znovu projednání dědictví po zemřelém [jméno] [celé jméno žalobce], zemřelém v roce [rok], nebylo otevřeno a žalobci mají dostatek prostředků k tomu, aby sjednali nápravu, pokud se domnívají, že [jméno] [celé jméno původní účastnice] není dědičkou předmětných pozemků. Žalovaná navíc namítla, že předmětná rozhodnutí nebyla pro nezákonnost zrušena. 3. Rozsudkem ze dne 27. 11. 2008, č. j. 18C 33/2008 – 32, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 4. 2009, č. j. 18C 33/2008 – 50, zdejší soud žalobu v plném rozsahu zamítl. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu I. stupně rozsudkem ze dne 22. 9. 2009, č. j. 35Co 177/2009 – 62, potvrdil. Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 11. 1. 2012, č.j. 28Cdo 2736/2011-79, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2009 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 11. 2012 a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím že v daném případě je třeba vyjít z povahy pochybení, jež přivodilo dovolatelům tvrzenou újmu. Tím byla okolnost, že došlo k záměně dvou zůstavitelů, v důsledku čehož došlo k provedení dědického řízení o nově najevo vyšlém majetku po zůstaviteli, jenž tento majetek nezanechal, a nebylo zahájeno dědické řízení po zůstaviteli, do jehož pozůstalosti tento majetek skutečně patřil. Tento postup sice ve vztahu k dědicům po domnělém zůstaviteli měl za následek vydání rozhodnutí, jež postrádá opory v hmotném právu, ve vztahu k dědicům po zůstaviteli skutečném však vedl k tomu, že usnesení o jejich dědictví vůbec nebylo vydáno, ač vydáno být mělo. V daném případě tedy došlo k nesprávnému úřednímu postupu orgánů státu. 4. Rozsudkem zdejšího soudu ze dne 14. 5. 2014, č.j. 18C 33/2008-220, byla žaloba opět zamítnuta (výrok I.) a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Rozsudek byl změněn ve výroku I. rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2015, č.j. 35Co 448/2014-244, tak, že žalované bylo uloženo zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně částku 722.750 Kč se zákonnými úroky z prodlení, jinak byl rozsudek zdejšího soudu potvrzen. Městský soud přitom dospěl k závěru, že nárok žalobců ohledně první skupiny pozemků je proto důvodný a jeho výše je dána sjednanou kupní cenou v roce 2001 po 250 Kč za 1 m2. Pozemky parc. [číslo] měly celkovou výměru 43.365 m2, žalobcům by svědčilo vlastnické právo pouze v rozsahu [číslo], tj . 2.891 m2. Při hodnotě, resp. ceně 250 Kč/m2 jim vznikla škoda ve výši 722.750 Kč. V této části je žaloba důvodná a žalovaná se ocitla v prodlení se splněním od [datum], tedy od následujícího dne po podání žaloby. U druhé skupiny pozemků žaloba důvodná není. [příjmení] [jméno] [celé jméno původní účastnice] je měla nabýt na základě usnesení OS v Benešově ze dne 13. 2. 2002 a protože jejich vlastnictví převedla kupní smlouvou v r. 2001, nemohla být v dobré víře, že je jejich vlastníkem, potažmo nemohla toto právo převést. Za takové situace žalobci své vlastnické právo nepozbyli. Není tedy překážky, aby se žalobci domáhali ochrany svých práv dědiců po zemř. [jméno] [celé jméno žalobce] projednáním majetku náležejícího do jeho pozůstalosti. Proto není možné dovozovat, že jim vznikla škoda odpovídající hodnotě těchto pozemků. Otázkou úspěšnosti žalobců v dědickém či jiném občanskoprávním řízení, resp. nemožností vydání pozemků se soud v řízení o náhradu škody proti státu zabývat nemůže. K dovolání žalobců Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 26. 9. 2017, č.j. 30 Cdo 3994/2015-283, zrušil částečně rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2015, kterým byl potvrzen výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 5. 2014 a v závislém výroku II. a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 5. 2014 ve výroku I. v části, jíž bylo rozhodnuto o částce 1, 051.300 Kč s příslušenstvím, a v závislém výroku II., a věc byla vrácena zdejšímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud přitom vyslovil, že soudy dosud nevěnovaly pozornost tomu, jak je vymezen předmět řízení, když dle názoru dovolacího soudu se žalobci domáhají škody, která jim měla vzniknout tím, že nemohli předmětné pozemky prodat, ačkoliv nebýt škodné události, nesprávného úředního postupu, by tuto možnost měli. Pro rozhodnutí o takto vymezeném předmětu řízení není podstatné zkoumat, zda žalobci mají skutečnou možnost domoci se vyklizení předmětných nemovitostí. Nejvyšší soud rovněž uvedl, že z ustálené judikatury Nejvyššího soudu plyne, že závaznost usnesení soudu vydaných v dědickém řízení nastává zvláštním způsobem. Výroky usnesení, které se týkají dědického práva (které určují, kdo je zůstavitelovým dědicem), jsou závazné pro každého. Ostatní výroky usnesení soudu vydaného v dědickém řízení jsou závazné jen pro účastníky dědického řízení a v tomto rozsahu také pro všechny soudy, správní a jiné orgány veřejné správy. Soudy v této věci mohly posoudit (jako otázku předběžnou) to, zda jsou žalobci dědici po zůstaviteli pouze za situace, nebylo-li již o této otázce rozhodnuto v dědickém řízení. [jméno] žalobci pak soudu předložili v kopii rozhodnutí [anonymizována tři slova] [obec] ze dne 13. 1. 1966, č.j. [spisová značka], jež bylo provedeno k důkazu. Za dané situace neměly soudy přistoupit k posouzení otázky, zda jsou žalobci dědici zůstavitele. Dále Nejvyšší soud upozornil na to, že řízení bylo původně zahájeno se třemi žalobci, přičemž žalobkyně a) dne [datum] zemřela, aniž by bylo rozhodnuto o procesním nástupnictví žalobkyně, případně jinak podle § 107 o.s.ř. Nejvyšší soud tedy uzavřel, že soudy nejprve rozhodnou ohledně dalšího postupu v řízení ve vztahu k zemřelé žalobkyni, dále budou soudy věnovat pozornost tomu, aby rozhodly o celém předmětu řízení dle žaloby, a rozhodnou o celém předmětu řízení, tedy i o nároku žalobkyně a) na zaplacení 722.750 Kč s příslušenstvím. Vyvstane-li otázka týkající se okruhu dědiců po zůstaviteli, neopomenou se věnovat zjištění, zda daná otázka nebyla již vyřešena závazně v dědickém řízení. Při posuzování otázky vlastnictví nemovitostí soudy rovněž zváží aplikovatelnost recentní judikatury Nejvyššího soudu ohledně nabytí v poměrech platnosti a účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., reprezentovanou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31Cdo 353/2016. 5. V části, týkající se první skupiny pozemků, ohledně částky 722.750 Kč se zákonnými úroky z prodlení z této částky od 19. 4. 2008 do zaplacení nabyly rozsudky zdejšího soudu ze dne 14. 5. 2014, č.j. 18C 33/2008-220 a Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2015, č.j. 35Co 448/2014-244, právní moci dne 9. 3. 2015. V řízení je pokračováno pro zaplacení částky 1, 051.300 Kč se zákonnými úroky z prodlení jakožto kupní ceny za tzv. druhou skupinu pozemků. Usnesením zdejšího soudu ze dne 11. 1. 2018, č.j. 18C 33/2008-316, bylo řízení zastaveno vůči žalobkyni a) a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Usnesení nabylo právní moci dne 10. 2. 2018. Vázán právním názorem dovolacího soudu a rovn