19 C 125/2021-21 — Obvodní soud pro Prahu 2

Rozsudek obsahuje zkrácené odůvodnění podle ust. § 157 odst. 4 o. s. ř. Předmětem řízení byly žalovaným neuhrazené televizní poplatky ve výši [částka] měsíčně za období květen 2019 až červen 2020, v celkové výši [částka]. Soud jednal podle ust. § 115a o.s.ř., neboť žalobce souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a žalovaný za použití ust. § 101 odst. 4 o. s. ř. rovněž Na základě prokázaných a nesporovaných skutečností, kdy soud jednotlivá zjištění z jednotlivých důkazů v písemném vyhotovení rozsudku nevyjmenovává v souladu s ust. § 157 odst. 4 o.s.ř., činí tento závěr o skutkovém stavu: žalovaný je od března 1995 veden jako poplatník televizních poplatků. Za období od května 2019 do června 2020 pak na předepsaných platbách na poplatcích ve výši [částka] měsíčně ničeho neuhradil. Žalobce následně vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky za poplatky, za shora uvedené období, avšak bezúspěšně. Soud zjištěný skutkový stav posoudil po právní stránce následovně: podle ust. § 3 odst. 2 zák. č. 348/2005 Sb. o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů (dále jen zákon) je poplatníkem televizního poplatku fyzická nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač. Podle ust. § 7 odst. 2 zákona platí poplatník rozhlasový nebo televizní poplatek provozovateli vysílání ze zákona buď přímo, nebo prostřednictvím pověřené osoby. Podle ust. § 7 odst. 2 zákona, je-li poplatníkem fyzická osoba, je televizní poplatek splatný nejpozději do 15. dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž se fyzická osoba stala poplatníkem. Podle ust. § 10 zákona, nezaplatí-li poplatník včas televizní poplatek nebo přirážku k poplatkům ani na základě výzvy České televize jakožto provozovatele vysílání ze zákona, ve které bude stanovena přiměřená lhůta k úhradě, je Česká televize oprávněna domáhat se svého práva u soudu včetně zaplacení úroku z prodlení určeného předpisy práva občanského. Vzhledem k tomu, že je žalovaný od března 1995 podle ust. § 3 odst. 2 zákona poplatníkem televizního poplatku s povinností platit poplatky za jeden televizní přijímač ve výši [částka] měsíčně, a jelikož tak za období od května 2019 do června 2020 neučinil, uznal jej soud k této povinnosti výrokem I rozsudku. Úrok z prodlení byl žalobci přiznán v souladu s ust. § 513 o.z. ve spojení s ust. § 1968 o.z. a ust. § 1970 o.z., neboť žalovaný byl s úhradou dlužné částky v prodlení. Výše úroku z prodlení je odůvodněna ust. § 2 nař. vlády č. 513/2013 Sb., kterým se určuje výše úroku z prodlení. Pro úplnost soud dodává, že ve věci byly provedeny pouze listinné důkazy předložené žalobcem; tyto považuje soud za věrohodné, plně prokazující zjištěný skutkový stav shora uvedený a soud nemá důvodu pochybovat o skutečnostech z nich zjištěných. Vzhledem k tomu, že žalovaný v řízení netvrdil žádné skutečnosti ke své obraně a ani neoznačil důkazy, vycházel soud při zjišťování skutkového stavu pouze z tvrzení žalobce a z důkazů, které žalobce k prokázání svých skutkových tvrzení doložil. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že byl žalobce ve sporu plně úspěšný, přiznal mu soud náklady tohoto řízení. Soud nepřiznal žalobci právo na náhradu nákladů za odměnu za zastupování advokátem, neboť se v tomto případě nejedná o náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Jelikož se v případě žalobce jedná o subjekt, který je financován z televizních poplatků stanovených zákonem a žalobce se tak na poli svého působení těší výsadnímu postavení, je na žalobce v určitých ohledech třeba klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci (viz nález Ústavního soudu České republiky ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3344/12). Ve výše uvedené věci se jedná o spor o bagatelní částku, který není složitý právně ani skutkově, žalobce disponuje právním úsekem, a je tedy personálně vybaven pro řešení právních sporů. Pokud si žalobce zvolil možnost být v tomto sporu zastoupen advokátem, což je jeho právem, nelze za této situace na žalovaném spravedlivě žádat, aby žalobci takto vzniklé náklady řízení plně hradil (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 195/11). Náklady řízení se skládají z náhrady hotových výdajů ve výši [částka] podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ust. § 1 odst. 1,3 písm. a) a ust. § 2 odst. 1 vyhl. [číslo] o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a exekučního řádu (2 úkony právní služby po [částka] – sepsání výzvy k plnění a podání žaloby) a ze zaplaceného soudního poplatku ve výši [částka]. Proto soud přiznal žalobci pouze právo na náhradu nákladů řízení představující zaplacený soudní poplatek a paušální náhradu nákladů řízení nezastoupeného účastníka a nikoliv odměnu za zastupování advokátem.