28 C 16/2021-50 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení v záhlaví uvedené částky, jakožto náhrady škody, která jí měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem Krajského soudu v Ústí nad Labem v řízení vedeném pod sp. zn. 12 Co 253/2017-92. Žalobkyně ve svých tvrzeních uvedla, že Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 29.5.2018, čj. 12 Co 253/2017-92 zrušil rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 21.3.2017, čj. 13 C 37/2016-80 a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení. V uvedeném rozhodnutí však Krajský soud v Ústí nad Labem poskytl žalobkyni nesprávné poučení o možnosti podat dovolání. V souladu s tímto poučením žalobkyně proto podala dovolání k Nejvyššímu soudu. Tento však usnesením ze dne 5.2.2020, čj. 28 Cdo 3797/2019-141 dovolání žalobkyně odmítl s odkazem na ustanovení § 238 odst. 1 písm. k) o.s.ř., kdy proti rozhodnutí, kterým odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu I. stupně není dovolání přípustné. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí dále uvedl, že ani nesprávné poučení uvedené v písemném vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu připouštějící dovolání, nezakládá jeho přípustnost. Jelikož došlo k pochybení ze strany Krajského soudu v Ústí nad Labem v podobě nesprávného poučení o možnosti podat dovolání, nárokuje žalobkyně náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech na právní zastoupení v souvislosti s dovolacím řízením – tři úkony právní služby á 8 180 Kč – převzetí a příprava zastoupení, sepsání žádosti o prominutí soudního poplatku a dovolání, dva úkony právní služby á 4 090 Kč – sepis plné moci, sepis žádosti o prodloužení lhůty, včetně pět režijních paušálů á 300 Kč a zaplaceného soudního poplatku za dovolání ve výši 14 000 Kč. 2. Žalovaný ve svém vyjádření nesporoval skutečnost, že je u něj žalobkyně předběžně uplatnila nárok na náhradu škody v celkové výši 55 407 Kč s příslušenstvím, která jí měla vzniknout v souvislosti s tvrzeným nesprávným úředním postupem Krajského soudu v Ústí nad Labem v řízení vedeném pod sp. zn. 12 Co 253/2017 dne 22.4.2020. Žalovaný po projednání tohoto nároku dospěl k závěru, že ve věci nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Žalovaný také nesporoval skutečnost, že Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 29.5.2018 zrušil rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 21.3.2017, přičemž v poučení rozhodnutí uvedl, že proti danému usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu za podmínek uvedených v § 237 o.s.ř., u okresního soudu, který rozhodoval v prvním stupni, za současného poučení, že přípustnost dovolání (§ 237 až § 238a o.s.ř.) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Nejvyšší soud pak usnesením ze dne 5.2.2020 dovolání odmítl s tím, že toto není přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí, kterým odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu I. stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný s odkazem na výše uvedené uzavřel, že je sice v poučení odvolacího soudu uvedeno, že dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, avšak Krajský soud jako soud odvolací striktně vycházel z ustanovení § 239 o.s.ř., podle kterého je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud, což ve svém poučení i uvedl. Odvolací soud tedy poučil účastníky o tom, že proti jeho usnesení dovolání podat lze, ovšem pouze za podmínek uvedených v § 237 až 238a, tedy i podmínek uvedených v ustanovení § 238 o.s.ř. Žalobkyně byla v předmětném řízení zastoupena právní zástupkyní, které mělo být známo ustanovení § 238 o.s.ř., zahrnující případy, kdy dovolání není přípustné. Navíc ze znění předmětného poučení nelze dojít k závěru, že v případě podání dovolání je nutno jej považovat za přípustné. 3. Vzhledem k tomu, že žalobkyně i žalovaný souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, postupoval soud podle ustanovení § 115a o.s.ř. 4. Mezi účastníky řízení nebyla sporná skutečnost, že žalobkyně se předběžně dne 22.4.2020 se svým nárokem na náhradu škody v celkové výši 55 407 Kč představující vynaložené náklady spojené s podáním dovolání, která jí měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem Krajského soudu v Ústí nad Labem v řízení vedeném pod sp. zn. 12 Co 253/2017, obrátila na žalovaného. Žalovaný tento nárok odmítl jako nedůvodný, neboť ve věci podle jeho názoru nebyl dán odpovědnostní titul. Dále bylo mezi účastníky řízení nesporné, že Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 29.5.2018, čj. 12 Co 253/2017-92 zrušil rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 21.3.2017, čj. 13 C 37/2016-80 a věc vrátil Okresnímu soudu k dalšímu řízení. V poučení tohoto rozhodnutí pak bylo uvedeno:„ Proti tomuto usnesení lze do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR za podmínek uvedených v § 237 o.s.ř. u okresního soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Přípustnost dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud“. Žalobkyně proti uvedenému rozhodnutí podala k Nejvyššímu soudu dovolání a tento usnesením ze dne 5.2.2020, čj. 28 Cdo 3797/2019-141 dovolání odmítl, neboť nebylo přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. k) o.s.ř., jelikož směřovalo proti rozhodnutí, proti kterému není dovolání přípustné. Jelikož tato tvrzení mezi účastníky řízení byla shodná, vzal je soud za svá skutková zjištění ve smyslu § 120 odst. 3 o.s.ř. 5. Soud provedl dokazování výpisem infosoud pro věc vedenou u Okresního soudu Děčín sp. zn. 13 C 37/2016, ze kterého vzal za prokázané, že po rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 5.2.2020, byl spis vrácen zpět Okresnímu soudu v Děčíně dne 13.2.2020. Předmětné řízení není dosud pravomocně skončeno. 6. Podle ust. § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 2 zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ust. § 13 odst. 1 zákona stát odpoví za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ustanovení § 31 odst. 1 zákona náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Podle ustanovení § 31 odst. 2 zákona, náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána. 8. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, posoudil soud věc po právní stránce následovně: ve smyslu citovaných zákonných ustanovení, je poškozený ten, kdo náklady řízení vynaložil na odstranění nezákonného rozhodnutí nebo nápravu nesprávného úředního postupu. První podmínkou pro použití § 31 odst. 1 odškodňovacího zákona je, aby náklady byly vynaloženy na odstranění nezákonného rozhodnutí, nebo nesprávného úředního postupu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu 30 Cdo 594/2013). Druhou podmínkou odpovědnosti státu za škodu spočívající ve vynaložení nákladů je, aby poškozený neměl možnost jejich náhradu uplatnit v průběhu řízení na základě procesních předpisů. Odkaz na procesní předpisy znamená, že je možno náhradu škody přiznat jen u těch nákladů řízení, které procesní předpis nahradit neumožňuje. Pokud jejich náhradu procesní předpis umožňuje, je náhrada škody vyloučena, bez ohledu na to, že poškozenému v původním řízení přiznány nebyly, např. z důvodu jeho procesního neúspěchu nebo čistě proto, že mu je rozhodující orgán v rámci své diskrece nepřiznal (rozhodnutí II. ÚS 2085/2008, rozh. Nejvyššího soudu 25 Cdo 2928/2006). Z popsaného je zřejmé, že ani jedna z podmínek přiznání náhrady škody v podobě vynaložených nákladů na dovolací řízení nebyla v případě žalobkyně naplněna. Pokud žalobkyně vynaložila náklady na dovolací řízení, jednalo se sice o náklady vynaložené v souvislosti s nesprávným poučením odvolacího soudu tj. v souvislosti s nesprávným úředním postupem, avšak nejednalo se o náklady řízení, které by žalobkyně vynaložila na odstranění resp. nápravu uvedeného nesprávného úředního postupu. Z uvedeného proto plyne, že již není použitelná judikatura vycházející z dřívější právní úpravy tj. před účinností zákona č. 160/2006 Sb., která umožňovala odškodnění nákladů vynaložených v důsledku nesprávného poučení o možnosti podat dovolání. Také další podmínka pro přiznání náhrady škody v podobě nemožnosti poškozeného/žalobkyně náhradu nákladů řízení uplatnit v původním řízení na základě procesních předpisů, nebyla naplněna, neboť rozhodnutí o těchto nákl