46 C 58/2020-173 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se svou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 193 273 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, částky 300 000 Kč s příslušenstvím z titulu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu a částky 58 500 Kč s příslušenstvím představující náhradu škody zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení. Svou žalobu zdůvodnil tím, že proti němu bylo dne 18. 6. 2015 zahájeno trestní stíhání pro přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 2 trestního zákoníku. Obžaloba byla podána Okresnímu soudu v Chomutově dne 11. 8. 2016, žalobce byl dvakrát zproštěn obžaloby, trestní stíhání však pokračovalo až do zastavení z důvodu promlčení trestní odpovědnosti žalobce v roce 2019. Žalobce byl dlouhodobě podroben permanentní nejistotě výsledku trestního řízení. Orgány činné v trestním řízení nerespektovaly zásadu rychlosti trestního řízení, čímž zavdaly příčinu ke vzniku průtahů v trestním řízení. Toto trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, žalobce byl nucen být ve značné právní nejistotě ohledně konečného rozhodnutí o jeho vině či nevině. Délka stíhání žalobce činila 4 roky a 3 měsíce. Žalobce proto požaduje přiměřené zadostiučinění za každý měsíc trvání řízení ve výši 1 500 Kč, celkem 58 500 Kč. Žalobci dále vznikla škoda v důsledku nezákonného rozhodnutí v podobě nákladů obhajoby ve výši 135 675 Kč, ušlého výdělku ve výši 48 222 Kč za dobu, po kterou se osobně účastnil hlavních líčení před Okresním soudem v Chomutově a cestovného z bydliště v [obec] do [obec] k tamějšímu soudu a zpět ve výši 9 376 Kč. Žalobce uplatnil též nemajetkovou újmu ve výši 300 000 Kč, neboť trestním stíháním byl žalobce vystaven morální újmě. Žalobce a jeho nejbližší rodina byli vystaveni negativnímu psychickému a sociálnímu tlaku. Žalobce nebyl dosud trestně stíhán, stíhání vrhlo špatné světlo na žalobce a jeho podnikatelskou činnost, vztahy se spolupracovníky a obchodními partnery. Bylo postiženo dobré jméno a pověst žalobce a jeho podnikatelské činnosti. K provozování podnikatelské činnosti žalobce je navíc vyžadována jeho trestní bezúhonnost. V důsledku nepředvídatelného vývoje přineslo trestní řízení žalobci nevratné difamující účinky a obava ze ztráty způsobilosti pro něj byla zásadní. Žalobce navíc zastává řadu funkcí v orgánech obchodních korporací, pro které je trestní bezúhonnost podmínkou výkonu těchto funkcí. Jejich ztráta by pro žalobce byla fatální. Nezákonné trestní stíhání se promítlo i do zdravotního stavu žalobce, neboť přes svá zdravotní omezení byl nucen účastnit se vyšetřovacích úkonů a být přítomen hlavních líčení, to vše při opakovaném dojíždění z [obec] do [obec]. Psychický tlak a stres z nepředvídatelného výsledku stíhání a z možných dopadů se projevily ve zhoršení zdravotního stavu žalobce, který trpí chronickým onemocněním páteře. Žalobce uplatnil své nároky u žalované dne 17. 2. 2020. Tato je však ve lhůtě 6 měsíců neprojednala, žalobci proto nezbylo, než se se svým nárokem obrátit na soud. 2. Žalovaná tvrzené nároky neuznala a navrhla žalobu zamítnout. K nárokům z titulu nezákonného rozhodnutí žalovaná uvedla, že ve věci projednávané v prvním stupni Okresním soudem v Chomutově pod sp. zn. 3 T 35/2016, byl dne 20. 3. 2019 vydán zprošťující rozsudek, který byl však odvolacím soudem zrušen. Odvolací soud vyslovil názor, že v jednání (nekonání) žadatele bylo možné spatřovat zavinění ve formě nevědomé nedbalosti dle § 16 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, a pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že jednání žadatele po objektivní stránce naplnilo zákonné znaky přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku a soud prvního stupně pochybil, když obžalovaného zprostil obžaloby dle § 226 písm. a) trestního řádu, když není pochyb, že v důsledku nekonání žadatele došlo ke zranění poškozené, které představovalo ublížení na zdraví podle § 122 odst. 1 trestního zákoníku Trestní stíhání žalobce bylo následně zastaveno usnesením ze dne 18. 9. 2019, kterým došlo k promlčení trestní odpovědnosti uplynutím tříleté promlčecí doby a trestní stíhání bylo nepřípustné. Žalovaná odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 605/2012, dle kterého skutečnost, že obžalovaný za spáchaný trestný čin neodpovídá pro zánik trestní odpovědnosti v důsledku promlčení, může představovat důvod, pro který mu nevzniká nárok na náhradu škody způsobené trestním stíháním. Současně analogickým užitím § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „zákon“) dovodila, že žalobci nárok na náhradu škody nevznikl. Pokud se jedná o nárok z titulu nepřiměřené délky trestního stíhání, žalovaná dospěla k závěru, že řízení trvalo 4 roky a 3 měsíce a probíhalo na dvou stupních soudní soustavy. Soud I. stupně rozhodoval ve věci čtyřikrát, odvolací soud třikrát. Průtahy v řízení nebyly shledány. Věc byla skutkově složitější, bylo vyslýcháno opakovaně vícero svědků, v přípravném řízení byl přibrán znalec a v řízení před soudem taktéž. Celkem se ve věci konalo 9 hlavních líčení. Žadatel se na délce řízení podílel v závěru, kdy přímo on žádal o odročení hlavního líčení pro nemoc, obhájce opakovaně žádal o odročení hlavního líčení, kterému bylo vyhověno. Toto samo o sobě řízení prodloužilo téměř o půl roku. Celkovou délku řízení lze proto hodnotit jako přiměřenou. 3. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutečnosti. 4. Z podání žalobce ze dne 13. 2. 2020 nazvaným uplatnění nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., je patrné, že žalobce u žalované předběžně uplatnil nárok na náhradu škody ve výši 58 500 Kč způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce trestního řízení. Svůj nárok zdůvodnil tím, že trestní stíhání trvalo 4 roky a 3 měsíce. V řízení došlo k průtahům způsobených orgány činnými v trestním řízení. Pro existenci průtahů v trestním řízení svědčí i to, že došlo k promlčení trestního stíhání žalobce. Při výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění vyšel ze stanoviska Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010. Žalovaná přípisem ze dne 18. 2. 2020 potvrdila přijetí žádosti žalobce dne 17. 2. 2020. 5. Stanoviskem ze dne 19. 11. 2020 žalovaná shrnula, že naříkané řízení trvalo 4 roky a 3 měsíce, probíhalo na 2 stupních soudní soustavy, soud I. stupně rozhodoval čtyřikrát, soud II. stupně třikrát. V řízení nebyly shledány průtahy. Věc byla skutkově složitější, bylo opakovaně vyslýcháno vícero svědků, v přípravném řízení byl přibrán znalec, v řízení před soudem byl vyhotoven znalecký posudek a celkem se konalo 9 hlavních líčení. Význam řízení pro žalobce zhodnotila žalovaná jako zásadně snížený, a to s ohledem na okolnosti trestního řízení. Trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu promlčení. Posledním rozhodnutím před zastavením trestního stíhání je usnesení Krajského soud v Ústí nad Labem ze dne 21. 5. 2019, které zrušilo zprošťující rozsudek s tím, že není pochyb o tom, že v důsledku nekonání žadatele došlo ke zranění poškozené, které je ve smyslu § 122 odst. 1 trestního zákona ublížením na zdraví a že v jednání (nekonání) žadatele lze spatřovat zavinění ve formě nevědomé nedbalosti dle § 16 odst. 1 trestního zákona. S ohledem na uvedené by tak ani nepřicházela v úvahu peněžitá satisfakce v případě opačného závěru o přiměřenosti délky trestního řízení. 6. Žalobce podáním ze dne 13. 2. 2020 nazvaným uplatnění nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., předběžně uplatnil u žalované též svůj nárok na náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí ve výši 193 273 Kč spočívající v účelně vynaložených nákladech obhajoby v částce 135 675 Kč, ušlém zisku za dobu jeho přítomnosti při hlavním líčení v částce 48 222 Kč a cestovních nákladech za cestování z [obec] k soudu v [obec] v částce 9 376 Kč. Současně uplatnil svůj nárok na nemajetkovou újmu ve výši 300 000 Kč z titulu nezákonného rozhodnutí, kterou zdůvodnil morální újmou, která mu vznikla tím, že byl vystaven trestním stíháním negativnímu psychickému a sociálnímu tlaku, bylo postiženo jeho jméno a dobrá pověst, žalobce byl nucen žít v nejistotě z výsledku řízení, trestní stíhání se promítlo i zhoršením jeho chronického onemocnění páteře. Žalovaná přípisem ze dne 18. 2. 2020 potvrdila přijetí žádosti žalobce ke dni 17. 2. 2020. 7. Ve stanovisku ze dne 9. 9. 2020 žalovaná dospěla k závěru, že na nároky z nezákonného rozhodnutí je namístě analogicky aplikovat § 12 odst. 1 písm. b) zákona, dle kterého nárok na náhradu škody nemá ten, proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný. K tomu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 605/2012, 31 Cdo 3489/2007 a 25 Cdo 2/2007. S ohledem na uvedené pak nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy v celém rozsahu zamítla. 8. Ze spisu Okresního soudu v Chomutově sp. zn. 3 T 35/2016 soud zjistil ohledně průběhu řízení následující: -) dne 15. 6. 2015 bylo zahájeno trestní stíhání žalobce ze spáchání přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku. Usnesení bylo doručeno žalobci dne 3. 8. 2015 a j