10 C 214/2021-123 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se žalobou podanou dne 26. 10. 2021 domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 140 481 Kč s příslušenstvím představující náhradu škody vzniklé v souvislosti s nezákonným trestním stíháním, a to dle zák. č. 82/1998 Sb. Trestní řízení bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16T 18/2012. Konkrétně žalobce požaduje zaplacení částky 140 481 Kč představující vynaložené náklady na obhajobu, které v rámci specifikuje. 2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním ze dne 18. 2. 2022, kde uvedla, že v předmětném řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, avšak žalovaná sporovala vznik škody, když žalobce nedoložil úhradu nárokované odměny svému právnímu zástupci, ani to, že závazek k úhradě této částky vůbec vznikl. Žalovaná i přesto uvedla, za které úkony by odměnu, pokud by byl doložen vznik škody, měla za důvodně uplatněný nárok na náhradu škody a rovněž specifikovala, vyjmenováním konkrétních úkonů, kterou část vyčíslené škody za důvodnou nepovažuje. Na jednání konaném dne 6. 6. 2022 pak žalovaná sporovala to, že žalobci v obecné rovině nárok na náhradu škody vůči státu vůbec přísluší, neboť trestní řízení bylo vůči žalobci vedeno po procesní stránce důvodně a toto skončilo v roce 2020 zproštěním obžaloby jenom proto, že došlo k novelizaci trestního zákoníku, v důsledku čehož se skutek, který měl jinak soud za prokázaný, stal skutkem, který již není trestným činem, neboť došlo ke zdvojnásobení hranice pro škodu definující trestněprávně relevantní jednání. 3. Ze shodných tvrzení stran soud zjistil, že žalobce u žalované nároky předběžně uplatnil, a to dne 8. 4. 2021. 4. Ze spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16T 18//2012 soud zjistil následující. Usnesením Policie ČR ze dne 12. 1. 2011, č.j. ORI-14348-46/TČ-2010-001192-7-CHA bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby dle § 241 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Dne 31. 1. 2012 byla podána obžaloba. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 11. 2012 byl žalobce zčásti uznán vinným a zčásti zproštěn obžaloby. Proti rozsudku byla podána Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 6 žalobcem odvolání. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2013 byl napadaný rozsudek zrušen v odsuzující části a věc byla vrácena soudu prvního stupně, aby o ní v rozsahu zrušení znovu rozhodl. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 5. 2014 byl žalobce uznán vinným. Proti rozsudku byla opět podána odvolání. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2014 byl napadený rozsudek opět zrušen a věc se vrátila soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 2. 2016 byl žalobce uznán vinným. Po podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 4. 2016 tak, že se napadený rozsudek zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Dne 5. 12. 2016 byl žalobce rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 zproštěn obžaloby. Proti rozsudku bylo podáno odvolání. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2017 byl napadený rozsudek zrušen a věc se vrátila soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 6. 2018 byl žalobce uznán vinným. Proti rozsudku byla podána odvolání. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2018 byl napadený rozsudek zrušen a věc se vrátila soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 10. 2019 byl žalobce zproštěn obžaloby. Proti rozsudku bylo podáno odvolání. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2019 byl napadený rozsudek zrušen a věc se vrátila soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, zároveň bylo nařízeno, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 2. 2020 byl žalobce zčásti uznán vinným a zčásti zproštěn obžaloby. Proti rozsudku bylo podáno odvolání. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2020 bylo odvolání zamítnuto. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 2. 2020 nabyl právní moci dne 20. 5. 2020, žalobci byl uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 150 hodin. Následně bylo podáno dovolání. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 bylo žalobci uloženo vykonat trest obecně prospěšných prací. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2020 bylo zrušeno předchozí usnesení Městského soudu v Praze a odsuzující část rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 a soudu prvního stupně bylo přikázáno, aby v potřebném rozsahu věc projednal a rozhodl. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 12. 2020 byl žalobce zproštěn obžaloby. Uvedený rozsudek nabyl právní moci dne 29. 12. 2020. 5. Z odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 12. 2020, č. j. 16 T 18/2012 -1977, soud zjistil, že tímto rozsudkem byl žalobce zproštěn obžaloby pro skutek, kterým měl spáchat přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku, neboť tento skutek již není trestným činem. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí se podává, že ve věci rozhodl předtím dovolací soud usnesením ze 4. 11. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1039/2020, jehož právními závěry je soud prvé instance nadále vázán. Soud prvé instance tak konstatuje, že je vázán zjištěním dovolacího soudu, že za situace, kdy žalobce neměl finanční prostředky na úhradu všech závazků své firmy a preferoval úhradu čistých mezd zaměstnanců před poměrnou úhradou mezd i zákonných odvodů, pak není namístě kvalifikovat předmětný skutek jakožto přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku. Soud prvé instance pak uvádí, že by předmětný skutek bylo možno považovat za trestný čin zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1 tr. řádu, přičemž však není zachována ani jednota skutku, ani jednota následků, tedy takovéto trestní řízení vůči žalobci zahájeno nebylo, tedy o tomto soud rozhodovat nemůže. V závěru pak soud prvé instance uzavírá, že má za prokázané, že se skutek stal, avšak tento již není trestním činem, a tedy nepřichází v úvahu ani postoupení věci, a proto byl žalobce, v pozici obžalovaného, dle § 226 písm. b) tr. řádu obžaloby zproštěn. Soud z odůvodnění tohoto rozsudku, kterým naříkané trestní řízení skončilo, tedy zjistil, že soud prvé instance rozhodoval poté, co ve věci rozhodl dovolací soud, který vyslovil závazný právní názor, dle něhož na zjištěnou skutkovou situaci nelze aplikovat odpovědnost žalobce za přečin dle § 241 odst. 1 tr. zákoníku, za který je stíhán, což bylo hlavním důvodem, pro který byla obě rozhodnutí soudu poprvé i druhé instance zrušena. Soud prvé instance pak byl vázán tímto právním názorem a ve spojení se skutečností, že došlo k novelizaci trestního zákoníku a předmětný skutek již není trestným činem (z důvodu posunutí výše škody pro trestněprávně relevantní jednání) pak žalobce obžaloby zprostil. Soud tak na základě tohoto trestního rozsudku učinil závěr, že žalobce nebyl zproštěn pouze pro novelizaci trestního zákoníku, ale i z důvodu, že dovolací soud uzavřel, že v jím spáchaném skutku nelze přečin dle § 241 odst. 1 tr. zákoníku spatřovat. 6. Z rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 15 Co 291/2021-129, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2, č. j. 19 C 156/2020-86, a ve spojení s protokolem z jednání konaným před Obvodním soudem pro Prahu 2 ve věci sp. zn. 19 C 156/2020 dne 23. 6. 2021 soud zjistil, že v tomto řízení byl projednáván nárok zdejšího žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vyvolanou u něj nepřiměřenou délkou trestního řízení, které bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 16 T 18/2012. Soud dále zjistil, že ve věci bylo pravomocně rozhodnuto tak, že dostačující satisfakcí za nesprávný úřední postup ve formě nepřiměřené délky řízení ve vztahu k žalobci je konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené době, respektive porušení práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů se podává, že soudy shledaly odpovědnostní titul ve formě nesprávného úředního postupu, avšak uzavřely, že žalobci náleží pouze nefinanční odškodnění, neboť samotná délka řízení byla v naříkaném trestním řízení žalobci kompenzována již tím, že mu napřed byla právě pro délku řízení snížena výměna trestu, který mu byl uložen, a následně se žalobci dostalo satisfakce tím, že díky délce řízení, která byla takto vedena, se žalobce dočkal novelizace trestního zákoníku, který posunul hranici trestněprávně relevantně způsobené škody a jeho skutek již této hranice nedosahoval, a proto byl žalobce obžaloby zproštěn. Soud tak z těchto rozhodnutí pro řízení zdejší mohl učinit pouze závěr, že pro účely odškodnění nemajetkové újmy, a to za nesprávný úřední postup ve formě nepřiměřené délky řízení, shledaly soudy v kompenzačním řízení jako dostatečným zadostiučiněním odškodnění nefinanční, a to právě proto, že délka řízení byla ve vztahu k žalobci