28 C 12/2022-62 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal na žalované zaplacení v záhlaví uvedené částky jakožto přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup Městského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 10 T 16/2017 v podobě nepřiměřené délky tohoto řízení. Žalobce v žalobním žádání uvedl, že celková délka řízení činila od [datum] do [datum] celkem devět let a osm měsíců. Průtahy v řízení podle názoru žalobce byly zapříčiněny především pomalou činností policejního orgánu, žalobce k délce řízení žádným způsobem nepřispěl. Výši odškodnění žalobce stanovil podle stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13.4.2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, a to v částce 19 883 Kč za první dva roky trvání řízení (včetně zohledněné kumulované inflace od roku 2012 do roku 2021) a obdobně pak částkou 19 883 Kč za rok za dalších sedm let a částkou 1 657 Kč za měsíc za zbylých osm měsíců. Takto vypočtenou základní částku ve výši 172 320 Kč žalobce zvýšil o 20 % s ohledem na mimořádný průtah v řízení. Dále základní částku navýšil o 20 % z důvodu vyššího významu řízení pro žalobce a dospěl tak k částce 248 141 Kč. 2. Žalovaná ve svém vyjádření nesporovala skutečnost, že u ní žalobce předběžně dne [datum] uplatnil nárok na poskytnutí zadostiučinění ve výši 248 141 Kč z titulu nepřiměřené délky řízení vedeném před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 10 T 16/2017. Žalovaná po projednání žádosti dospěla k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., když délka podkladového řízení byla nepřiměřená, avšak nemajetková újma, která v důsledku nepřiměřené délky řízení žalobci vznikla, byla nahrazena již v rámci samotného trestního řízení uložením trestu odnětí svobody na dolní hranici zákonné trestní sazby. Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění proto nebyl žalovanou shledán důvodným. Žalovaná se vyjádřila k věci samé tak, že trestní stíhání žalobce bylo zahájeno dne [datum] na základě usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce a bylo skončeno usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], kterým bylo dovolání žalobce odmítnuto. Délka uvedeného řízení, která dosáhla osmi let, je podle názoru žalované dobou nepřiměřenou, přičemž v řízení došlo k jistým prodlevám v roce 2018, kdy došlo ke změně v obsazení senátu. Délka trestního řízení byla také negativně ovlivněna i obstrukcemi ze strany jednoho z obžalovaných, který dlouhodobě pobýval v USA a nepřebíral soudní zásilky. Nicméně Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne [datum], kterým bylo odmítnuto dovolání žalobce konstatoval, že délka trestního řízení žalobce nebyla prosta průtahů, avšak našla svůj odraz v závěru o uložení trestu odnětí svobody na dolní hranici zákonné trestní sazby ve výměře pěti let. Toto pak Nejvyšší soud označil za přiměřenou kompenzaci za porušení práva žalobce na projednání jeho trestní věci bez zbytečných průtahů a adekvátní prostředek nápravy, s čímž se žalovaná ztotožnila. Pokud by se soud s tímto názorem neztotožnil, žalovaná ještě připomněla, že v rámci trestního řízení se žalobce k jednání, které mu bylo kladeno za vinu, doznal již v přípravném řízení a následně usiloval o přiznání postavení spolupracujícího svědka. Žalobce byl v trestním řízení pravomocně odsouzen a vykonává nepodmíněný trest odnětí svobody. V tomto směru žalovaná odkázala na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 10.3.2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009) a má za to, že je pro žalobce dostačující zadostiučinění formou konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, jak učinila žalovaná, neboť náhrady nemajetkové újmy se domáhá pravomocně odsouzený pachatel trestného činu právě za délku trestního řízení, v němž byl shledán vinným. 3. Mezi účastníky řízení nebyla sporná skutečnost, že žalobce se předběžně se svým nárokem na přiměřené zadostiučinění ve výši 248 141 Kč z důvodu nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 16/2017 obrátil dne [datum rozhodnutí] na žalovanou. Tato konstatovala nepřiměřenou délku podkladového řízení, avšak k finančnímu odškodnění nepřistoupila z důvodu, že tuto skutečnost zohlednily soudy v rámci podkladového řízení tím, že žalobci byl uložen trest odnětí svobody na dolní hranici zákonné trestní sazby. Toto pak žalobci sdělila stanoviskem ze dne [datum]. [Obsah přílohového spisu] 5. Dále soud provedl dokazování rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2.9.2019, sp. zn. 10 T 16/2017, rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24.11.2020, sp. zn. 3 To 5/2020, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13.4.2022, čj. 8 Tdo 93/2022-8252 a přípisem Nejvyššího soudu ze dne [datum]. Z těchto listin vzal soud za prokázané, že žalobce byl na základě rozsudku Městského soudu [obec] ze dne [datum] ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne [datum] uznán vinným zločinem krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a) odst. 3 trestního zákoníku, ve znění účinném do 30.6.2020, z části dokonaným, z části ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku k § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let podle § 240 odst. 3 trestního zákoníku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru výroby a zpracování paliv a maziv a distribuce pohonných hmot, včetně zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních korporacích podnikajících v těchto oborech na dobu pět let. Trest odnětí svobody při samé dolní hranici trestní sazby § 240 odst. 1, 2, odst. 3 trestního zákoníku byl mimo jiné žalobci uložen z důvodu, že trestní řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, neboť jinak by s ohledem na skutkovou podstatu a závažnost trestné činnosti by mu byl vyměřen trest nepochybně vyšší. 6. Podle ust. § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 2 zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ust. § 13 odst. 1 zák. stát odpoví za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 31a odst. 1 zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. 7. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 soud posoudil věc po právní stránce následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (například nečinnost soudu I. stupně způsobena připojením jiného spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem apod.), nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou dél