45 C 45/2022-62 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobkyně se domáhala na žalované poskytnutí peněžitého zadostiučinění ve výši 100 000 Kč, způsobené jí (jednak) ochranným opatřením ze dne 30. 7. 2021 Ministerstvo zdravotnictví jako správní úřad podle § 80 odst. 1 písm. h) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen„ zákon o ochraně veřejného zdraví“), nařídilo postupem podle § 68 odst. 1 uvedeného zákona k ochraně před zavlečením onemocnění COVID-19 způsobeného novým koronavirem SARS-CoV-2 ochranné opatření, kterým s účinností od 31. 7. 2021 od 0:00 hodin upravil povinnosti osob vstupujících od uvedeného okamžiku na území České republiky a stanovilo další pravidla chování v souvislosti se vstupem na území státu. Uvedeným opatřením byla uložena povinnost všem osobám, pobývajícím déle než 12 hodin v posledních 14 dnech na území Ochranné opatření ze dne 30. 7. 2021 nabylo platnosti dnem vydání, tj. 30. 7. 2021; účinným se stalo dnem 31. 7. 2021. Současně ministerstvo v seznamu zemí uvedlo mezi zeměmi s vysokým rizikem nákazy dle bodu III.1 ochranného opatření mimo jiné též„ Řecká republika“. Původně napadené ochranné opatření bylo s účinností od 23. 8. 2021 zrušeno a nahrazeno ochranným opatřením odpůrce ze dne 17. 8. 2021, č. j. MZDR 20599/2020-109 MIN/KAN. Toto opatření bylo následně s účinností od 1. 9. 2021 zrušeno a nahrazeno ochranným opatřením ze dne 30. 8. 2021, č. j. MZDR 20599/2020-114 MIN/KAN, přičemž i toto opatření bylo s účinností od 11. 9. 2021 zrušeno a nahrazeno ochranným opatřením odpůrce ze dne 10. 9. 2021, č. j. MZDR 20599/2020-116 MIN/KAN. Žalobkyně vycestovala 29. 7. 2021 z Prahy do Řecka (Heraklion). Vrátila se dne 29. 8. 2021, kdy na letišti [část obce] podstoupila PCR test s negativním výsledkem, přesto byla nucena se podrobit po dobu 5 dní samoizolaci, tedy naprostému omezení osobní svobody, které je zcela srovnatelné s trestem domácího vězení, který je ukládaný v rámci trestního řízení odsouzeným kriminálníkům. Přitom žalobkyně je respektovanou právničkou, advokátkou. V důsledku nezákonného opatření ministerstva, které bylo pro nezákonnost zrušeno, jí vznikla podstatná újma na jejích právech tím, že byla zásadním způsobem omezena její možnost volného pohybu na území její vlasti. Vedle toho ale došlo k vážnému zásahu do práva na ochranu soukromého a rodinného života a práva na majetek, jakož i práva na výkon podnikatelské činnosti. Žalobkyně neměla možnost se účinkům předmětného opatření obecné povahy vyhnout. Pokud by tak učinila, hrozila by jí podle zákona o ochraně veřejného zdraví pokuta až ve výši 3 miliony Kč. Žalobkyně uvedla, že byla nucena setrvat 5 dní doma v situaci, kdy se po měsíci vrátila z pobytu v zahraničí, potřebovala se věnovat výkonu advokacie a správě nemovitostí, které v ČR vlastní (obojí je spojeno s potřebou osobních schůzek, předávání podkladů a klíčů apod.), ale nic z toho dělat nemohla a byla odkázána pouze na telefon a e-mail. Shora uvedené opatření napadla žalobou, na jejímž základě Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 3A 91/2021 - 149 připustil změnu návrhu dle návrhu žalobkyně a dále ve výroku II. ochranné opatření ze dne 10. 9. 2021, č. j. MZDR 20599/2020-116 MIN/KAN, se v části I. 4, písm. d) ve slovech„ nejdříve 5. den“ a v části I. 4, písm. e) zrušil, a to s účinností od 1. 11. 2021, 00:00 hodin. V důsledku shora uvedeného rozhodnutí MZ tak žalobkyně utrpěla nemajetkovou újmu, kterou přirovnala nezákonnému trestnímu stíhání, přičemž pro stanovení výše své újmy použila srovnávací případy právě z případů nezákonného trestního stíhání. Žalobkyně uplatnila svůj nárok u žalované dne 8.11.2021, žalovaná však tomuto nároku žalobkyně nevyhověla. S ohledem na to navrhla žalobkyně, aby soud žalobě vyhověl a přiznal jí náhradu nákladů řízení. 2. Žalovaná nárok uplatněný žalobkyní neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Učinila nesporným, že u ní žalobkyně dne 8.11.2021 podala žádost o předběžné projednání nároku ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., na poskytnutí přiměřeného zadostiučiněni v podobě omluvy a finančního plnění ve výši 50 000 Kč, kterou později podáním ze dne 9.11.2021 navýšila na 100 000 Kč, a to za tvrzenu újmu, jež žalobkyni údajně vznikla v důsledku nezákonného zásahu do jejich práv v souvislosti s ochrannými opatřeními žalované vydanými za účelem zamezení vzniku, šíření a negativních dopadů pandemie Covid 19 na základě zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví. Žalovaná žalobkyni vyrozuměla o posouzení její žádosti podáním ze dne 5.5.2022, s tím, že neshledala naplnění kumulativních podmínek zakládající odpovědnost žalované za škodu. Žalovaná uvedla, že v daném případě neexistuje individuální rozhodnutí, tj. rozhodnutí, kterým správní orgán v konkrétním případě autoritativně upravuje právní poměry individuálně určených účastníků správního řízení, stojících mimo organizační strukturu veřejné správy. Mimořádná opatření fakticky nejsou opatřením obecné povahy, nýbrž (minimálně optikou OdškZ) (jiným) právní přepisem. Náhradu škody způsobenou právním předpisem však dle ustanovení OdškZ uplatňovat nelze. I v případě, že by byla mimořádná opatření považována za opatření obecné povahy ve smyslu výkladu Městského soudu v Praze v rozsudku ze dne 23.4.2020, č.j. 14 A 41/2020-111, nejednalo by se o rozhodnutí ve smyslu OdškZ („ V právní teorii se obecně opatření obecné povahy označuje za smíšený správní akt, neboť leží na pomezí mezi individuálními správními akty (správními rozhodnutími) a normativními správními akty (právními předpisy). S normativními právními akty jej pojí obecně vymezený okruh adresátů, se správním rozhodnutím zase konkrétně určený předmět vztahující se k určité situaci. V napadených opatřeních obecné povahy není okruh adresátů nijak blíže místně ani osobnostně specifikován, řídit se jimi tedy musí každý. A předmět vydávaných mimořádných opatření je značně široký, neboť omezuje svobodu pohybu a podnikání, vyjma blíže specifikovaných výjimek. Tím se nyní napadený akt odlišuje od jiných opatření obecné povahy, které jsou zpravidla spjaty pouze s místně omezenou konkrétní situací. (…) A pro úplnost soud uvádí, že neshledal, že by bylo možno napadené právní akty považovat za rozhodnutí správních orgánů, neboť neurčují práva a povinnosti v individuálně určených případech.“ Rovněž odkázala na závěry Ústavního soudu v plenárním usnesení ze dne 22.4.2020 sp. zn. Pl. ÚS 8/20, v němž rozhodoval o ústavní stížnosti mimo jiné proti jednomu z mimořádných opatření žalované a ve kterém uvedl, že„ Opatření obecné povahy není akt individuální aplikace práva ve smyslu„ pravomocného rozhodnutí v řízení“, jak vyplývá z jeho samotných definičních znaků“. Žalovaná dále namítla nedostatek aktivní legitimace žalobkyně k podání žaloby, když je nutno odlišit řízení dle ustanovení § 171 a násl. s.ř., jehož výsledkem je vydání opatření obecné povahy a řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy ve smyslu ustanovení § 101a s.ř.s. Řízení podle částí šesté správního řádu upravující institut opatření obecné povahy nemá účastníky a není v něm rozhodováno o právech a povinnostech individuálně určených osob. Domáhat se náhrady škody ve smyslu OdšZ se však může pouze účastník řízení, o jehož právech a povinnostech bylo rozhodováno. Uvedená opatření však byla vydána v beznávrhovém řízení, bez účastníků řízení, není a nemůže tady z povahy věci být ani osoba aktivně legitimovaná k náhradě škody způsobené dotčenými mimořádnými opatřeními dle OdšZ, což není ani osoba, která by se správní žalobou domáhala zrušení těchto opatření. Procesní legitimace k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy nezakládá účastenství v řízení o vydání opatření obecné povahy, potažmo aktivní věcnou legitimaci dle OdšZ. V této souvislosti odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 216/07). Žalovaná rovně namítla absenci kumulativních podmínek, zakládajících odpovědnost za škodu. Nejenže absentuje odpovědnostní titulu, protože neexistuje žádné pravomocné rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno či změněno v době, kdy mělo zamýšlené právní účinky ve smyslu právní moci nebo vykonatelnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 443/2013). V dotčeném případě mimořádná opatření, od kterých žalobkyně dovozuje škodu, nebyla pravomocně pro nezákonnost změněna či zrušena, absentuje hned první z kumulativních podmínek zakládajících odpovědnost žalované. V daném případě pak nejsou splněny ani zbývající dvě kumulativní podmínky zakládající odpovědnost žalované dle OdšZ. Na základě shora uvedeného žalovaná navrhla, aby soud žalobu v celém rozsahu zamítnul a přiznal žalované náhradu hotových výdajů. 1. Žalobkyně se k prvnímu jednání bez omluvy nedostavila, proto soud jednal v její nepřítomnosti dle ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. 2. Vzhledem k tomu, že žalobkyně se k jednání nedostavila, nemohlo jí být poskytnuto poučení podle ust. § 118a odst. 1 o.s.ř. k doplnění jejích tvrzení a označení důkazů, týkajících se jednak samotné