11 C 136/2024-63 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se žalobou došlou soudu dne , datum, domáhal na žalované zaplacení částky 710 361 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené porušením povinností správce pozůstalosti.2. Žalobce uvedl, že dne , datum, podal u Obvodního soudu pro , adresa, (dále jen „, název soudu, “) do dědického řízení sp. zn. , spisová značka, po zůstaviteli , jméno FO, , zemřelém dne , datum, (dále jen „zůstavitel“), přihlášku pohledávky ve výši 710 361 Kč z titulu neuhrazené odměny za právní pomoc poskytnutou zůstaviteli v době ode dne , datum, do jeho úmrtí, a to v souvislosti s určením jeho vlastnictví k bytové jednotce v , adresa, (dále jen „byt“ či „předmětný byt“). Zůstavitel byl určen vlastníkem bytu rozsudkem , název soudu, ze dne , datum, , č. j. , číslo jednací, , ve spojení s usnesením Městského soudu v , adresa, (dále jen „, název soudu, “) ze dne , datum, , č. j. , číslo jednací, , který nabyl právní moci dne , datum, , právní moc však byla soudem vyznačena až dne , datum, . Ještě před tím však stačila soudní exekutorka, Exekutorský úřad , adresa, (dále jen „Exekutorka“) byt prodat v exekuci vedené proti nepravému vlastníku , jméno FO, a usnesením ze dne , datum, , č. j., číslo jednací, , Exekutorka rozhodla o rozdělení výtěžku dražby ve výši 1 910 000 Kč sobě a věřitelům , jméno FO, [, právnická osoba, . (dále jen „, právnická osoba, “), , právnická osoba, a , právnická osoba, (dále jen „, právnická osoba, “)]. Proti tomuto usnesení se zůstavitel odvolal a žádal, aby výtěžek z dražby nebyl vyplacen osobám uvedeným v usnesení, ale jemu coby soudem určenému vlastníku bytu. , název soudu, však usnesením ze dne , datum, , č. j. , číslo jednací, , odvolání zůstavitele odmítl a v závěrech mimo jiné uvedl, že zůstavitel nemusí být ve svých právech zkrácen, pokud podá žalobu na vydání bezdůvodného obohacení z „lepšího práva“ směřující vůči osobám, mezi které byl rozdělen výtěžek dražby při rozvrhu podstaty, přičemž v usnesení odkázal na judikaturu a komentářovou literaturu. Institut žaloby z lepšího práva pak žalobce s odkazem na komentářovou literaturu a judikaturu v žalobě podrobně popsal a uvedl, že v době od vydání usnesení , název soudu, dne , datum, , resp. jeho doručení, do svého úmrtí dne , datum, již zůstavitel nestihl předmětnou žalobu z lepšího práva u soudu podat a svou pohledávku z tohoto nároku vůči osobám, mezi které byl výtěžek z dražby rozdělen uplatnit. Do doby svého úmrtí navíc nebylo zůstaviteli ani známo, zda a kdy byl výtěžek z dražby vyplacen dotčeným osobám, když údaj o vyplacení by měl vyplývat z exekučního spisu, do něhož neměli přístup ani zůstavitel, ani žalobce.3. Žalobce dne , datum, doložil a zaslal soudní komisařce do dědického řízení po zůstaviteli k předmětné pohledávce z nároku na vydání bezdůvodného obohacení potřebné listinné důkazy o vzniku a existenci pohledávky s označením jejích dlužníků – osob z rozdělení výtěžku dražby a také usnesení , název soudu, ze dne , datum, , č. j. , číslo jednací, , s odkazem na judikaturu a komentářovou literaturu. Rovněž dne , datum, žalobce soudní komisařce sdělil, že by s ohledem na předchozí právní zastupování zůstavitele souhlasil s ustanovením za správce pozůstalosti pro další uplatňování práv zůstavitele. Správa pozůstalosti však zůstala , název státní instituce, (dále jen „, název státní instituce, “), zastupujícího Českou republiku, který navzdory žalobcem předloženým podkladům označil předmětnou pohledávku za spornou, a pohledávka proto jako sporné aktivum nebyla soudní komisařkou a dědickým soudem zařazena do aktiv pozůstalosti v seznamu pozůstalostního jmění. S ohledem na tvrzenou spornost pohledávky se dědický soud nemohl tímto dalším majetkem zůstavitele coby sporným aktivem zabývat, a majetek zůstavitele byl tudíž v dědickém řízení jakoby jen zjištěn a vykázán v nepatrné hodnotě 10 011 Kč (v porovnání s vyššími pasivy – zjištěnými dluhy zůstavitele), takže o něj neměli všichni v úvahu přicházející dědici ze zákonné dědické posloupnosti zájem a dědictví odmítli. Po nich tak vstoupil do dědického řízení stát a dědický soud usnesením ze dne , datum, , č. j. , číslo jednací, , rozhodl o vydání vykázaného majetku nepatrné hodnoty 10 011 Kč státu a o zastavení dědického řízení. Výsledek dědického řízení oznámila žalobci notářka sdělením ze dne , datum, .4. Dle žalobce se ÚZSVM, zastupující stát jako správce pozůstalosti, tvrzením o údajné spornosti pohledávky vyhnul povinnosti vyrozumět dle § 160 písm. c) z. ř. s. o smrti zůstavitele známé dlužníky zůstavitele a vyhnul se uplatnění a vymáhání pohledávky vůči označeným dlužníkům, ačkoliv mu nic nebránilo podat řádnou žalobu o vydání bezdůvodného obohacení proti dlužníkům. Po vydání výtěžku z dražby ve výši 1 910 000 Kč do aktiv pozůstalosti by přitom státu po uspokojení pohledávek zůstavitelových věřitelů v celkové výši 731 952,90 Kč (žalobce 710 361 Kč, , právnická osoba, 318 Kč, , právnická osoba, 10 189,08 Kč a 84,82 Kč) zůstalo 1 178 047,10 Kč. To je v rozporu s § 13 odst. 1 a § 14 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Správa pozůstalosti vykonávaná v dané věci , název státní instituce, tak dle žalobce není v souladu s § 1405 a násl. a § 1677 a násl. o. z. a s v žalobě odkazovanou judikaturou Nejvyššího soudu (dále jen „NS“). Z této judikatury je zjevné, že správa pozůstalosti jako prostá správa majetku znamená, že všechna oprávnění správce, která vedou k plnění základní povinnosti cílené k zachování podstaty a účelu svěřeného spravovaného majetku, musí tudíž správce pozůstalosti odůvodňovat faktickými úkony a právními jednáními, která odpovídají podstatě prosté správy a směřují nejen k udržení stavu majetku a zamezení zhoršení jeho stavu, ale i úkony směřujícími k zajištění všech plnění ve prospěch majetku a jeho rozmnožení. S ohledem na uvedené závěry v judikatuře NS o postavení a povinnostech správce pozůstalosti bylo na , název státní instituce, , aby s přihlédnutím k § 1688 o. z. o odpovědnosti za škodu zvážil nezařadit předmětnou zůstavitelovu pohledávku do aktiv pozůstalosti, a vyhnout se tím jejímu vymáhání, anebo s jejím zařazením do aktiv pozůstalosti souhlasit a pohledávku proti dlužníkům vymáhat, event. navrhnout věřitelům zůstavitele přenechání jim pohledávky na úhradu zůstavitelových dluhů. , název státní instituce, se ale tomu všemu pokusil vyhnout tím, že navrhl soudní komisařce, aby dědický soud zastavil pozůstalostní řízení dle § 154 z. ř. s., tj. dle oddílu 3 z. ř. s. upravujícího postup v pozůstalostním řízení, kdy náklady vzniklé se zjišťováním dědiců a s vlastním projednáním pozůstalosti by byly výrazně nepřiměřené hodnotě a charakteru zůstavitelem zanechaného dědictví bez majetku nebo s majetkem nepatrné hodnoty, to znamená, když nedojde v pozůstalostním řízení ještě ani k ustanovení správce pozůstalosti dle oddílu 4 z. ř. s. V daném případě byl ale stát jednající prostřednictvím , název státní instituce, ustanoven správcem pozůstalosti a měl předmětné právo majetkové povahy zůstavitele k jeho pohledávce, jež smrtí zůstavitele přešlo na stát, jako aktivum pozůstalosti vymáhat, popř. navrhnout jeho přenechání věřitelům na úhradu dluhů zůstavitele, popř. navrhnout likvidací pozůstalosti dle § 195 a násl. z. ř. s.5. Dle závěrů citované judikatury NS dle žalobce okamžikem smrti zůstavitele přešlo na stát (protože nedědili jiní zákonní dědicové), na který se ve smyslu § 1634 odst.1 o. z. hledí, jako by byl zákonným dědicem, také právo majetkové povahy zůstavitele k jeho pohledávce z titulu nároku na vydání výtěžku dražby jeho bytu, neboť toto majetkové právo smrtí zůstavitele nezaniklo, a stát je tedy právním nástupcem a nositelem tohoto hmotného práva, a to bez ohledu na to, že jej zůstavitel za svého života u soudu neuplatnil a bez ohledu na to, že , název státní instituce, označením pohledávky údajně za spornou způsobil, že seznam pozůstalostního majetku není pro nezahrnutí předmětné pohledávky do aktiv pozůstalosti úplný. Přitom, že si je správce pozůstalosti zastoupený , název státní instituce, vědom, že zůstavitelovo právo k pohledávce na vydání bezdůvodného obohacení přešlo smrtí zůstavitele na stát a mělo být vůči dlužníkům uplatněno a vymáháno dle platných ustanovení o. z. a z. ř. s. jako majetek z dědictví náležející do majetku státu ve smyslu citovaných ustanovení zákona č. 219/2000 Sb., je patrno z toho, že , název státní instituce, ve věci vedené u Obvodního soudu pro , adresa, (dále jen „, název soudu, “) pod sp. zn. , spisová značka, navrhl změnu zůstavitelovy žaloby ze žaloby na vyloučení nemovitosti z exekuce na žalobu na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1 910 000 Kč. Soud změnu žaloby nepřipustil s ohledem na jiný předmět řízení a okruh účastníků, , název státní instituce, však nic nebránilo podat poté řádnou žalobu o vydání bezdůvodného obohacení proti dlužníkům.6. S ohledem na vše uvedené tak dle žalobce postup ÚZSVM, zastupujícího při výkonu správy pozůstalosti stát, zakládá odpo