11 C 69/2025-47 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 16. 4. 2025 domáhala na žalované zaplacení částky 122 200 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce trestního stíhání vedeného nakonec u , adresa, (dále jen „, soud A, “) pod sp. zn. , sp. zn. OS, (dále též jako „posuzované řízení“).2. Žalobkyně uvedla, že usnesením Policie ČR ze dne , datum, bylo zahájeno její trestní stíhání pro podezření ze spáchání přečinu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti dle § 330 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Usnesení bylo žalobkyni doručeno dne , datum, . Kromě žalobkyně bylo trestní stíhání zahájeno vůči 35 dalším spoluobviněným (tj. celkově 36 obviněných). Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dne 17. 6. 2019 stížnost. Jelikož nebylo do konce roku o stížnosti rozhodnuto (tedy téměř 6 měsíců!), podala žalobkyně dne 9. 12. 2019 , Anonymizováno, státnímu zastupitelství v , Anonymizováno, podnět k vykonání dohledu, aby došlo k odstranění těchto průtahů. Ačkoliv byl tento podnět odložen, státní zástupce , Anonymizováno, státního zastupitelství , Anonymizováno, , adresa, (dále jen „OSZ , adresa, “) dne 14. 1. 2020 podané stížnosti (i stížnostem podaných dalšími spoluobviněnými), usnesení o zahájení trestního stíhání zrušil a policejnímu orgánu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Dne 15. 9. 2020 stejný policejní orgán znovu zahájil trestní stíhání pro shodné trestné činy, toto usnesení bylo žalobkyni doručeno dne 15. 9. 2020. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dne 17. 9. 2020 stížnost, kterou dodatečně odůvodnila dne 26. 9. 2020. Podaná stížnost byla dne 19. 2. 2021 zamítnuta. Dne 20. 1. 2022 byla podána obžaloba k , soud A, , který rozhodl dne 15. 7. 2022 o vydání trestního příkazu proti všem obviněným. Proti tomuto trestnímu příkazu podala žalobkyně dne 18. 7. 2022 odpor (stejně jako další spoluobvinění). Dne 24. 1. 2023 bylo ve věci zahájeno hlavní líčení a dne 20. 9. 2023 byl vynesen rozsudek, na základě kterého byla žalobkyně (a ostatní spoluobvinění) zproštěna obžaloby dle § 226 písm. a) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán. Dne 9. 1. 2024 podal státní zástupce proti zprošťujícímu rozsudku blanketní odvolání v neprospěch obviněných, které následně dne 23. 1. 2024 odůvodnil. , Anonymizováno, (dále jen „, soud B, “) rozhodl rozsudkem ze dne 22. 4. 2024, kterým napadené rozhodnutí zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že zprostil všechny obviněné obžaloby za pouhé změny zprošťujícího důvodu, kdy došlo ke změně u všech obžalovaných kromě jednoho z § 226 písm. a) tr. ř. na písm. b) téhož zákonného ustanovení, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem). Tímto rozsudkem je zproštění žalobkyně pravomocné.3. Trestní řízení od vydání prvního usnesení o zahájení trestního stíhání dne 13. 6. 2019 do vydání pravomocného zprošťujícího rozsudku , soud B, dne 24. 4. 2024 trvalo 4 roky, 10 měsíců a 15 dní (tj. 1 775 dní), tedy téměř 5 let. Do doručení pravomocného zprošťujícího rozsudku trvala celá věc ještě déle. Obecně lze dle názoru žalobkyně považovat délku 5 let trestního stíhání za nepřiměřenou. Orgány činné v trestním řízení by měly postupovat v souladu se zásadou rychlosti řízení tak, aby došlo k vyřízení věci urychleně a bez zbytečných průtahů (§ 2 odst. 4 tr. ř.). V tomto případě tomu tak nebylo. I přes značnou mnohost obviněných se nejednalo o nadprůměrně složitou věc. Značné zdržení v tomto případě působila opakované vyhotovování znaleckých posudků. V tomto případě lze dle žalobkyně odkázat na vyjádření , adresa, (dále jen „, Úřad A, “), která vystupuje v dané věci jako poškozená: „Jak již bylo uvedeno, v této věci je řada posudků obsahujících různé závěry. Navíc vypracování policejního posudku se de facto (dle názoru státního zástupce) „povedlo“ až na potřetí a trvalo to téměř dva roky.“ Danou věc lze považovat za nepřiměřeně dlouhou i v komparativním pohledu. Průměrná délka soudní fáze trestního řízení činí v České republice za rok 2022 183 dní. Medián délky řízení je pak pouze 81 dní. Naopak délka soudní fáze řízení v případě žalobkyně činila od podání obžaloby do rozhodnutí soudu prvního stupně 608 dní – tedy téměř 3,5x násobek, a v případě mediánu délky se jedná o více než 7,5x násobek. Délka řízení v této konkrétní věci je dokonce ještě vyšší než percentil 90 % délky všech řízení u okresních soudů, když ten činí „pouze“ 438 dní. Při porovnání těchto statických dat vychází, že délka soudní fáze řízení (a z logiky věci i trestního řízení jako celku) je mimořádně nadprůměrná, a může se pohybovat v několika málo procentech nejdelších trestních řízení jako celku. 608 dní pro soudní fázi trestního řízení je neobvyklá a mimořádná doba, která si zaslouží být zohledněna v rámci výše přiměřeného zadostiučinění. Navíc je nutné vzít v úvahu i jednotlivá období nečinnosti, kdy se zejména jedná o řízení o stížnostech proti usnesením o zahájení trestního stíhání v délce 7 měsíců u prvního usnesení, resp. 5 měsíců u druhého usnesení. Dalším nepřiměřeným průtahem byla např. také doba mezi podáním obžaloby a zahájením hlavního líčení v délce 1 roku. Prodlevu mezi podáním obžaloby a zahájením hlavního líčení zapříčinilo i např. vydání trestního příkazu, které v situaci, kdy obvinění odmítali svoji vinu, není podle názoru žalobkyně vhodným postupem. Pokud jde o složitost věci, prima facie lze z popisu skutku jak v usnesení o zahájení trestního stíhání, tak v podané obžalobě zjistit, že se jednalo o věc složitou. Tento fakt zdůraznil zejména vysoký počet obviněných v dané věci. Již tato samotná okolnost znamená pro orgány činné v trestním řízení zvýšené úsilí. Podle názoru policejního orgánu se měla žalobkyně dopustit prodeje obecních bytů hluboko pod „cenou obvyklou“. Žalobkyně má za to, že došlo k nepřiměřené kriminalizaci svobodného politického rozhodování demokraticky zvolených politiků v oblasti budoucího rozvoje města. Celá kauza se vyvinula do „boje znaleckých posudků“, kdy orgány činné v trestním řízení zadaly řadu znaleckých posudků. V demokratickém právní státě není takováto situace možná, aby trestněprávní represe byla uplatňována pouze na základě znaleckého posudku, ačkoliv další důkazy vyznívají v opak. Pouhá mnohost obviněných pak zcela logicky nemůže být k tíži žalobkyně, která za celou dobu řízení svou maximální součinností přispívala ke správnému zjištění skutkového stavu věci a řádně zdůvodňovala a dokládala absurditu svého obvinění (resp. nemožnost stíhat politické rozhodnutí). Pokud by policejní orgán již od samého zahájení trestního stíhání žalobkyně používal při posuzování skutku zásady elementární logiky, bezesporu by došlo k zastavení trestního stíhání prakticky na počátku vyšetřování a žalobkyně by nemusela podstoupit celý proces trestního řízení, který založil odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí, jímž bylo zahájeno. Žalobkyně nijak nezapříčinila průtahy v daném řízení, její obhajoba byla efektivní a účelná, jak je patrno z výsledku trestního řízení. Žalobkyně žádné úkony orgánů činných v trestním řízení nijak neobstruovala a vždy využívala pouze svých zákonných práv, s orgány činnými v trestním řízení řádně spolupracovala. Věc byla řešena pouze na dvou stupních soudní soustavy, nejednalo se tedy o situaci zvanou také někdy jako „soudní ping-pong“, kdy věc putuje mezi soudy. Předmětné trestní řízení mělo pro žalobkyni silně negativní důsledky, které se projevily nejenom u ní samotné, ale taktéž u jejích rodinných příslušníků. Jednalo se o trestní řízení, které je řazeno mezi řízení se zvýšeným významem pro účastníky řízení. Žalobkyně byla v předmětném řízení ohrožena trestní sazbou odnětí svobody až na 5 let. I přes faktickou nepravděpodobnost uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je význam pro žalobkyni značný. Je tomu tak zejména z důvodu politických souvislostí a tomu, že je osobou veřejně známou z tzv. „showbyznysu“. V těchto situacích má existence trestního obvinění pro veřejně známé osoby významnější negativní konotace, než je tomu u „běžných“ osob, které nejsou veřejně známé. Nezákonným trestním stíháním bylo zasaženo do práv žalobkyně, a to v oblasti jejího profesního (politického) a sociálního života, byla poškozena její čest a důstojnost, došlo k zásahu do jejího soukromí. Věc byla medializována, žalobkyně byla v článcích uvedena jménem, a její psychický stav se tak značně zhoršil, a to včetně toho, že začala docházet k psychiatrovi).4. Popsanou nepřiměřenou délkou řízení vznikla žalobkyni nemajetková újma, za kterou požadovala poskytnout zadostiučinění v penězích, a to částkou 122 200 Kč. Při jejím určení žalobkyně vyšla ze základní částky 15 000 Kč za rok řízení, snížené na polovinu za první dva roky trvání trestního stíhání, kterou snížila o 20 %, jelikož se jednalo o věc „do určité míry“ složitou, a zvýšila o 20 % z důvodu, že jejímu postup v řízení nelze ničeho vytknout, o 30 % z důvodu zcela zásadního významu věci pro její osobu a o 60 % z dů