12 C 493/2019-118 — Obvodní soud pro Prahu 3

1) Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vůči žalovanému toho, aby soud vydal rozhodnutí, jehož obsah je zřejmý ze znění výrokové části tohoto rozsudku s tím, že k odůvodnění žaloby bylo uvedeno následující: mezi právní předchůdkyní žalobkyně společnosti„ [anonymizováno]“ a žalovaným byla uzavřena dne 18. 7. 2016 smlouva o zápůjčce [číslo] na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta zápůjčka ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit včetně sjednaných úroků. Žalovaný částku neuhradil a nadále dluží částku žalovanou sestávající se z jistiny 8 538,40 Kč, úroků, a poplatku. Pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobkyni na základě smlouva ze dne 24. 6. 2019. 2) Opatrovník žalovaného se žalobou nesouhlasil, zejména namítal nemravnost požadovaného úroku, když jeho výše 27% přesahuje trojnásobek horní hranice obvyklé úrokové míry. Za této situace, by neměl požadavek na přiznání úroků požívat právní ochrany. 3) Za situace, kdy žalovaný je cizím státním příslušníkem zabýval se soud i otázkou své mezinárodní příslušnosti o věci rozhodnout a také otázkou práva rozhodného. Předmětem sporu je splacení úvěru, který není účelově vázán. V souladu s judikaturou NS ČR a judikaturou Evropského soudního dvora, lze uzavřít, že poskytování neúčelově vázaných úvěrů je službou (srovnej usnesení ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1318/2011, rozhodnutí soudního dvora EU ve věci F. P., T. R. proti G. W. - L. T., C - 533/07 a ve věci Société Civile Immobiliere Parodi proti Banque H. Albert de Bary Et Cie, C - 222/95), a je proto nutno postupovat dle čl. 7 odst. 1 písm. b) druhá odrážka nařízení Brusel I bis. Za situace, kdy žalovaný měl v době realizace smlouvy bydliště v České republice tedy ve státě EU, nelze uzavřít jinak, než že podepsaný soud je mezinárodně příslušným k rozhodnutí tohoto sporu. V otázce práva rozhodného je třeba odkázat na č.l. 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/ 2008 ze dne 17. 6. 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen„ Řím I“), podle něhož je v případě smluv rozhodným právem právo, které si účastníci výslovně zvolí. Za situace, kdy v uzavřené smlouvě je výslovně uvedeno, že byla uzavřena podle českého práva, nelze uzavřít jinak, než že rozhodným právem je právo české. 4) Ze smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi společností [právnická osoba] a žalovaným dne 18. 7. 2016, má soud za zjištěné, že byl vyplněn formulář smlouva o zápůjčce, kde bylo doplněno jméno, nacionále žalovaného, dále je zde uvedeno, že je poskytnuta částka 10 000 Kč a že zákazník se zavazuje zaplatit poplatek ve výši 8 561 Kč, který je součtem úroku, nákladů za administrativní činnost a náklady za hotovostní režim splátek. Celková částka, která byla splatná, činila 18 561 Kč. Při snížení plateb o režim hotovostních splátek se jedná o částku 14 269 Kč, částka byla splatná v šedesáti týdenních splátkách po 310 Kč, přičemž poslední splátka činila pouze 271 Kč Součástí smlouvy byly i obchodní podmínky, seznámení s těmito podmínkami stvrdil žalovaný podpisem. 5) Z dopisu ze dne 24. 6. 2019 odeslaného [právnická osoba], má soud za prokázané, že pohledávka ve výši 14 841 Kč bez příslušenství byla postoupena společnosti [právnická osoba] a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2019. Z dopisu z 24. 10. 2019 vyplývá, že žalovaný byl o úhradu dlužné částky upomenut. 6) Účastníci chtěli uzavřít smlouvu o úvěru podle ust. § 2395 zák. 89/2012Sb., občanský zákoník dále jen o. z., když v poměrech souzené věci je třeba aplikovat též příslušná ustanovení zák. č. 145/2010 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), jakožto právního předpisu speciálního vůči o. z. Smlouva byla současně uzavřena jako tzv. spotřebitelská, neboť na jedné straně figuruje žalobkyně v pozici podnikatele – profesionála a na straně druhé žalovaný v pozici spotřebitele – fyzické osoby, tedy laika. Spotřebiteli je právním řádem tradičně poskytována zvýšená ochrana, a to kvůli vyvážení jeho přirozeně slabšího právního postavení v soukromoprávních vztazích vůči podnikatelům (profesionálům), ostatně ZSÚ je fakticky transpozicí Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/. 7) Podle § 9 zák. 145/2010Sb. ZSÚ, ve znění platném ke dni uzavření sepisu smlouvy, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 8) Ze zákaznické karty na jméno žalovaného ze dne 17. 7. 2016, má soud za zajištěné, že žalovaný nejprve požadoval úvěr ve výši 30 000Kč, následně, jak vyplývá ze zákaznické karty ze dne 18. 7. 2016, požadoval úvěr pouze ve výši 10 000Kč, který mu byl poskytnut. K žádosti doložil pracovní smlouvu ze dne 6. 10. 2015 a výplatní pásky za předcházející 3 měsíce, z nichž byl zjištěn příjem měsíční příjem cca 24 000Kč. Dále byla doložena nájemní smlouva z 8. 7. 2016 s nájmem 8 900Kč a SIPO doklad za 3 měsíce. Zjištěny byly výdaje na domácnost a telefon ve výši 8 700Kč měsíčně nad rámec nájemného. Celkem byly zjištěny příjmy 24 000Kč a výdaje 17 600Kč měsíčně. Využitelný příjem byl stanoven na částku 6 400kč. Dále bylo zjištěno, že žalovaný nemá kreditní kartu a ani zápůjčky u jiných společností. Stejně tak bylo zjištěno, že nemá bankovní účet. Údaje o zaměstnání byly ověřeny zpracovatelem žádosti telefonicky. 9) Soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně náležitě prověřila úvěruschopnost žalovaného a v rámci tohoto ověřování dospěla a k závěru, že poskytnutí úvěru v původně požadované výši není reálné a po prověření majetkových poměrů poskytla žalovanému úvěr těmto poměrům odpovídající. Nezabývá tedy než uzavřít, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o úvěru dle ust. § 2395 o.z.. Na základě této smlouvy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 10 000Kč, které se žalovaný zavázal vrátit spolu se sjednaným poplatkem 8 561 Kč v pravidelných 60 týdenních splátkách. Žalovaný tuto svou povinnost splnil pouze částečně a nadále dluží částku žalovanou. 10) Soud zamítl návrh na doplnění dokazování výslechem pracovnice úvěrující společnosti, která žádost sepsala, neboť tento výslech považoval, s ohledem na skutečnost, že žalobcem tvrzené skutečnosti o prověření úvěruschopnosti žalovaného byly prokázány jinými důkazy, za nadbytečný 11) K námitce opatrovníka žalovaného ohledně nemravnosti požadovaných úroků soud uvádí následující: Jak uvedl NS ČR ve svém rozhodnutí ze dne 28. 5. 2021 č.j. 33 Cdo 89/2020:„ Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, přijal a odůvodnil závěr, podle něhož Úroky dohodnuté při poskytnutí peněžité půjčky představují úplatu (odměnu) za užívání půjčené jistiny () Občanský zákoník a ani jiné právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze při peněžité půjčce sjednat úroky. Z této skutečnosti však nelze úspěšně dovozovat, že by výše úroků závisela jen na dohodě účastníků smlouvy o půjčce a že by tedy nepodléhala žádnému omezení. Rovněž u dohody o úrocích při peněžité půjčce totiž platí ustanovení § 3 odst.1 obč. zák., podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. (k pojmu dobré mravy viz například rozsudek ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen Sbírka), a rozsudek ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 16/1998 Sbírky, které jsou konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněném pod č. 14/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na stejném místě Nejvyšší soud dodal, že Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy. Požadavek na nepřiměřené smluvní úroky současně naplňuje skutkovou podstatu trestného činu lichvy, a to za předpokladu, že jde (má jít) o plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, a že věřitel přitom zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti nebo rozrušení dlužníka (srov. § 253 trestního zákona) Dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je neplatná (§ 39 obč. zák.),