17 C 63/2021-92 — Obvodní soud pro Prahu 3

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 2 304 830 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyni vznikl restituční nárok podle ust. § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě za nevydaný pozemek původní PK [číslo] zahrada o výměře [výměra] v [katastrální uzemí] [anonymizováno] [katastrální území] [anonymizováno], [obec]. Žalobkyně požádala žalovaného dopisem ze dne 28.4.2021 o poskytnutí finanční náhrady za nevydaný pozemek. Obvyklá cena pozemku podle znaleckého posudku [titul] [jméno] [příjmení] činí 2 304 830 Kč. 2. Žalovaný se následně k žalobě vyjádřil tak, že soud má postupovat podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ve věci 28 Cdo 3772/2018-161, a že výše restitučního nároku žalobkyně činí částku 69 200 Kč, když výše tohoto nároku se odvíjí od cen daných vyhláškou 182/1988 Sb. ve znění vyhl. 316/1990 Sb. Dále uvedl, že aktivní legitimace žalobkyně je sporná. 3. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav (důkazy, ze kterých uvedené zjištění vyplývá, jsou dále v textu uvedeny kurzívou): 4. Žalovaný dne 16.9.2020 pod č.j. SPU 305821/2020 na čl. 4- 6 vydal rozhodnutí, že žalobkyně není vlastníkem pozemku PK [číslo] zahrada o výměře [výměra] v kat. ú [katastrální území] [anonymizováno] [k.ú.] [anonymizováno], [obec], s tím, že žalobkyni přísluší náhrada podle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Původní pozemek čsl. stát nabyl postupně, a to jednou polovinou po p. [jméno] [příjmení] ml. v důsledku jeho ilegálního odchodu do ciziny v r. 1956 a druhou polovinu (dědictví po p. [jméno] [příjmení]) odevzdáním státu při dodatečném projednání dědictví v r. [rok] Pan [jméno] [příjmení] zemřel [datum] na [země] [anonymizováno]. Původní restituent p. [jméno] [příjmení] nar. [rok] (zemřel v r. [rok]) uplatnil restituční nárok za svého života. Jedinou jeho dědičkou se stala jeho manželka, žalobkyně. 5. Z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24.5.2016 č.j. 52 C 9/2005-299 potvrzeného rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.10.2018 č.j. 21 Cdo 4499/2017-363 soud zjistil, že žalobkyně je jedinou dědičkou po p. [jméno] [příjmení] ml. a po panu [jméno] [příjmení], její aktivní legitimace je tedy zcela prokázána. 6. Žalobkyně dne 21.2.2021 požádala žalovaného o poskytnutí náhradního pozemku, případně o poskytnutí finanční náhrady (žádost na čl. 7). Nato žalovaný reagoval tak, že sdělil žalobkyni dopisem ze dne 23.2.2021 na čl. 8, že původní pozemek byl zahradou a po ocenění podle zákona č. 229/1991 Sb. vyhláškou č. 182/1988 Sb. ve znění vyhl. 316/1990 Sb. jeho cena činí 69 200 Kč. 7. Soud provedl důkaz znaleckým posudkem [titul] [jméno] [příjmení] [číslo] na čl. 42-43, ze kterého zjistil, že pozemek ke dni přechodu na stát (1956 a 1960) byl zahradou, s cenou dle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhl. 316/1990 Sb. 200 Kčs/m2, tedy 346x200 = 69 200 Kč. Toto sdělil žalovaný žalobkyni v dopise ze dne 2.11.2020 na čl. 49, dále ji požádal o sdělení rodného čísla. Dopisem ze dne 6.5.2021 na čl. 50 žalovaný sdělil žalobkyni, že při poskytování náhrad musí postupovat podle zákona č. 229/ 1991 Sb., o půdě. 8. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku dne 28.4.2021 dopisem na čl. 21, doručeným dne 29.4.2021 (dodejka na čl. 22). 9. Z takto provedeného dokazování má soud za prokázaný tento závěr o skutkovém stavu: žalobkyně je oprávněná osoby dle ust. § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě za nevydaný pozemek č.PK [číslo] zahrada o výměře [výměra] v kat. ú [katastrální území] [anonymizováno] [ulice] [anonymizováno], [obec]. Výše jeho nevypořádaného restitučního nároku činí 69 200 Kč. Žalobkyně se domáhá výše spravedlivé a přiměřené náhrady, která je mezi účastníky sporná.. 10. Po výše uvedeném dokazování a zhodnocení všech důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti dle ust. § 132 o.s.ř. dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná částečně. Skutková zjištění opřel soud o shora provedené listinné důkazy, o jejichž pravosti a pravdivosti soud neměl pochybností. Soud neprováděl všechny navržené důkazy ve věci, když s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 3772/2018-161 byly ve věci již nadbytečné. 11. Podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. a) zákona o půdě platí, že za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout jiný pozemek, náleží peněžitá náhrada ve výši ceny odňatého pozemku stanovené podle § 28a, pokud tento zákon nestanoví jinak (§ 14 odst. 8). Náhradu poskytne pozemkový úřad do tří let po převzetí písemné výzvy oprávněné osobě nebo jejímu dědici. Ustanovení § 28a zákona o půdě pak stanoví, že náhrady poskytují se v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a u věcí movitých v zůstatkových účetních cenách, u věcí movitých s nulovou zůstatkovou cenou ve výši 10 % pořizovací ceny. 12. Ústavní soud ČR v nálezu ve věci Pl.ÚS 21/19 uvedl, že ústavně souladným je jen takový výklad § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě, jímž je upřednostněn jasný a nepochybný účel zákona nad jeho doslovným zněním. Skutečnost, že znění napadeného ustanovení je jednoznačné, avšak vedoucí k absurdním důsledkům, neústavnost nezpůsobuje. V souladu se svou konstantní judikaturou proto Ústavní soud napadené ustanovení nezrušil, nýbrž upřednostnil jeho ústavně souladný výklad zcela podle smyslu a účelu zákona – zmírnění alespoň některých majetkových křivd oprávněných osob. Odkázal na své předešlé rozhodnutí II.ÚS 4139/16, ve kterém uvedl, že stanovení § 16 odst. 1 a § 28a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o půdě“) mají zajistit, aby oprávněná osoba v případě, že není možné uspokojit její nárok vydáním věci, případně vydáním jiné věci, obdržela přiměřenou finanční náhradu. Tato finanční náhrada nemusí být nezbytně ekvivalentem aktuální tržní ceny předmětné nemovitosti, má však umožnit, aby jejím poskytnutím došlo k odstranění či zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem srovnatelným způsobem, jako by tomu bylo při vydání věci. Konkrétní způsob, jakým má být za tímto účelem určena výše finanční náhrady, stanovil zákonodárce v § 28a zákona o půdě. Za situace, kdy se rozdíl mezi cenou platnou k 24. červnu 1991 a aktuální tržní cenou postupem času zvětšil natolik, že poskytnutí náhrady ve výši první z nich dnes již pro oprávněnou osobu nemá jiný než symbolický význam, ale nelze dále trvat na doslovném výkladu tohoto ustanovení. Ustanovení § 28a zákona o půdě je třeba vykládat tak, že stanoví základ finanční náhrady, která může být v závislosti na konkrétních okolnostech zvýšena. Poskytnuta totiž musí být v takové výši, aby byla s ohledem na účel restitučních zákonů přiměřená a rozumná. 13. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci 28 Cdo 3772/2018-161 ze dne 16.2.2021 rozhodl Nejvyšší soud tak, že za přiměřenou a rozumnou finanční náhradu podle § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. lze v současné době pokládat peněžité plnění ve výši šestinásobku cen odňatých nemovitostí stanovených v souladu s vyhláškou č. 182/1988 Sb. (ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.). Toto navýšení základní hodnoty náhrad vyplývajících z § 28a zákona č. 229/1991 Sb. a vyhlášky č. 182/1988 Sb. je namístě provést ve všech případech, v nichž jsou aktuálně splněny předpoklady poskytnutí peněžité náhrady ve smyslu § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., tedy zejména existence dosud neuspokojeného restitučního nároku. Tato náhrada má být navyšována či naopak snižována toliko ve výjimečných případech (str. 5). Tímto je tedy koeficient navýšení pevně dán. 14. S ohledem na sjednocující rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci 28 Cdo 3772/2018-161 ze dne 16.2.2021 nalézací soud rozhodl tak, že přiznal žalobkyni jako oprávněné osobě šestinásobek jejího nevypořádaného restitučního nároku, tedy 69 200 x 6 = 415 200 (výrok I). Ve zbylé části požadované jistiny pak žalobu jako excesivní zamítnul (výrok II.) 15. Nárok žalobce je splatný ve tříleté lhůtě (§ 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě) ode dne doručení výzvy, tedy 29.4.2024 O úroku z prodlení bylo rozhodnuto dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. 16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že rozhodl, že žádný z účastníků řízení s ohledem na poměr úspěchu ve věci, nemá právo na náhradu nákladů řízení.