4 C 716/2018-82 — Obvodní soud pro Prahu 3

1. Žalobci se domáhali rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobcům 10 088 672,58 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že jim vznikl restituční nárok podle ust. § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě za nevydaný pozemek parc. [číslo] v kat. ú. [část obce], [obec]. Žalobkyně č. 3 je původní restituentka, žalobci 1,2,4 pak jsou dědici restitučního nároku po původní oprávněné osobě [jméno] [příjmení], zemřelé dne 29.12.2016. V době podání žaloby byly restituční nároky vedené dle ust. § 28a zákona o půdě ve výši: žalobkyně 1 – 23 487,10 Kčs, žalobkyně 2 – 23 487,10 Kčs, žalobkyně 3 – 70 461,30 Kčs, žalobce 4 – 23 487,10 Kčs. Na restituční nárok žalobců bylo v minulosti již částečně plněno, a to formou převodu náhradního pozemku z veřejné nabídky (smlouva [číslo] [spisová značka] ze dne [datum]). Žalovaný původně evidoval restituční nárok žalobců v nesprávné výši, a to podle stavu ke dni odnětí pozemku, nikoliv ke dni 24.6.1991. Restituční nárok žalobců byl přeceněn až na základě jejich aktivity rozhodnutím ze dne 19.6.2018. Žalobci se domáhají přiměřené finanční náhrady, a to ve výši tržní ceny pozemku ke dni podání žaloby. 2. Řízení bylo přerušeno do doby rozhodnutí Ústavního soudu ČR ve věci návrhu Nejvyššího soudu ČR na zrušení části § 16 odst. 1 zákona o půdě (Pl.ÚS 21/19). Tento nález byl vyhlášen 12.1.2021 tak, že návrh Nejvyššího soudu ČR byl zamítnut a Ústavní soud odkázal na své rozhodnutí ve věci II.ÚS 4139/16. 3. Žalovaný se následně k žalobě vyjádřil tak, že soud má postupovat podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ve věci 28 Cdo 3772/2018-161, a že žalobci č. 1,2,4 nejsou ve sporu aktivně legitimováni (tuto však následně vzal zpět). 4. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav (důkazy, ze kterých uvedené zjištění vyplývá, jsou dále v textu uvedeny kurzívou): 5. Magistrát hl.m. Prahy, pozemkový úřad, dne 16.5.2001 pod č.j. PÚ 5796/92 vydal rozhodnutí, že oprávněné osoby, [celé jméno žalobkyně] (žalobkyně č. 3) a [jméno] [příjmení] (zůstavitelka) nejsou vlastníky pozemku parc. [číslo] [anonymizováno], o výměře [výměra] v [katastrální uzemí], [obec], a rozhodl, že jim přísluší náhrada za vyvlastněný pozemek podle ů 11 odst. 2 a § 17, popřípadě náhrada dle § 16 zákona o půdě (rozhodnutí Magistrátu hl.m. Prahy, pozemkový úřad, dne 16.5.2001 pod č.j. PÚ 5796/92). 6. Žalobkyně č. 3 a paní [jméno] [příjmení] uspěly ve veřejné nabídce a získaly do svého ideálního spoluvlastnictví pozemek [číslo] v kat. ú. [obec] u [obec], [kraj] (smlouva o převodu pozemku [číslo] [spisová značka] ze dne [datum]). Dědictví po zesnulé [jméno] [příjmení] (zemřelá dne 29.12.2016) bylo projednáno Obvodním soudem pro Prahu 10 v usneseních ze dne 24.10.2017 č. j. 27 D 53/2017-126 a č.j. 27 D 53/2017-189 ze dne 2.7.2018 tak, že restituční nárok po zesnulé [jméno] [příjmení] nabyli žalobci 1,2,4 rovným dílem (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24.10.2017 č. 27 D 53/2017-126 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2.7.2018 č.j. 27 D 53/2017-189) 7. Dopisem ze dne 8.5.2018 žalobci požádali žalovaného o správné stanovení výše restitučního nároku dle rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy – Pozemkového úřadu ze dne 16.5.2001 č.j. PÚ 5796/92, a to na výši: žalobkyně 1 – 23 487,10 Kčs, žalobkyně 2 – 23 487,10 Kčs, žalobkyně 3 – 70 461,30 Kčs, žalobce 4 – 23 487,10 Kčs, čemuž bylo žalovaným vyhověno (odpověď ze dne 7.6.2018). Výše restitučního nároku, který nebyl ve veřejné nabídce uspokojen získáním náhradního pozemku, činí tedy u žalobkyně 1 – 23 487,10 Kčs, žalobkyně 2 – 23 487,10 Kčs, žalobkyně 3 – 70 461,30 Kčs, žalobce 4 – 23 487,10 Kčs (přehledy nároků a plnění oprávněné osoby § 11 ze dne 1.10.2018 oprávněných osob [celé jméno žalobkyně], [celé jméno žalobce], [celé jméno žalobkyně] a [celé jméno žalobkyně]). 8. Žalobci požádali žalovaného dopisem ze dne 19.10.2018 o vyplacení přiměřené finanční náhrady ve výši 10 100 000 Kč (cena tržní dle znaleckého ústavu [právnická osoba]), na což žalovaný reagoval tak, že může postupovat pouze podle platných a účinných ustanovení zákona o půdě a § 28a zrušen nebyl (odpověď žalovaného ze dne 19.11.2018). 9. Z takto provedeného dokazování má soud za prokázaný tento závěr o skutkovém stavu: žalobci jsou oprávněné osoby dle ust. § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě za nevydaný pozemek parc. [číslo] v kat. ú. [část obce], obec [obec]. Výše jejich nevypořádaného restitučního nároku evidovaného žalovaným činí u žalobkyně 1 – 23 487,10 Kčs, žalobkyně 2 – 23 487,10 Kčs, žalobkyně 3 – 70 461,30 Kčs, žalobce 4 – 23 487,10 Kčs. Žalobci se domáhají výše spravedlivé a přiměřené náhrady, která je však mezi účastníky sporná. 10. Po výše uvedeném dokazování a zhodnocení všech důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti dle ust. § 132 o.s.ř. dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná částečně. Skutková zjištění opřel soud o shora provedené listinné důkazy, o jejichž pravosti a pravdivosti soud neměl pochybností. Soud neprováděl všechny navržené důkazy ve věci, když s ohledem na poslední rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR byly ve věci již nadbytečné. 11. Podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. a) zákona o půdě platí, že za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout jiný pozemek, náleží peněžitá náhrada ve výši ceny odňatého pozemku stanovené podle § 28a, pokud tento zákon nestanoví jinak (§ 14 odst. 8). Náhradu poskytne pozemkový úřad do tří let po převzetí písemné výzvy oprávněné osobě nebo jejímu dědici. Ustanovení § 28a zákona o půdě pak stanoví, že náhrady poskytují se v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a u věcí movitých v zůstatkových účetních cenách, u věcí movitých s nulovou zůstatkovou cenou ve výši 10 % pořizovací ceny. 12. Ústavní soud ČR v nálezu ve věci Pl.ÚS 21/19 uvedl, že ústavně souladným je jen takový výklad § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě, jímž je upřednostněn jasný a nepochybný účel zákona nad jeho doslovným zněním. Skutečnost, že znění napadeného ustanovení je jednoznačné, avšak vedoucí k absurdním důsledkům, neústavnost nezpůsobuje. V souladu se svou konstantní judikaturou proto Ústavní soud napadené ustanovení nezrušil, nýbrž upřednostnil jeho ústavně souladný výklad zcela podle smyslu a účelu zákona – zmírnění alespoň některých majetkových křivd oprávněných osob. Odkázal na své předešlé rozhodnutí II.ÚS 4139/16, ve kterém uvedl, že stanovení § 16 odst. 1 a § 28a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o půdě“) mají zajistit, aby oprávněná osoba v případě, že není možné uspokojit její nárok vydáním věci, případně vydáním jiné věci, obdržela přiměřenou finanční náhradu. Tato finanční náhrada nemusí být nezbytně ekvivalentem aktuální tržní ceny předmětné nemovitosti, má však umožnit, aby jejím poskytnutím došlo k odstranění či zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem srovnatelným způsobem, jako by tomu bylo při vydání věci. Konkrétní způsob, jakým má být za tímto účelem určena výše finanční náhrady, stanovil zákonodárce v § 28a zákona o půdě. Za situace, kdy se rozdíl mezi cenou platnou k 24. červnu 1991 a aktuální tržní cenou postupem času zvětšil natolik, že poskytnutí náhrady ve výši první z nich dnes již pro oprávněnou osobu nemá jiný než symbolický význam, ale nelze dále trvat na doslovném výkladu tohoto ustanovení. Ustanovení § 28a zákona o půdě je třeba vykládat tak, že stanoví základ finanční náhrady, která může být v závislosti na konkrétních okolnostech zvýšena. Poskytnuta totiž musí být v takové výši, aby byla s ohledem na účel restitučních zákonů přiměřená a rozumná. V dosud nepublikovaném rozhodnutí Nejvyšší soud ČR ve věci 28 Cdo 3772/2018-161 ze dne 16.2.2021 (rozhodnutí zatím nebylo doručeno, neboť žalobce v tomto řízení před vyhlášením rozsudku zemřel – zjištěno z úřední činnosti Obvodního soudu pro Prahu 3) rozhodl tak, že za přiměřenou a rozumnou finanční náhradu podle § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. lze v současné době pokládat peněžité plnění ve výši šestinásobku cen odňatých nemovitostí stanovených v souladu s vyhláškou č. 182/1988 Sb. (ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.). Toto navýšení základní hodnoty náhrad vyplývajících z § 28a zákona č. 229/1991 Sb. a vyhlášky č. 182/1988 Sb. je namístě provést ve všech případech, v nichž jsou aktuálně splněny předpoklady poskytnutí peněžité náhrady ve smyslu § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., tedy zejména existence dosud neuspokojeného restitučního nároku. Tato náhrada má být navyšována či naopak snižována toliko ve výjimečných případech (str. 5). 13. S ohledem na poslední sjednocující rozhodnutí nalézací soud rozhodl tak, že přiznal všem oprávněným osobám (=žalobcům) šestinásobek jejich evidovaného nevypořádaného restitučního nároku (výroky I – IV), a co do zbylé části žalobu zamítnul. 14. Vzhledem k tomu, že žalovan