17 C 215/2022-28 — Obvodní soud pro Prahu 3

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku 23 392 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi její právní předchůdkyní, společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ původní věřitelka“) a žalovanou, byla dne 3. 7. 2020 prostřednictvím webových stránek původní věřitelky uzavřena smlouva o úvěru [číslo] platná a účinná ve znění smlouvy téhož čísla ze dne 5. 7. 2020. Její nedílnou součástí byly Obchodní podmínky Smlouvy o úvěru. Na základě předmětné smlouvy byl žalované poskytnut úvěr ve výši 16 000, který se žalovaná zavázala spolu s příslušenstvím vrátit do 2. 8. 2020. Žalovaná však tuto svou povinnost porušila, čímž původní věřitelce vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1% denně z dlužné částky a paušální náhrady nákladů spojených s vymáháním pohledávky. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2021 a postoupení bylo žalované písemně oznámeno dopisem ze dne 16. 12. 2021. Žalobkyně tak po žalované požadovala zaplacení neuhrazené jistiny úvěru ve výši 16 000, neuhrazené smluvní pokuty ve výši 7 392 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 150 Kč, nákladů spojených s mimosoudním vymáháním ve výši 434 Kč, dále zákonný úrok z prodlení z částky 16 000 od 3. 8. 2020 do 8. 11. 2021 kapitalizovaný částkou 1 670,79 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 16 000 Kč od 11. 12. 2021 do zaplacení. 2. Usnesením ze dne 8. 8. 2022 č. j. 17 C 215/2022-19 byla žalobkyně vyzvána k doplnění svých tvrzení a doložení souvisejících listin stran skutečnosti, zda a jakým způsobem zkoumala původní věřitelka před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované. V návaznosti na tuto výzvu žalobkyně uvedla, že takovými doklady nedisponuje, a vzala svou žalobu zpět co do požadované smluvní pokuty ve výši 7 392 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 150 Kč. Soud proto řízení v rozsahu tohoto zpětvzetí podle § 96 odst. 1 o. s. ř. zastavil (výrok I.). 3. Žalovaná se k žalobě žádným způsobem nevyjádřila. 4. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 5. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: Mezi původní věřitelkou a žalovanou byla dálkovým způsobem uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě se původní věřitelka zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 16 000 Kč; žalovaná zavázala poskytnutý úvěr splatit do 2. 8. 2020 (viz Smlouva o úvěru [číslo] ze dne 3. 7. 2020 ve znění smlouvy téhož čísla ze dne 5. 7. 2020, Výpis z bankovního účtu původní věřitelky obsahující údaj o verifikační platbě od žalované). Žalovaná úvěr v plné výši čerpala (viz Výpisy z bankovního účtu původní věřitelky), do data splatnosti však úvěr nevrátila. Pohledávka za žalovanou byla posléze postoupena na žalobkyni a její postoupení bylo žalované písemně oznámeno (viz Smlouva o postoupení pohledávek ze dne 22. 11. 2021 včetně relevantní části přílohy, dopis s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 16. 12. 2021). 6. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. Na základě shora uvedeného soud uzavřel, že předmětná smlouva je svou povahou smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb. Žalobkyně však neprokázala, že její právní předchůdkyně zkoumala před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované, jak jí ukládá § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. S ohledem na uvedené proto soud dospěl k přesvědčení, že je předmětná úvěrová smlouva podle § 580 odst. 1 o. z. neplatná, přičemž k této neplatnosti přihlédl soud podle § 588 o. z. i bez návrhu (k tomu srov. např. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C - 679/18, OPR- Finance s.r.o. proti GK, nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 dostupný na www.nalus.usoud.cz). 11. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná částku ve výši 16 000 Kč prokazatelně převzala, je proto povinna žalobkyni, na kterou předmětná pohledávka přešla v souladu s § 1879 o. z., tuto vrátit jako bezdůvodné obohacení. Nad rámec této částky však již nemusí platit ničeho, neboť v důsledku smlouvy neplatnosti má žalobkyně právo pouze na vrácení nesplacené jistiny bez dalšího příslušenství, když její splatnost nastane až na základě rozhodnutí soudu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 č. j. 33 Cdo 3675/2021-262 dostupný na www.nsoud.cz). 12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 878,78 Kč, přičemž tato částka představuje s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby 36,8 % nákladů z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 68,4 % a úspěchu žalované v rozsahu 31,6 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 936 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 23 392 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.