18 C 11/2007-1068 — Obvodní soud pro Prahu 3

1. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 16. 4. 2015, č. j. 18 C 11/2007-583 uložil žalované, aby zaplatila oběma žalobcům 637 231 Kč s příslušenstvím, žalobu ohledně 1 095 853 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku na náhradu nákladů spojených s léčením žalobkyně a) za dobu od 5. 5. 2005 do 31. 5. 2009 za situace, kdy o základu nároku na náhradu škody na zdraví bylo již rozhodnuto mezitímním rozsudkem ze dne 16. 9. 2008, č. j. 18 C 11/2007-76, a část žalovaných nároků byla přiznána rozsudky ze dne 16. 12. 2011, č. j. 18 C 11/2007-264 a ze dne 23. 12. 2013, č. j. 18 C 11/2007-417, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2014, č. j. 17 Co 150/2014-464. Vyšel přitom ze zjištění, že žalobkyně a) utrpěla dne 25. 4. 2005 zranění při havárii autobusu v rámci zájezdu do Egypta organizovaného žalovanou [anonymizována dvě slova]. Pro trvalé zdravotní následky je žalobkyně a) upoutána na invalidní vozík, pozbyla možnost jakékoli důstojné seberealizace, psychicky strádá, musí užívat řadu léků a je odkázána na péči a pomoc druhých osob. V rozhodném období proto potřebovala prakticky nepřetržitou asistenci při řadě úkonů běžné denní potřeby, kterou jí zabezpečoval žalobce b), její manžel. Žalobkyně a) pobírá podle § 7 a násl. zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, příspěvek na péči II. stupně ve výši 4 000 Kč měsíčně a byly jí přiznány mimořádné výhody III. stupně pro občany se zvlášť těžkým zdravotním postižením s potřebou průvodce. Soud věc posoudil podle § 449 odst. 1 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen„ obč. zák.“), a dospěl k závěru, že žalobcům náleží za období od 5. 5. 2005 do 31. 5. 2009 náhrada nákladů na léky a zdravotnické pomůcky ve výši 37 245,50 Kč, náhrada nákladů vynaložených na přepravu a návštěvy žalobkyně a) ve zdravotnických zařízeních ve výši 167 909 Kč a 13 905 Kč a náhrada ostatních nákladů vynaložených při léčení poškozené ve výši 20 755 Kč. Ve vztahu k náhradě nákladů na pravidelnou péči o žalobkyni a) zohlednil skutečnost, že poškozená je výrazně nesoběstačná, takže přenesení takové zátěže jen na žalobce b) by představovalo neúměrné břemeno. Výši náhrady určil podle § 136 o. s. ř., volnou úvahou ve výši 16 000 Kč měsíčně, přičemž jako vodítko použil dva osmihodinové pracovní úvazky za minimální mzdu, neboť s ohledem na množství nutných úkonů je takřka vyloučené, aby je poskytoval jen jeden člověk. Celkem tedy přiznal 397 416 Kč, aniž odečetl žalobkyni a) pobíraný příspěvek na péči II. stupně ve výši 4 000 Kč měsíčně, protože není žádného zákonného důvodu snižovat rozsah náhrady o dávku sociálního zabezpečení, kterou z jiných důvodů a nikoli s totožným účelem poskytuje z veřejných prostředků stát. Žalobu zamítl co do částky 1 095 853 Kč, jelikož nepovažoval za účelně vynaložené v souvislosti s péčí o poškozenou ani náklady na kredity do mobilního telefonu, na dálniční známky, měsíční jízdenku MHD, náklady na cesty k soudu, na vypracování znaleckého posudku, kopírování a notářské ověření dokladů. 2. Do současné doby mezi poslední soudní rozhodnutí vydaná v projednávané věci, patří následující rozhodnutí: 3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3, č. j. 18 C 11/2007-583 ze dne 16. dubna 2015 (uváděn soudem záměrně opakovaně) ve spojení s usnesením téhož soudu č. j. 18 C 11/2007-605 ze dne 14. 7. 2015 (doplňující usnesení), byla žalovanému výrokem I. uložena povinnost zaplatit žalobcům částku ve výši 637 231 Kč s příslušenstvím (úroky z prodlení), a žaloba byla zamítnuta v té části, kterou se žalobci domáhali proti žalovanému zaplacení částky 1 095 583 Kč s příslušenstvím (výrok II.). Městský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem č. j. 17 Co 122/2016-690 ze dne 22. září 2016 uváděný rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. o věci samé ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na jistině 239 815 Kč a žalobkyni na jistině částku 397 416 Kč potvrdil, ve vztahu k žalobci změnil tak, že se ohledně částky 397 416 Kč s příslušenstvím žaloba zamítá. Dále rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. o věci samé ve vztahu k žalobkyni změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na jistině částku 111 734 Kč a ohledně částky 965 554 Kč s příslušenstvím vůči ní v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále tento rozsudek potvrdil v zamítavém výroku II. o věci samé, ve vztahu k žalobci co do částky 1 077 288 Kč s příslušenstvím, a konečně rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. ohledně příslušenství pohledávek žalobkyně z částek 637 231 Kč a 111 734 Kč, ohledně příslušenství pohledávky žalobce z částky 239 815 Kč a ve výrocích o nákladech řízení (výroky III., IV. a V.) rozsudek zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil uvedenému soudu k dalšímu řízení. 4. Proti výše uváděnému rozsudku Městského soudu v Praze, podali žalobci dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud ČR s jejím rozsudkem č. j. 25 Cdo 1592/2017-751 ze dne 28. 11. 2018 tak, že výrokem I. dovolání žalobkyně ad a) odmítl a výrokem II. uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, pokud jím bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni ad a) 397 416 Kč a 111 734 Kč, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 5. Následně Městský soud v Praze jako soud odvolací, vydává 11. dubna 2019 rozsudek č. j. 17 Co 122, 338/ 2016 -784, jehož výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni ad a) na jistině částku 397 416 Kč mění tak, že se v tomto rozsahu žaloba zamítá. Výrokem II. Městský soud v Praze rozhoduje, že rozsudek soudu prvního stupně, se v zamítavém výroku II. ve vztahu k žalobkyni ad a) ohledně zaplacení částky 111 734 Kč na jistině, potvrzuje. 6. Následuje nález Ústavního soudu spisové značky II. ÚS 664/19 ze dne 27. dubna 2020, který ve svém výroku I. vyslovuje, že výrokem I. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, č. j. 25 Cdo 1592/2017-751 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1, Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na ochranu fyzické integrity podle článku 7 odst. 1, Listiny základních práv a svobod. Výrokem II. pak vyslovuje, že výrok I. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, č. j. 25 Cdo 1592/2017-751, se proto ruší. 7. Obvodní soud pro Prahu 3 dále dne 22. října 2020 pod č. j. 18 C 11/2007-869 vydává rozsudek, jehož výrokem I. vyslovuje, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci ad b) zákonný úrok z prodlení z částky 239 815 Kč od 27. 4. 2007, za období do 30. 6. 2007 ve výši 9,5% ročně a dále od 1. 7. 2007 do 18. 11. 2016 ve výši odpovídající procentní výši repo sazby stanovené k tomuto datu ČNB, zvýšené o sedm procentních bodů a vždy takto stanovené znovu k prvnímu dni dalšího kalendářního pololetí, návrh žalovaného na přerušení řízení uplatněný při jednání soudu dne 13. října 2020 zamítá (výrok II.) a výrokem III. rozhoduje, žalovaná a žalobce ad b) nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů řízení. Tento rozsudek Městský soud v Praze jako soud odvolací svým usnesením č. j. 17 Co 67/2021-912 ze dne 29. dubna 2021 výrokem II. zrušuje a věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení, výrokem I. odvolání žalobkyně ad a) proti rozsudku soudu prvního stupně odmítá. 8. Konečně pak Nejvyšší soud svým rozsudkem č. j. 25 Cdo 1416/2020-832 ze dne 31. 3. 2021 rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2016, č. j. 17 Co 122, 338/ 2016 -690, ve výroku II., a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. 4. 2015, č. j. 18 C 11/2007-583, ve výroku II. vůči žalobkyni ad a) ohledně částky 965 554 Kč zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení. 9. Soud v zájmu přehlednosti pokládá za vhodné uvést alespoň tato výše uváděná zásadní stěžejní rozhodnutí vydaná jednotlivými soudy, neboť byla pro další řízení před soudem prvého stupně vodítkem. To vše za situace, kdy účastníci následně v řízení zaujímali následující stanoviska, procesní postoje a úkony: 10. Žalobci v tomto následném řízení koncipují předmět řízení z hlediska uplatňování nároku na maximální úhradu na péči o postiženou osobu za období konkrétně 49 měsíců, tj. od počátku měsíce května 2005 do konce května 2009, kdy je původně požadovaná částka jako dílčí nárok ze žaloby ve výši 1 488 000 Kč za toto období, přičemž ve svém podání ze dne 11. 1. 2022 (čl. 1004 spisu a násl.) tento tvrzený nárok rozšiřují na částku 2 430 400 Kč, a to s odkazem na právní názor rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1416/2020 ze dne 31. 3. 2021 (coby závazný právní názor pro soud prvého stupně), kdy poukazují na to, že prvoinstanční soud musí vyjít z referenčního rámce daného měsíční částkou 49 600 Kč až 64 480 Kč, tak jak ji stanovil Ústavní soud v závislosti na vyhlášce číslo 389/2013 Sb. Žalobkyně tedy uplatnila v soudním řízení nárok na náhradu na pečovatelské úkony za 49 měsíců, kdy v tomto případě by tato náhrada činila částku 2 430