4 C 167/2023-83 — Obvodní soud pro Prahu 3

1. Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení částky 5 932 500 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od [datum] do zaplacení jako šestinásobku finanční náhrady za nevydané pozemky dle § 11, § 11a a § 16 zákona o půdě ve smyslu rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Brno ze dne [datum], sp. zn. [číslo], jejíž základ byl pravomocně určen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 9 2022, č. j. 17 C 60/2021-281 co do částky 1 186 500 Kč. Protože tuto částku již žalovaný žalobci uhradil, odečetl ji žalobce z požadovaného šestinásobku. 2. Žalovaný s uplatněným nárokem nesouhlasil, neboť u žalobce nejsou dány podmínky pro navýšení základu finanční náhrady na šestinásobek, mimo to namítal, že žalovaný není dosud v prodlení s uhrazením požadované částky. 3. Po provedeném dokazování vzal soud za zjištěný následující skutkový stav (důkazy jsou uvedeny v textu kurzívou). 4. Z rozhodnutí [pozemkový úřad] ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací] soud zjistil, že [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [celé jméno žalobce], každý k id. 1/3, nejsou vlastníky nemovitosti – části pozemků PK [číslo], o výměře 12543 m2 a PK [číslo] a [číslo] o výměře 6025 m2 v k. ú. [část obce], které přešly na stát na základě vyvlastňovacího výměru Městského národního výboru v [obec a číslo] [číslo] ze dne [datum] a [číslo] ze dne [datum]. Všechny pozemky byly vyvlastněny pro účely vojenské správy za náhradu. 5. Proti shora uvedenému rozhodnutí byla podána správní žaloba, věc byla několikráte projednávána Městským soudem v Brně, kdy konečným rozhodnutím Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 29. 10. 2020 č. j. 18 Co 165/2019-806, rozhodl o tom, že se žalobcům nevydávají pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] v [katastrální uzemí]. U žalobce a) [celé jméno žalobce] v rozsahu 1/3 (rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2013 č.j. 55 C 61/2006-297 Městského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2019 č.j. 55 C 61/2006-737, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2020 č.j. 18 Co 165/2019-806 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2020 č.j. 18 Co 165/2019-811). 6. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 9. 2022, č. j. 17 C 60/2021-281, v právní moci dne [datum] ve spojení s rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2023 č. j. 16 Co 425/2022-348, soud zjistil, že tímto bylo určeno, že výše restitučního nároku žalobce za pozemky nevydané žalobci rozhodnutím Pozemkového úřadu Brno ze dne 21. 12. 2005 č. j. 389/92/2-RNP+RN činí 1 186 500 Kč. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2023 č. j. 28 Cdo 2269/2023-392 bylo dovolání žalovaného ve věci odmítnuto. 7. Z dopisů ze dne [datum] a [datum] včetně potvrzení o odeslání do datové schránky žalovanému soud zjistil, že tímto žalobce vyzýval žalovaného k uhrazení finanční náhrady za nevydané pozemky ve smyslu rozhodnutí [pozemkový úřad] ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací], a to ve výši obvyklé tržní hodnoty pozemků. 8. Z dopisů ze dne [datum] a [datum] včetně potvrzení o odeslání do datové schránky žalovanému soud zjistil, že tímto žalobce vyzýval žalovaného k uhrazení finanční náhrady za nevydané pozemky ve smyslu rozhodnutí [pozemkový úřad] ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací], a to ve výši šestinásobku restitučního nároku určeného rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 9. 2022, č. j. 17 C 60/2021-281. 9. Shora uvedené důkazy zhodnotil soud jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti dle § 132 o.s.ř. a aniž by měl pochybnosti o jejich pravosti a pravdivosti, dospěl k tomuto závěru o skutkovém a právním stavu. Žalobce je oprávněnou osobou dle § 4 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen„ zákona o půdě“) a dle § 11, §11a a § 16 odst. 1 zákona o půdě mu náleží náhrada za nevydané pozemky ve smyslu restitučního rozhodnutí ministerstva zemědělství, Pozemkové úřadu Brno ze dne 21. 12. 2005 č. j. 389/92/2-RNP+RN ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2019 č.j. 55 C 61/2006-737 a rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2020 č.j. 18 Co 165/2019-806 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2020 č.j. 18 Co 165/2019-811 O základu tohoto nároku bylo již pravomocně rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 9. 2022, č. j. 17 C 60/2021-281, v právní moci dne [datum] ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2023 č. j. 16 Co 425/2022-348 tak, že bylo určeno, že výše restitučního nároku žalobce činí ve smyslu § 16 odst. 1, § 28a zákona o půdě částku 1 186 500 Kč. Soud je tedy tímto určením vázán (§ 159a o. s. ř.) a proto, aniž by se blíže zabýval jeho výší a předpoklady pro vznik tohoto nároku, z něho vycházel. Uvedenou částku žalovaný již žalobci zaplatil. 10. Dle § 16 odst. 1 písm. a) zákona o půdě platí, že za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout jiný pozemek, náleží peněžitá náhrada ve výši ceny odňatého pozemku stanovené podle § 28a, pokud tento zákon nestanoví jinak (§ 14 odst. 8). Náhradu poskytne pozemkový úřad do tří let po převzetí písemné výzvy oprávněné osobě nebo jejímu dědici. Ustanovení § 28a zákona o půdě pak stanoví, že náhrady poskytují se v cenách platných ke dni [datum], a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a u věcí movitých v zůstatkových účetních cenách, u věcí movitých s nulovou zůstatkovou cenou ve výši 10 % pořizovací ceny. Ústavní soud ČR v nálezu ve věci Pl. ÚS 21/19 uvedl, že ústavně souladným je jen takový výklad § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě, jímž je upřednostněn jasný a nepochybný účel zákona nad jeho doslovným zněním. Skutečnost, že znění napadeného ustanovení je jednoznačné, avšak vedoucí k absurdním důsledkům, neústavnost nezpůsobuje. V souladu se svou konstantní judikaturou proto Ústavní soud napadené ustanovení nezrušil, nýbrž upřednostnil jeho ústavně souladný výklad zcela podle smyslu a účelu zákona – zmírnění alespoň některých majetkových křivd oprávněných osob. Odkázal na své předešlé rozhodnutí II. ÚS 4139/16, ve kterém uvedl, že stanovení § 16 odst. 1 a § 28a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o půdě“) mají zajistit, aby oprávněná osoba v případě, že není možné uspokojit její nárok vydáním věci, případně vydáním jiné věci, obdržela přiměřenou finanční náhradu. Tato finanční náhrada nemusí být nezbytně ekvivalentem aktuální tržní ceny předmětné nemovitosti, má však umožnit, aby jejím poskytnutím došlo k odstranění či zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem srovnatelným způsobem, jako by tomu bylo při vydání věci. Konkrétní způsob, jakým má být za tímto účelem určena výše finanční náhrady, stanovil zákonodárce v § 28a zákona o půdě. Za situace, kdy se rozdíl mezi cenou platnou k 24. červnu 1991 a aktuální tržní cenou postupem času zvětšil natolik, že poskytnutí náhrady ve výši první z nich dnes již pro oprávněnou osobu nemá jiný než symbolický význam, ale nelze dále trvat na doslovném výkladu tohoto ustanovení. Ustanovení § 28a zákona o půdě je třeba vykládat tak, že stanoví základ finanční náhrady, která může být v závislosti na konkrétních okolnostech zvýšena. Poskytnuta totiž musí být v takové výši, aby byla s ohledem na účel restitučních zákonů přiměřená a rozumná. 11. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci 28 Cdo 3772/2018-161 ze dne 16. 2. 2021 rozhodl Nejvyšší soud tak, že za přiměřenou a rozumnou finanční náhradu podle § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. lze v současné době pokládat peněžité plnění ve výši šestinásobku cen odňatých nemovitostí stanovených v souladu s vyhláškou č. 182/1988 Sb. (ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.). Toto navýšení základní hodnoty náhrad vyplývajících z § 28a zákona č. 229/1991 Sb. a vyhlášky č. 182/1988 Sb. je namístě provést ve všech případech, v nichž jsou aktuálně splněny předpoklady poskytnutí peněžité náhrady ve smyslu § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., tedy zejména existence dosud neuspokojeného restitučního nároku. Tato náhrada má být navyšována či naopak snižována toliko ve výjimečných případech (str. 5). Tímto je tedy koeficient navýšení pevně dán. Tuto praxi pak potvrdil Nejvyšší soud opětovně v rozhodnutí ze dne 22. 3. 2023 sp. zn. 28 Cdo 2353/2023 nebo v rozhodnutí ze dne 9. 8. 2023 sp. zn. 28 Cdo 2031/2023. Z obsahu těchto rozhodnutí pak vyplývá, že mimořádnou okolností pro navýšení nebo ponížení nároku není aktivita restituenta, liknavost SPÚ a dlouhou dobu trvající restituční řízení ani inflace od roku 2021. 12. S ohledem na sjednocující rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci