17 C 146/2022-185 — Obvodní soud pro Prahu 3

1. Žalobou ze dne 11. 5. 2022 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení shora uvedené částky s tím, že je oprávněnou osobou podle ust. § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Jako oprávněné osobě jí náleží náhrada dle ust. § 11, 11a, 14 a 16 zákona o půdě. Restituční nárok žalobce byl žalovaným původně vyčíslen na částku ve výši 158 212,70 Kčs. Částečně bylo plněno na restituční nárok žalobce bezúplatným převodem náhradních pozemků ve výši 155 756 Kčs. Žalobkyně se touto žalobou domáhá spravedlivého odškodnění za dosud nevypořádaný zbytek restitučního nároku, který vyčísluje ve výši 20 055 714 Kč.2. Žalovaný se vyjádřil tak, že restituční nároky žalobce z rozhodnutí , adresa, ze dne 22. 9. 2005 č.j. , Anonymizováno, , ze dne 15. 6. 2007 č.j. , Anonymizováno, a ze dne 28. 4. 2008 č.j. , Anonymizováno, již byly uspokojeny převodem náhradního pozemku a zanikly. Dále uvedl, že některé z odňatých pozemků již v době odnětí nebyly užívány k zemědělským účelům a má za to, že se na ně nevztahuje zákon č. 229/1991 Sb., o půdě. Nadto žalovaný může postupovat pouze podle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, a nároky žalobkyně může ocenit pouze způsobem podle ust. § 28a tohoto zákona. V neposlední řadě namítal, že žaloba byla podána předčasně, když splatnost nároku je až v prosinci 2024.3. Obvodní soud pro Prahu 3 již ve věci jednou vyhlásil rozsudek, a to ze dne 21. 10. 2022 č. j. 17 C 146/2022-46, ve kterém rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 20 055 714 Kč do 1. 12. 2024., ve zbylém rozsahu žalobu zamítnul a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení. Soud z provedeného dokazování zjistil, že žalovaný a) již od počátku restituční nárok žalobce vyčísloval v nesprávné výši, b) částečně byl restituční nárok žalobce uspokojen v rámci poskytnutí náhradních pozemků a c) zbylá část restitučního nároku žalobce nebyla nijak do dne vyhlášení rozsudku soudu žalovaným nijak uspokojena. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 2. 2023 č. j. 70 Co 427/2022-121 tento rozsudek potvrdil. K dovolání žalovaného byly oba výše uvedené rozsudky zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 9. 2023 č. j. 28 Cdo 1776/2023-142 s tím, že zatímco na straně státu (jehož postavení bez dalšího není možné připodobňovat postavení jednotlivce, poněvadž nedisponuje skutečně autonomní vůlí a jeho jednání se vždy musí řídit zákonem) nedochází při uzavření smlouvy o převodu náhradních pozemků v režimu zákona o půdě k realizaci smluvní autonomie, nýbrž k prosazení práva restituenta na vydání nemovitostí odpovídajících svou hodnotou ocenění pozemků odňatých (z čehož soudní praxe dovodila, že pokud oprávněná osoba obdržela rozsáhlejší plnění, než na jaké měla dle citovaného restitučního předpisu právo, dostává se jí bezdůvodného obohacení, které je povinna vydat), oprávněné osobě (jež není co do autonomie vůle nikterak omezena) – s ohledem na povahu restitučních nároků jako soukromoprávních – nelze upřít možnost požadovat při celkovém vypořádání svých nároků za určitých podmínek méně, než by jí podle zákona příslušelo a že není principiálního důvodu pro to, aby jí bylo znemožněno uzavření dohody, jíž původní práva na poskytnutí náhrady plynoucí ze zákona nahradí novými oprávněními konstituovanými dohodou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3042/2015, spolu s další tam odkazovanou judikaturou; ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 2296/16). Uvedené situaci se pak vymykají ty případy, kdy byl nárok oprávněné osoby zřetelně uspokojen toliko parciálně (a ohledně jeho neuspokojené části zůstává stát v prodlení), tedy jestliže z obsahu restituentem uzavřené dohody (a to i za pomoci výkladu v něm obsažených projevu vůle smluvních stran) nelze dovodit, že poskytovaným náhradním naturálním plněním je restituční nárok zcela vypořádán.4. Dále Nejvyšší soud uvedl, že odvolací soud výše citované judikaturní konkluze důsledně nerespektoval, nezabýval-li se procesní obranou žalované, dle níž restituční nároky žalobce, přiznané žalovanou specifikovanými rozhodnutími pozemkového úřadu, byly dle obsahu sjednaných dohod (v souladu s jejich smluvně akceptovaným oceněním) v plném rozsahu uspokojeny převodem náhradních zemědělských pozemků. Oprávněná osoba přitom – dle ustálené judikatury – za smluvně sjednaných podmínek mohla při celkovém vypořádání svých restitučních nároků obdržet i méně, než by jí příslušelo podle zákona. Závěry odvolacího soudu, jenž žalovaným označenými dohodami neprovedl dokazování a nezabýval se jejich výkladem a významem z hlediska další existence žalobcových restitučních nároků, jsou tudíž přinejmenším neúplné a předčasné, a proto i nesprávné.Následný vývoj judikatury Ústavního soudu ČR:5. Po vydání výše uvedeného kasačního rozsudku vyhlásil Ústavní soud ČR řadu nálezů ve věci finančních náhrad podle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Na tento souzený případ plně nález I. ÚS 2763/23 dne 22. 5. 2024. Ústavní soud se zabýval tím, zda je ústavně konformní rozlišovat mezi restituenty, kteří žádali o vydání náhradních pozemků, a restituenty, kteří žádali o poskytnutí finanční náhrady – a to konkrétně v návaznosti na otázku, zda má forma původně zvolené náhrady vliv na případný zánik jejich vadně oceněných a částečně uspokojených restitučních nároků. Ústavní soud dospěl k závěru, že nikoliv. Obecně platí: Z hlediska práva na ochranu a uspokojení restitučního nároku nelze činit rozdíl mezi oprávněnými osobami, které žádají o naturální náhradu podle § 11a odst. 1 zákona o půdě, a oprávněnými osobami, které žádají o finanční náhradu podle § 16 odst. 1 zákona o půdě. Jejich postavení je rovné.6. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že Státní pozemkový úřad má povinnost evidovat restituční nároky oprávněných osob ve správné výši (viz usnesení I. ÚS 2763/23 11 sp. zn. 28 Cdo 536/2022 ze dne 1. 3. 2022 či sp. zn. 28 Cdo 1562/2022 ze dne 7. 6. 2022). Jako liknavý či svévolný postup ztěžující uspokojení restitučního nároku lze považovat i nesprávné ocenění odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 155/2016 ze dne 21. 6. 2016).7. Ústavní soud v poměrech projednávané věci dospěl k závěru, že restituční nárok stěžovatelů částečným plněním nezanikl ani zaniknout nemohl. Od jeho vzniku měla být jeho hodnota stanovena podle charakteru odňatého pozemku, tedy za pozemek nacházející se na území hlavního města Prahy, což nesporuje ani Státní pozemkový úřad. Ocenil-li SPÚ (či jeho předchůdce) restituční nárok stěžovatelů v rozporu se svou zákonnou povinností nižší částkou, stěžovatelům přesto ze zákona plynul nárok na poskytnutí náhrady ve správné výši, a to již od počátku (ex tunc). Není rozhodné, v jaké výši jej Státní pozemkový úřad ke dni žádosti o poskytnutí finanční náhrady evidoval a jakou finanční náhradu stěžovatelům poskytl. Částečným plněním dluh (obecně) nezaniká a není žádný důvod, aby zanikl restituční nárok; tím spíše proto, že na jedné straně stojí stát plnící své zákonné povinnosti a na druhé straně restituent, jehož křivdy (a křivdy jeho předchůdců) se stát snaží odčinit. Opačný výklad by vedl k protiústavním důsledkům, především by byl v rozporu se smyslem a účelem restitučních předpisů.8. Podle Ústavního soudu je nezbytné rozlišovat, zda se oprávněné osoby domáhají uspokojení zbývající výše restitučního nároku, který byl z důvodu vadného (nezákonného) postupu vyplacen v neúplné výši, či zda se domáhají navýšení restitučního nároku s tím, že její výši nepovažují za přiměřenou a rozumnou. V nyní projednávané věci jde o případ první. Stěžovatelé se nedomáhají vydání náhradních pozemků ve výši, která by odpovídala jejich představám o současné tržní hodnotě odňatých pozemků. Nenamítají ani, že podle vyhlášky určená hodnota není přiměřená. Neotvírají tak již jednou vypořádaný restituční nárok. Žádají pouze rozdíl mezi původním oceněním odňatých pozemků a oceněním správným, a to ke dni účinnosti zákona o půdě.9. Zásada autonomie vůle je v oblasti restitucí modifikována účelem a smyslem restitučních předpisů, neboť nejde o typický soukromoprávní vztah mezi rovnými stranami (viz nález sp. zn. I. ÚS 755/06). Obdobně je bez relevance dohoda mezi oprávněnou a povinnou osobou, která vede pouze ke zkrácení práv restituenta (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3042/2015 ze dne 4. 5. 2016). Bylo by nemravné, aby stát, který v rozporu se svou zákonnou povinností poskytl restituentům finanční náhradu v nesprávné výši (což mimo jiné nalézací soud uvedl již v prvním svém rozsudku), těžil z toho, že restituenti tuto náhradu přijali. Obecně platí: Žádostí o finanční náhradu podle § 16 odst. 1 zákona o půdě a jejím poskytnutím v neúplné (částečné) výši restituční nárok nezaniká, I. ÚS 2763/23 13 nebyl-li zjištěn jednoznačný projev vůle oprávněné osoby se zbytku restitučního nároku vzdát. V případě zjištění takové vůle, je třeba vzhledem k okolnostem věci posoudit, zda jí lze přiznat příslušné právní účinky