7 C 188/2025-45 — Obvodní soud pro Prahu 3

1. Žalobkyně se návrhem podaným ke zdejšímu soudu dne 13. 1. 2025 domáhala zaplacení částky 32 016,61 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že dne 7. 7. 2021 uzavřela s žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, . Sjednaný úvěrový rámec tvořil 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet úvěr v částkách ve výši 2,71 % sjednaného úvěrového rámce. Celkem žalovaný načerpal částku 86 623 Kč, uhradil 77 098 Kč. Dle odstavce 6. 1. úvěrových podmínek žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 9. 10. 2024, neboť žalovaný se dostal do prodlení se splacením alespoň dvou splátek nebo do prodlení se splacením jedné splátky po dobu delší než tři měsíce. Žalobkyně po zesplatnění eviduje u žalovaného dluh ve výši 29 616,61 Kč na jistině, 900 Kč na nákladech za vymáhání a 1 500 Kč na smluvní pokutě dle článku 7.1 Úvěrových podmínek (za prodlení s hrazením splátky), kapitalizovaný smluvní úrok ke dni podání žaloby ve výši 4 743,69 Kč, smluvní úrok ve výši 24,88 % ročně z částky 29 616,61 Kč za období od 14. 1. 2025 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 917,07 Kč za období od 24. 10. 2014 do 13. 1. 2025 a zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 32 016,61 Kč od 14. 1. 2025 do zaplacení.2. V podání ze dne 15. 7. 2025 dále žalobkyně uvedla, že v rámci posuzování úvěruschopnosti posuzuje výdajovou a příjmovou stránku žadatele o spotřebitelský úvěr prostřednictvím statistického výpočtu limitu nejvyšší měsíční splátky tzv. MLS, jak na klienta, tak na domácnost klienta, ověřuje, zda měsíční příjmy a výdaje žadatele skutečně umožňují splácet úvěr, žadateli o úvěr je rovněž vypočteno jeho kreditní skóre. Dále byly využity registry SOLUS, NRKI, CEE a ISIR. Žalovaný dále plnil splátky v období od srpna 2021 do června 2024, tedy téměř 3 roky. Žalobkyně na základě svých zjištění s ohledem na výši úvěru a výši měsíční splátky shledala žalovaného schopným splácet úvěr.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.4. Na základě provedených důkazů zjistil soud ve věci následující skutečnosti.5. Dne 7. 7. 2021 uzavřela žalobkyně s žalovaným úvěrovou smlouvu, v rámci, které žalovanému poskytla revolvingový úvěr č. , hodnota, . Žalovaný při podpisu smlouvy prohlásil, že má čistý měsíční příjem ve výši 38 000 Kč, a že příjem ostatních členů domácnosti činí 25 000 Kč. Úvěrový rámec byl sjednán ve výši 35 000 Kč, roční úroková sazba ve výši 24,88 % ročně. Výše minimální splátky byla sjednána ve výši 2,79 % z úvěrového rámce, tedy 949 Kč měsíčně (Smlouva o revolvingovém úvěru ze 7. 7. 2021 včetně příloh, Úvěrové podmínky společnosti , Jméno žalobkyně, . – , Anonymizováno, platné od 15. 11. 2020). Žalobkyně při ověření úvěruschopnosti vycházela z registru SOLUS, JAP_PUJCKA, NRKI, CEE, registru MVCR a ISIR. Žalobkyně počítala s čistým měsíčním příjmem žalovaného ve výši 38 000 Kč a příjmem ostatních členů domácnosti ve výši 25 000 Kč, měsíčními výdaji domácnosti 16 000 Kč, že žalovaný bydlí v podnájmu, je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost, splátky jiným společnostem činí 4 230 Kč, splátky žalobkyni 600 Kč, nová splátka 949 Kč, normativní náklady na bydlení určila ve výši 7 020 Kč, životní minimum členů domácnosti určila na částku 3 860 Kč (Ověření bonity MLS, Posouzení úvěruschopnosti klienta a Karta klienta). Žalovaný měl v době sjednání úvěru 3 jiné existující splátkové úvěry s měsíčními splátkami ve výši 3 202 Kč, 414 Kč a 610 Kč (Úvěrová zpráva). Žalovanému byla poskytnuta jistina ve výši 86 623 Kč a žalovaný zaplatil 77 098 Kč (Výpis čerpání, splátek a úhrad). Žalovaný nehradil splátky řádně a včas a žalobkyně úvěr zesplatnila výzvou ze dne 9. 10. 2024 odeslanou dne 10. 10. 2024, o čemž žalovaného informovala, žalovaný měl uhradit dlužnou částku do 14 dní od sepsání výzvy (Výzva ke splacení celého úvěru ze dne 9. 10. 2024 a podací arch ze dne 10. 10. 2024). Následně byl žalovaný vyzván dne 31. 10. 2024 k plnění dluhu prostřednictvím právního zástupce žalobkyně předžalobní výzvou odeslanou dne 1. 11. 2024 (Předžalobní výzva ze dne 31. 10. 2024 a podací arch ze dne 1. 11. 2024).6. Na základě uvedených skutkových zjištění dospěl soud k následujícím právním závěrům ve věci.7. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), ve znění účinném do 30. 9. 2021, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.8. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne – li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odstavce 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.9. Podle § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.10. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.11. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.12. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tato judikatura je použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.13. Dle nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy.14. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C–679/18, přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen „Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatno