11 C 36/2021-22 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se žalobou, doručenou soudu dne 14. 4. 2021, domáhala proti žalovanému zaplacení shora uvedené částky spolu s příslušenstvím z titulu nezaplacení poskytnutého úvěru ve výši 4 000 Kč z titulu nesplacené jistiny úvěru ve výši 4 000 Kč a poplatku za prodloužení termínu splatnosti ve výši 1 000 Kč poskytnuté žalovanému dne 9. 4. 2018 na základě smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 9. 4. 2018 uzavřené s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] prostřednictvím internetové stránky [webová adresa] Úvěr byl žalovanému poskytnut dne 9. 4. 2018 s tím, že měl být splacen nejpozději dne 17. 7. 2018. Za poskytnutí úvěru se žalovaný zavázal uhradit původnímu věřiteli poplatek ve výši 0 Kč a případného poplatku za prodloužení termínu splatnosti ve výši 1 000 Kč. Žalovaný poskytnutý úvěr do sjednaného data splatnosti nesplatil a svůj dluh neuhradil dosud, ačkoliv byl k jeho úhradě vyzván. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 1. 1. 2021 nabyla žalobkyně pohledávku za žalovaným. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. Studiem spisu soud zjistil, že ve věci je možné rozhodnout i na základě předložených listinných důkazů, proto dle ustanovení § 115a občanského soudního řádu (o. s. ř.) vyzval usnesením žalovaného, aby se ve lhůtě 7 dnů vyjádřil, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání a poučil ho, že pokud se v této lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání výslovně souhlasila v podání. 4. Výzva byla žalovanému doručena fikcí, 10. dnem uložení na poště, dne 7. 7. 2021. Žalovaný na tuto výzvu do současné doby nijak nereagoval. Soud tedy uzavřel, že oba účastníci souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a tímto způsobem ve věci rozhodl. 5. Z předložených listinných důkazů (smlouva o spotřebitelském úvěru, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, výpis z běžného účtu 4 000 Kč ze dne 9. 4. 2018, smlouva o postoupení pohledávek ze dne 1. 1. 2021, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 2. 2. 2021, předžalobní výzva ze dne 2. 2. 2021 včetně podacího archu a údajů České pošty o sledování zásilek), soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. 6. Mezi společností [právnická osoba], [IČO] jako poskytovatelem a žalovaným jako klientem byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo] uzavřená dne 9. 4. 2018. Na základě této smlouvy se společnost [právnická osoba] zavázala poskytnout žalovanému částku ve výši 4 000 Kč na bankovní účet žalovaného č. [bankovní účet], žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni poskytnutou částku 4 000 Kč a v případě prodloužení termínu splatnosti poplatek ve výši 1 000 Kč [právnická osoba] poskytla žalovanému částku ve výši 4 000 Kč převodem na účet uvedený ve smlouvě dne 9. 4. 2018. Žalovaný dlužnou částku společnosti [právnická osoba] ve sjednané lhůtě nesplatil. Dne 1. 1. 2021 uzavřely společnost [právnická osoba] jako postupitel a žalobkyně jako postupník smlouvu o postoupení pohledávky, jejímž předmětem bylo k datu uzavření smlouvy postoupení pohledávek specifikovaných v příloze [číslo] této smlouvy. Pohledávka společnosti [právnická osoba] za žalovaným ze smlouvy o úvěru s právní předchůdkyní žalobkyně byla součástí pohledávek, které byly smlouvou o postoupení pohledávky žalovaného postoupeny. Dne 2. 2. 2021 zaslala společnost [právnická osoba] žalovanému oznámení o postoupení pohledávky v celkové výši 6 835,29 Kč vzniklé z titulu neuhrazeného spotřebitelského úvěru žalobkyni a žalobkyně zároveň vyzvala žalovaného předžalobní upomínkou k úhradě dlužné částky 6 835,29 Kč. 7. Po právní stránce posoudil soud věc následovně. 8. Mezi účastníky řízení byla uzavřena úvěrová smlouva ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), a ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky. Žalovaný čerpal uvedený úvěr a zavázal se jej vrátit nejpozději dne 17. 7. 2018. 9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 10. Podle § 87 odst. 1 výše uvedeného zákona o spotřebitelském úvěru pak dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 11. Avšak Soudní dvůr EU ve svém rozsudku č. C -679/18, ze dne 5. 3. 2020, rozhodl, že je povinností vnitrostátního soudu,„ …aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 12. Soud je tedy s odkazem na uvedené rozhodnutí Soudního dvora EU povinen zkoumat ex officio, zda žalobkyně dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného. Ze žalobkyní předložených důkazů však nevyplývá, že by tuto povinnost splnila. Naopak má soud za prokázané, že žalobkyně na tuto svou zákonnou povinnost rezignovala. Žalobkyně žalovanému vyplatila částku 4 000 Kč dne 9. 4. 2018. I v případě, že by žalobkyně skutečně provedla lustraci žalovaného v registrech ISIR, CEE, CRKI, BRKI a zjistila příjmy i výdaje žalovaného, což nijak nedokládá, je zřejmé, že tyto informace řádně neověřovala a nehodnotila. Posuzování úvěruschopnosti žalovaného tak tedy vůbec neproběhlo, nebo proběhlo pouze formálně a v takové rychlosti, že z výsledku posouzení úvěruschopnosti žalovaného nemohlo vyplynout, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet. 13. Dle § 588 věty prvé o. z., platí, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 14. Dle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 15. Soud má za prokázané, že žalovaný a žalobkyně uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě mu byla vyplacena částka 4 000 Kč a tuto žalovaný v plné výši nevrátil. V řízení ovšem nebylo prokázáno, že by žalobkyně dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Ve světle již zmiňovaného rozsudku Soudního dvora EU č. C -679/18 ze dne 5. 3. 2020, tak soud z úřední povinnosti toto posoudil jako důvod způsobující absolutní neplatnost předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Žalovaný se tak na úkor žalobkyně bez spravedlivého důvodu obohatil a je proto v souladu s § 2991 o. z. povinen žalobkyni částku 4 000 Kč vydat. 16. S ohledem na výše uvedené bylo o úrocích z prodlení rozhodnuto v souladu s § 1970 o. z. ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. tak, že se přiznávají od data podání žaloby, neboť z přiložených důkazů nelze zjistit, odkdy vznikl nárok na úroky z prodlení, když nárok na úrok z prodlení z částky bezdůvodného obohacení vzniká až od okamžiku, kdy je ten, kdo se na úkor druhého bezdůvodně obohatil, vyzván k plnění. V daném případě však nebyl prokázán okamžik doručení žádného z dopisů žalobkyně, kterým žalovanou vyzvala k plnění, soud proto přiznal úroky z prodlení od podání žaloby. 17. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I., a přiznal žalobkyni částku 4 000 Kč jako bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobkyně, a to na poskytnuté částce, kterou žalovaná nevrátila, a úroky z prodlení z této částky od podání