55 C 267/2021-66 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví. Svůj nárok odůvodnila tím, že s ní žalovaný dne 23. 7. 2018 uzavřel smlouvu o úvěru [číslo]. Žalovanému byl na základě ní poskytnut úvěr ve výši 28 000 Kč. Tento úvěr se žalovaný zavázal se splatit v 72 měsíčních splátkách po 688,65 Kč s tím, že úvěr byl úročen sazbou 21,10% ročně. Vzhledem k tomu, že žalovaný řádně a včas splátky nesplácel, prohlásila žalobkyně úvěr dopisem ze dne 14. 4. 2020 za okamžitě splatný. Kromě nesplacené jistiny žalobkyně požadovala zaplacení sjednaných úroků a úroků z prodlení, které částečně kapitalizovala. 2. Žalovaný se k žalobě vyjádřil prostřednictvím své opatrovnice tak, že ji navrhl v celém rozsahu zamítnout, a to z těchto důvodů. V první řadě žalovaný sporoval pravost podpisu na smlouvě o úvěru. Dále namítal, že žalobkyně nesplnila řádně svou povinnost zkoumat schopnost žalovaného úvěr splácet, pročež je smlouva neplatná. Pokud jde o prohlášení úvěru za splatný, nebyly k tomu splněny podmínky, neboť nebyla žalovanému zaslána výzva k úhradě dlužné splátky. Samotné sdělení o zesplatnění navíc neobsahuje náležitosti a je tedy neurčité. 3. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav. 4. Dne 23. 7. 2018 uzavřel žalovaný s žalobkyní smlouvu o úvěru. Na základě této smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 28 000 Kč. Dluh se žalovaný zavázal, včetně úroků, zaplatit v 72 měsíčních splátkách po 688 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly obchodní podmínky. Účastníci smlouvy si ujednali, že v případě porušení povinnosti žalovaného splácet úvěr řádně a včas, je věřitel oprávněn požadovat okamžité zaplacení celé dlužné částky. (Zjištěno ze smlouvy o úvěru a podmínek). 5. Před uzavřením smlouvy o úvěru žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného řádně splácet. Měla při tom k dispozici kromě prohlášení samotného žalovaného i potvrzení jeho zaměstnavatele o průměrném čistém výdělku žalovaného za posledních 8 měsíců ve výši 93 953 Kč (tj. 11 744 Kč měsíčně). (Zjištěno z potvrzení o výši příjmu). 6. V rámci žádosti o úvěr žalovaný poskytl své osobní údaje vč. čísla pasu, čísla povolení k trvalému pobytu, údajů o zaměstnavateli a adresy. (Zjištěno z žádosti o úvěr). 7. Na základě výše uvedené úvěrové smlouvy byl žalovanému dne 23. 7. 2018 poskytnut úvěr ve výši 28 000 Kč, a to na jeho účet. Žalovaný nejprve řádně hradil dohodnuté splátky, avšak následně se opakovaně dostával do prodlení. (Zjištěno z výpisu z účtu žalovaného a z úvěrového účtu). 8. Žalobkyně dne 16. 4. 2020 využila svého práva a dopisem vyzvala žalovaného k zaplacení celého dluhu z úvěru. (Zjištěno z dopisu ze dne [datum]). 9. Ke dni výzvy k úhradě zbývajícího dluhu tvořil dluh žalovaného z prvního úvěru na jistině částku 24 256,54 Kč, na kapitalizovaném úroku 1 738,32 Kč a na úrocích z prodlení 43,29 Kč a na poplatcích 2 048 Kč (Zjištěno z oznámení o prohlášení úvěru za splatný). 10. Dne 27. 10. 2020 zaslal zástupce žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu. (Zjištěno z předžalobní výzvy a podacího archu). 11. Při hodnocení důkazů soud vyšel zejména z toho, že veškeré provedené důkazy vzájemně korespondovaly z hlediska časového i obsahového. Provedené důkazy soud zhodnotil z hlediska jejich pravosti a vypovídací hodnoty a posoudil je jednotlivě i ve vzájemné souvislosti dle § 132 o. s. ř. tak, aby mohl zjistit skutečný skutkový stav. Konkrétně co se týče hodnocení důkazu samotnou smlouvu o úvěru, hodnotil jej soud jako věrohodný a pravý. Přihlédl přitom k tomu, že údaje uvedené ve smlouvě a v žádosti o úvěr zcela přesně odpovídají osobním údajům žalovaného v evidenci českých orgánů veřejné moci. Tyto listiny obsahují osobní údaje žalovaného, které s přihlédnutím k běžnému běhu věcí žádná další osoba neměla. Je zřejmé, že žalovaný předložil v rámci žádosti o úvěr své povolení k pobytu, jehož (správné) číslo se objevuje právě v žádosti. 12. Jakkoliv je možné v obecné rovině přisvědčit stanovisku žalovaného ohledně toho, že bylo na žalobkyni, aby prokazovala pravost soukromých listin, které předložila k důkazu (§ 565 odst. 1 o. z.), soud dospěl s přihlédnutím ke všem okolnostem posuzovaného případu k tomu, že žalobkyně v této věci své důkazní břemeno ohledně pravosti předložených listin unesla. Důvodem je skutečnost, že soud neposuzoval každou listinu zvlášť, nýbrž všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Pravidlo o rozložení důkazního břemene v otázce pravosti soukromých listin nelze obecně interpretovat tak, že by účastník byl vždy odkázán jen na znalecké zkoumání pravosti podpisu; závěr o pravosti důkazů je možné učinit i z jiných důkazů. Aplikováno na nyní posuzovanou věc soud kromě výše uvedených souvislostí (osobní údaje, vyplacení úvěru na účet) přihlédl k tomu, že žalobkyně k důkazu při jednání předložila ještě potvrzení zaměstnavatele žalovaného, jehož obsah zcela korespondoval s dalšími důkazy, zejména s žádostí o úvěr. Se zřetelem ke všem těmto souvislostem soud tedy nabyl přesvědčení, že dostatečné důkazy o uzavření smlouvy žalobkyně podala. Naopak žalovaný se omezil pouze na prosté sporování pravosti všech provedených důkazů, aniž by jakkoliv vysvětlil, jak se právní předchůdkyně žalobkyně k osobním údajům žalovaného dostala a jak veškeré dokumenty týkající se předmětného smluvního vztahu vznikly. Jinými slovy žalovaný neposkytl vůbec žádnou (natož věrohodnou) verzi skutkových událostí a netvrdil ani žádnou konkrétní skutečnost, na základě které by bylo možné pochybovat o věrohodnosti všech shora vyjmenovaných důkazů, které ve svém celku podle soudu poskytují zcela bezrozporný obraz o skutkovém ději. Jejich prosté zpochybňování, tak jak se o to žalovaný pokoušel, jako důvodnou obranu posoudit nelze. S ohledem na všechny shora hodnocené důkazy v jejich vzájemné souvislosti má tedy soud za postavené na jisto, že smlouvu o úvěru skutečně uzavřel žalovaný, a to přesto, že jeho podpis na smlouvě nebyl úředně ověřen. 13. Na základě zjištěných skutečností dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé. Žalovaný na základě uzavřené úvěrové smlouvy čerpal od žalobkyně úvěr ve výši 28 000 Kč. V průběhu splácení úvěru prostřednictvím sjednaných splátek se žalovaný dostal opakovaně do prodlení, pročež žalobkyně využila svého ve smlouvě sjednaného práva požadovat po žalovaném úhradu celého zbytku dluhu. 14. Soud po důkladném prostudování provedených důkazů posoudil věc po právní stránce následovně. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, neboť žalovaný je státním občanem Chorvatska. Pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout je dána podle čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis), když úvěr byl poskytnut v České republice (shodně viz i rozsudek Soudního dvora EU ze dne 15. 6. 2017, sp. zn. C -249/16). Rozhodným právem je pak právo české, protože tak bylo v souladu s čl. 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) dohodnuto. 15. Nárok žalobkyně soud posoudil jako pohledávku z titulu smlouvy o úvěru § 2395 o. z., a to smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Proto se soud zabýval obranou žalovaného ohledně neplatnosti této smlouvy s ohledem na nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného dle § 86 a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Při posuzování této otázky vzal soud v potaz veškeré skutečnosti, které vyšly najevo v tomto případě. Soudu neuniklo, že žalobkyně nevycházela jen z údajů poskytnutých samotným žalovaným a z dostupných rejstříků dlužníků. Žalovaný předložil kromě svého prohlášení i potvrzení zaměstnavatele o svém příjmu, z něhož vyplynulo, že měsíční splátka úvěru z řádu stovek korun je zcela adekvátní jeho průměrnému výdělku a běžným výdajům. Ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a rozsudek ze dne 30. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018) soud tedy uzavřel, že zkoumání schopnosti žalovaného úvěr splácet bylo v tomto případě dostatečné. Soud proto uzavřel, že smlouva není neplatná ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. 16. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovanému byly na základě uzavřené úvěrové smlouvy poskytnuty peněžní prostředky. Tyto prostředky se žalovaný zavázal, včetně sjednaného úroku, zaplatit v pravidelných měsíčních splátkách. Vzhledem k tomu, že sjednaný splátkový kalendář nedodržel, využila žalobkyně sjednaného práva (§ 1931 o. z.) na úhradu celého zbytku dluhu. Soud tedy učinil závěr, že žalovanému vznikla povinnost celý dluh uhradit podle § 2395 o. z. 17. Jako nedůvodnou soud posoudil námitku žalovaného, že výzva k úhradě celého zbytku dluhu nebyla dostatečně určitá. Zákon pro toto právní jednání nestanoví žádné formální náležitosti. Pro jeho určitost tedy postačuje, ab