55 C 287/2020 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví. Svůj nárok odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel dne 29. 9. 2009 s její právní předchůdkyní (společností [právnická osoba], [IČO]) smlouvu o půjčce [číslo]. Na základě této smlouvy byla žalovanému poskytnuta půjčka ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit celkem částku ve výši 27 540 Kč, z čehož 12 540 Kč tvořil„ souhrnný poplatek“, a to v pravidelných týdenních splátkách po 465 Kč Smlouva zanikla uplynutím doby, na kterou byla sjednána, tedy po uplynutí 60 týdnů od data podpisu, t. j. 23. 11. 2010. K tomuto datu žalovaný uhradil pouze 2 250 Kč. Ty byly započteny pouze na shora uvedený souhrnný poplatek, neboť žalobkyně„ neobdržela informace o datech a výši jednotlivých úhrad“. Kromě zaplacení jistiny ve výši 15 000 Kč se žalobkyně domáhala zaplacení příslušenství ve formě úroku z půjčky ve výši 10 290 Kč a úroku z prodlení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Co do částky uvedené ve výroku I, představující původně požadovaný úrok, vzala žalobkyně svou žalobu před prvním jednáním zpět, soud tedy řízení v tomto rozsahu podle § 96 odst. 2 o. s. ř. částečně zastavil. 4. Žalobkyně se z jednání omluvila, žalovaný se nedostavil bez omluvy, bylo tedy jednáno v jejich nepřítomnosti dle ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. 5. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav. 6. Dne 29. 9. 2009 uzavřel žalovaný jako dlužník se společností [právnická osoba] jako s věřitelem smlouvu o půjčce ve výši 15 000 Kč. Zapůjčená suma byla předána žalovanému v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal splatit jistinu půjčky ve výši 15 000 Kč a dále„ souhrnný poplatek“ ve výši 12 540 Kč. Celkovou částku 27 540 Kč se žalovaný zavázal zaplatit v hotovosti v pravidelných týdenních splátkách po 465 Kč (Zjištěno ze smlouvy o půjčce a obchodních podmínek). 7. Pohledávka za žalovaným byla postupně postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému vždy oznámeno. (Zjištěno ze smluv o postoupení pohledávky, výpisů z obchodního rejstříku a oznámení o postoupení pohledávky ze dne 25. 6. 2015 a 14. 09. 2018). 8. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky. (Zjištěno z předžalobní výzvy). 9. Průměrná úroková sazba v případě nově uzavřených spotřebitelských půjček se splatností 1 – 5 let byla v září 2009 13,88 % ročně. (Zjištěno z databáze ČNB.) 10. Při hodnocení důkazů soud vyšel zejména z toho, že veškeré provedené důkazy vzájemně korespondovaly z hlediska časového i obsahového. Provedené důkazy soud zhodnotil z hlediska jejich pravosti a vypovídací hodnoty a posoudil je jednotlivě i ve vzájemné souvislosti dle § 132 o. s. ř. tak, aby mohl zjistit skutečný skutkový stav. Další důkazy soud neprováděl, neboť nebyly pro rozhodnutí ve věci podstatné. 11. Na základě zjištěných skutečností dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé. Žalovaný uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu, na základě které mu bylo poskytnuto 15 000 Kč. Půjčku se zavázal vrátit v 60 týdenních splátkách se souhrnným poplatkem ve výši 12 540 Kč. V době uzavření smlouvy byla průměrná výše úroku ze spotřebitelských půjček 13,88 % ročně. 12. Soud po důkladném prostudování provedených důkazů posoudil věc po právní stránce následovně. 13. Z hlediska časového soud aplikoval na zjištěný skutkový stav právní úpravu účinnou do 31. 12. 2013, konkrétně pak zejména ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do tohoto data (dále jen„ obč. zák.“). K tomuto závěru dospěl na základě aplikace ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), podle kterého není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. 14. Smlouvu uzavřenou mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně soud kvalifikoval jako smlouvu o půjčce podle § 657 obč. zák. a dále se zabýval otázkou platnosti této smlouvy s ohledem na její mravnost ve smyslu § 39 obč. zák., a to s odkazem na závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005 či na něj odkazujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2019. Vzal při tom v potaz, že souhrnný poplatek je třeba ve smyslu právní kvalifikace v tomto případě hodnotit jako úrok, neboť je cenou za poskytnuté peníze. Ve smlouvě samotné není totiž uvedeno, že by měl poplatek pokrývat jakékoliv jiné plnění či služby poskytnuté žalovanému (např. hotovostní inkaso splátek či podobně). V nyní posuzovaném případě byl tedy sjednán úrok ve výši 12 540 Kč za půjčku ve výši 15 000 Kč na 60 týdnů, tj. při přepočtu na procentní sazbu činil 72,45 % ročně. Tato sazba převyšovala průměrnou sazbu komerčních půjček poskytovaných bankami více než pětinásobně. S ohledem na výše uvedené soud smlouvu posoudil jako částečně neplatnou ve smyslu § 41 obč. zák., a to pokud jde o sjednaný úrok. Důvodem této částečné neplatnosti smluví je rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. 15. Soud dále zdůrazňuje, že nemravné a neplatné ujednání o úroku nelze nahradit (moderovat). Takové nahrazování nemravného úroku zásahem soudu by bylo v rozporu s účelem a smyslem ustanovení § 39 obč. zák., kterým je mj. i preventivní (odrazující) účinek neplatnosti takových ujednání. V tomto ohledu soud odkazuje na judikaturu Soudního dvora EU, který zdůrazňuje, že je třeba zabránit dalšímu používání obdobných nemravných klauzulí ve smlouvách, které uzavírají poskytovatelé se spotřebiteli. Pokud by soud mohl měnit obsah smlouvy, mohlo by to vést k eliminaci odrazujícího účinku pro poskytovatele. Nelze připustit, aby poskytovatelé nabyli dojmu, že sice bude rozhodnuto o neplatnosti takových klauzulí, nicméně vnitrostátní soud může smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit. To by totiž nevedlo k ničemu jinému, než že by poskytovatelé byli nadále podněcováni uvedené klauzule využívat, namísto toho, aby byli vedeni se takových praktik střežit (viz např. rozsudek SDEU ze 14. 6. 2012, Banco Español de Crédito SA proti Joaquínovi Calderónovi Caminovi, C -618/10). 16. Na základě výše uvedeného soud tedy žalobě vyhověl pouze co do částky uvedené ve výroku II, která odpovídá poskytnuté peněžní částce (15 000 Kč) po odečtení toho, co žalovaný podle tvrzení samotné žalobkyně zaplatil. Vzhledem k tomu, že žalovaný svůj peněžitý dluh řádně a včas nesplnil, dostal se dnem následujícím po splatnosti dluhu do prodlení, žalobkyně má tedy vůči žalovanému dále nárok na úroky z prodlení (§ 517 odst. 2 obč. zák.) v zákonné výši. Lhůta k plnění byla stanovena obecná (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). 17. Ve zbytku, tj. co do zbytku požadované jistiny soud žalobu jako nedůvodnou výrokem III zamítl. Důvodem zamítnutí žaloby, je skutečnost, že v tomto rozsahu dluh žalovaného zanikl splněním podle § 559 odst. 1 obč. zák. 18. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl výrokem IV podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 146 odst. 2 o. s. ř. Při zohlednění částky, ohledně níž vzala žalobkyně svou žalobu zpět, což je jí na místě přičítat pro účely posouzení neúspěchu ve věci k tíži, je poměr úspěchu stran sporu téměř přesně paritní (12 750 Kč je úspěch žalobkyně, 12 540 Kč úspěch žalovaného). Vzhledem k tomu, že tedy žádný z účastníků nebyl poměrně úspěšnější, žádnému nenáleží ani náhrada nákladů řízení.