60 C 83/2022-30 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví rozhodnutí z titulu smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([anonymizována čtyři slova]) a žalovanou dne 6. 9. 2006. Na základě této smlouvy byla žalované poskytnuta půjčka ve výši 12 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit celkem částku ve výši 19 968 Kč, z čehož 7 968 Kč tvořil„ souhrnný poplatek“ představující kapitalizovaný úrok. Smlouva zanikla uplynutím doby, na kterou byla sjednána, tedy po uplynutí 52 týdnů od data podpisu, t. j. 5. 9. 2007. K tomuto datu žalovaná uhradila částku ve výši 10 990 Kč, přičemž žalobkyně„ nezná žádné informace o datech a výši jednotlivých úhrad žalovaného“. Dále se žalobkyně domáhala úroku z prodlení z dlužné jistiny. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Žalobkyně se z nařízeného ústního jednání omluvila, žalovaná se nedostavila bez omluvy, bylo tedy jednáno v jejich nepřítomnosti dle ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. 4. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, když žalobkyně je zahraniční právnická osoba. Soud proto zkoumal pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout. Podle čl. 4 odst. 1, čl. 5 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, je dána pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout, neboť žalovaná má bydliště na území ČR a závazek ze smlouvy, jenž je předmětem tohoto řízení, měl být plněn na území ČR. 5. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav: 6. Dne 6. 9. 2006 uzavřela žalovaná jako dlužník se společností [právnická osoba] jako věřitelem smlouvu o půjčce ve výši 12 000 Kč. Zapůjčená suma byla předána žalované v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala splatit jistinu půjčky spolu se„ souhrnným poplatkem“ ve výši 7 968 Kč v 52 týdenních splátkách po 384 Kč (viz smlouva o půjčce a obchodní podmínky). 7. Pohledávka za žalovanou byla postupně postoupena na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno. (viz smlouvy o postoupení pohledávky, výpisy z obchodního rejstříku a oznámení o postoupení pohledávky). 8. Před podáním žaloby byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky. (viz předžalobní výzva včetně dokladu o odeslání). 9. Průměrná úroková sazba v případě nově uzavřených spotřebitelských půjček se splatností do jednoho roku včetně byla v září 2006 13 % ročně. (zjištěno z databáze ČNB.) 10. Při hodnocení důkazů soud vyšel zejména z toho, že veškeré provedené důkazy vzájemně korespondovaly z hlediska časového i obsahového. Provedené důkazy soud zhodnotil z hlediska jejich pravosti a vypovídací hodnoty a posoudil je jednotlivě i ve vzájemné souvislosti dle § 132 o. s. ř. tak, aby mohl zjistit skutečný skutkový stav. 11. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: 12. Dne 6. 9. 2006 uzavřela žalovaná jako dlužník se společností [právnická osoba] jako věřitelem smlouvu o půjčce ve výši 12 000 Kč. Zapůjčená suma byla předána žalované v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala splatit jistinu půjčky ve výši 12 000 Kč a„ souhrnný poplatek“ ve výši 7 968 Kč v 52 týdenních splátkách po 384 Kč počínaje 7. dnem po podpisu uvedené smlouvy. Pohledávka za žalovanou byla postupně postoupena na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno. Před podáním žaloby byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky. Průměrná úroková sazba poskytovaná bankami v případě nově uzavřených spotřebitelských půjček se splatností do jednoho roku byla 13 % ročně. 13. Po právní stránce soud věc posoudil následovně: 14. Rozhodným právem je právo české podle čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), neboť v České republice bylo sídlo poskytovatele služby. 15. Právní vztah mezi účastníky soud ve smyslu ust. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (podle kterého není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy) posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“). 16. Smlouvu uzavřenou mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně soud kvalifikoval jako smlouvu půjčce podle § 657 obč. zák. Dále se zabýval otázkou platnosti této smlouvy s ohledem na její mravnost ve smyslu § 39 obč. zák., a to s odkazem na závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005 či na něj odkazujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2019. Souhrnný poplatek přitom soud shodně s žalobkyní hodnotil jako úrok, jelikož je cenou za poskytnuté peníze. Ve smlouvě samotné není uvedeno, že by měl poplatek pokrývat jakékoliv jiné plnění či služby poskytnuté žalovanému (např. hotovostní inkaso splátek či podobně). Právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze při peněžité půjčce sjednat úroky. Z této skutečnosti však nelze úspěšně dovozovat, že by výše úroků závisela jen na dohodě účastníků smlouvy o půjčce a že by tedy nepodléhala žádnému omezení. I u dohody o úrocích při peněžité půjčce totiž platí ustanovení § 3 odst.1 obč. zák., podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. V nyní posuzovaném případě byl sjednán úrok ve výši 7 968 Kč za půjčku ve výši 12 000 Kč na 52 týdnů, tj. při přepočtu na procentní sazbu činil 66,4 % ročně. Tato sazba převyšovala průměrnou sazbu komerčních půjček poskytovaných bankami více než pětinásobně. S ohledem na výše uvedené soud smlouvu posoudil jako částečně neplatnou ve smyslu § 41 obč. zák., a to pokud jde o sjednaný úrok. 17. Na základě výše uvedeného soud proto žalobě vyhověl pouze co do částky uvedené ve výroku I., která odpovídá poskytnuté jistině po odečtení toho, co žalovaná podle tvrzení žalobkyně skutečně uhradila. Vzhledem k tomu, že žalovaná svůj peněžitý dluh řádně a včas nesplnila, dostala se dnem následujícím po splatnosti dluhu do prodlení, žalobkyně má tedy vůči ní rovněž nárok na úroky z prodlení (§ 517 odst. 2 obč. zák.) ve výši podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Prodlení žalované pak nastalo nejpozději dnem následujícím po splatnosti poslední splátky půjčky. Žalobkyně však požadovala úrok z prodlení až ode dne 2. 7. 2015 a soud byl jejím návrhem ve smyslu ust. § 153 odst. 2 o. s. ř. v tomto směru vázán. Lhůtu k plnění soud stanovil podle § 160 odst. 1 o. s. ř.. 18. Ve zbytku, tj. co do kapitalizovaného (neplatně sjednaného) úroku a co do zbytku požadované jistiny s příslušenstvím soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Důvodem zamítnutí žaloby, co do zbytku jistiny, je skutečnost, že v tomto rozsahu dluh žalované zanikl splněním podle § 559 odst. 1 obč. zák.. 19. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. Náhrada nákladů řízení by náležela žalované, jenž byl v řízení poměrně úspěšnější, avšak žalované žádné náklady v souvislosti se soudním řízením nevznikly.