60 C 86/2022-31 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví rozhodnutí z titulu smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([anonymizována čtyři slova]) a žalovaným dne 28. 6. 2009. Na základě této smlouvy byla žalovanému poskytnuta půjčka ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit celkem částku ve výši 16 400 Kč, z čehož 6 400 Kč tvořil„ souhrnný poplatek“ představující kapitalizovaný úrok. Smlouva zanikla uplynutím doby, na kterou byla sjednána, tedy po uplynutí 40 týdnů od data podpisu, t. j. 4. 4. 2010. K tomuto datu žalovaný uhradil pouze 2 430 Kč, přičemž žalobkyně„ nezná žádné informace o datech a výši jednotlivých úhrad žalovaného“. Dále se žalobkyně domáhala úroku z prodlení z dlužné jistiny. 2. Podáním ze dne 10. 5. 2022 vzal žalobce žalobu částečně zpět, a to co do částky 3 970 Kč. V tomto rozsahu bylo řízení zastaveno (viz výrok I.) 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 4. Žalobkyně se z nařízeného ústního jednání omluvila, žalovaný se nedostavil bez omluvy, bylo tedy jednáno v jejich nepřítomnosti dle ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. 5. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, když žalobkyně je zahraniční právnická osoba. Soud proto zkoumal pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout. Podle čl. 4 odst. 1, čl. 5 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, je dána pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout, neboť žalovaný má své bydliště na území ČR a závazek ze smlouvy, jenž je předmětem tohoto řízení, měl být plněn na území ČR. 6. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav: 7. Dne 28. 6. 2009 uzavřel žalovaný jako dlužník se společností [právnická osoba] jako věřitelem smlouvu o půjčce ve výši 10 000 Kč. Zapůjčená suma byla předána žalovanému v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal splatit jistinu půjčky spolu se„ souhrnným poplatkem“ ve výši 6 400 Kč ve 40 týdenních splátkách po 410 Kč (viz smlouva o půjčce a obchodní podmínky). 8. Pohledávka za žalovaným byla postupně postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. (viz smlouvy o postoupení pohledávky, výpisy z obchodního rejstříku a oznámení o postoupení pohledávky). 9. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky. (viz předžalobní výzva včetně dokladu o odeslání). 10. Průměrná úroková sazba v případě nově uzavřených spotřebitelských půjček se splatností do jednoho roku včetně byla v září 2008 13,64 % ročně. (zjištěno z databáze ČNB.) 11. Při hodnocení důkazů soud vyšel zejména z toho, že veškeré provedené důkazy vzájemně korespondovaly z hlediska časového i obsahového. Provedené důkazy soud zhodnotil z hlediska jejich pravosti a vypovídací hodnoty a posoudil je jednotlivě i ve vzájemné souvislosti dle § 132 o. s. ř. tak, aby mohl zjistit skutečný skutkový stav. 12. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: 13. Dne 28. 6. 2009 uzavřel žalovaný jako dlužník se společností [právnická osoba] jako věřitelem smlouvu o půjčce ve výši 10 000 Kč. Zapůjčená suma byla předána žalovanému v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal splatit jistinu půjčky ve výši 10 000 Kč a„ souhrnný poplatek“ ve výši 6 400 Kč ve 40 týdenních splátkách po 410 Kč počínaje 7. dnem po podpisu uvedené smlouvy. Pohledávka za žalovaným byla postupně postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky. Průměrná úroková sazba v poskytovaná bankami v případě nově uzavřených spotřebitelských půjček se splatností do jednoho roku 13,64 % ročně. 14. Po právní stránce soud věc posoudil následovně: 15. Rozhodným právem je právo české podle čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), neboť v České republice bylo sídlo poskytovatele služby. 16. Právní vztah mezi účastníky soud ve smyslu ust. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (podle kterého není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy) posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“). 17. Smlouvu uzavřenou mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně soud kvalifikoval jako smlouvu půjčce podle § 657 obč. zák. Dále se zabýval otázkou platnosti této smlouvy s ohledem na její mravnost ve smyslu § 39 obč. zák., a to s odkazem na závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005 či na něj odkazujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2019. Souhrnný poplatek přitom soud shodně s žalobkyní hodnotil jako úrok, jelikož je cenou za poskytnuté peníze. Ve smlouvě samotné není uvedeno, že by měl poplatek pokrývat jakékoliv jiné plnění či služby poskytnuté žalovanému (např. hotovostní inkaso splátek či podobně). Právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze při peněžité půjčce sjednat úroky. Z této skutečnosti však nelze úspěšně dovozovat, že by výše úroků závisela jen na dohodě účastníků smlouvy o půjčce a že by tedy nepodléhala žádnému omezení. I u dohody o úrocích při peněžité půjčce totiž platí ustanovení § 3 odst.1 obč. zák., podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. V nyní posuzovaném případě byl sjednán úrok ve výši 6 400 Kč za půjčku ve výši 10 000 Kč na 40 týdnů, tj. při přepočtu na procentní sazbu činil 64 % ročně. Tato sazba převyšovala průměrnou sazbu komerčních půjček poskytovaných bankami více než pětinásobně. S ohledem na výše uvedené soud smlouvu posoudil jako částečně neplatnou ve smyslu § 41 obč. zák., a to pokud jde o sjednaný úrok. 18. Na základě výše uvedeného soud proto žalobě vyhověl pouze co do částky uvedené ve výroku I., která odpovídá poskytnuté jistině po odečtení toho, co žalovaný podle tvrzení žalobkyně skutečně uhradil. Vzhledem k tomu, že žalovaný svůj peněžitý dluh řádně a včas nesplnil, dostal se dnem následujícím po splatnosti dluhu do prodlení, žalobkyně má tedy vůči němu rovněž nárok na úroky z prodlení (§ 517 odst. 2 obč. zák.) ve výši podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Prodlení žalovaného pak nastalo nejpozději dnem následujícím po splatnosti poslední splátky půjčky. Žalobkyně však požadovala úrok z prodlení až ode dne 2. 7. 2015 a soud byl jejím návrhem ve smyslu ust. § 153 odst. 2 o. s. ř. v tomto směru vázán. Lhůtu k plnění soud stanovil podle § 160 odst. 1 o. s. ř.. 19. Ve zbytku, tj. co do kapitalizovaného (neplatně sjednaného) úroku a co do zbytku požadované jistiny s příslušenstvím soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Důvodem zamítnutí žaloby, co do zbytku jistiny, je skutečnost, že v tomto rozsahu dluh žalovaného zanikl splněním podle § 559 odst. 1 obč. zák.. 20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení částečně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 119,12 Kč, přičemž tato částka představuje 8 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 54 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 46 %) 2 252 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 10 000 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.