32 C 188/2025-31 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou nadepsanému soudu dne , datum, , s doplněním ze dne , datum, , domáhala po žalovaném uhrazení částky ve výši 24 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14, 75 % ročně z částky 24 000 Kč od 9. 5. 2024 do zaplacení spolu se smluvní pokutou ve výši 5 445 Kč a náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 2 000 Kč s odůvodněním, že uzavřela s žalovaným smlouvu o zápůjčce, na základě které, byla žalovanému poskytnuta dne 1. 3. 2024 částka ve výši 15 000 Kč, a to bankovním převodem na účet žalovaného č. , č. účtu, . Žalovaný se zavázal ke splacení této částky spolu s poplatky ve výši 9 000 Kč za poskytnutí úvěru, a to ve třech měsíčních splátkách s datem poslední splátky dne 8. 5. 2024. Žalovaný však neuhradil na svém dluhu ničeho, a to ani po zaslaných upomínkách ze strany žalobkyně, včetně předžalobní upomínky. Dlužná částka, kterou žalobkyně požaduje tak představuje jistinu ve výši 15 000 Kč, dlužné poplatky ve výši 9 000 Kč spolu s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 2 000 Kč a smluvní pokutou ve výši 5 445 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že si před uzavřením smlouvy vyžádala informace od žalovaného k posouzení úvěruschopnosti, které žalobkyně vyhodnotila a zaevidovala do zákaznické karty.2. Žalobkyně na výzvu soudu, nechť vysvětlí, jak zkoumala úvěruschopnost žalovaného uvedla, že k tomuto nebude tvrzení doplňovat. Žalobkyně tak své tvrzení uvedené v návrhu, že tuto zkoumala ničím nedoložila, a to ani zákaznickou kartou, na kterou v návrhu odkazuje. Posouzení úvěruschopnosti tak sama žalobkyně nebyla schopna doložit, proto požaduje uhrazení dlužné částky z titulu bezdůvodného obohacení.3. Soud postupoval dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění rozhodném (dále jen o.s.ř.) a k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, přičemž účastníci s tímto postupem projevili souhlas tím, že se ve stanovené lhůtě k výzvě soudu nevyjádřili (§ 101 odst. 4 o.s.ř.).4. Soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním:5. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne , datum, smlouvu o zápůjčce, na základě které, žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, a to téhož dne převodem na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, . Žalovaný se zavázal tuto částku spolu s poplatkem ve výši 9 000 Kč vrátit ve třech splátkách po 8 000 Kč, a to první splátkou splatnou třicátý první den ode dne poskytnutí zápůjčky, druhou splátkou splatnou šedesátý druhý den a třetí splátkou splatnou devadesátý třetí den. RPSN činila 1689 %. Součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky. Žalovaný však splátky neuhradil, proto došlo ze strany žalobkyně k zesplatnění celé dlužné částky ke dni 4. 5. 2024, což bylo žalovanému oznámeno dopisem z téhož dne (zjištěno smlouvou ze dne , datum, , Všeobecnými obchodními podmínkami, výpisem účtu žalobkyně ze dne , datum, , občanský průkaz žalovaného).6. Žalobkyně opakovaně vyzvala žalovaného k uhrazení dlužné částky (zjištěno upomínkou ze dne 4. 4. 2024, opakovanou výzvou k úhradě ze dne 13. 5. 2024, oznámením o zesplatnění ze dne 4. 5. 2024, upomínkou ze dne 15. 4. 2024). Žalovaný byl vyzván předžalobní výzvou ze dne 30. 1. 2025 (zjištěno předžalobní výzvou ze dne 30. 1. 2024, podacím archem).7. Ke dni 1. 3. 2024 byl majitelem a disponentem bankovního účtu č. , č. účtu, žalovaný (zjištěno z vyjádření , právnická osoba, . ze dne , datum, ).8. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci:9. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena dne , datum, smlouvu o zápůjčce, na základě které, žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, a to téhož dne tyto převedl bezhotovostně na bankovní účet žalovaného. Žalovaný se zavázal částku vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 9 000 Kč ve třech splátkách po 8 000 Kč. Na svém dluhu však žalovaný ničeho neuhradil, ani po opakovaných upomínkách ze strany žalobkyně, naposledy předžalobní výzvou odeslanou dne 30. 1. 2025, ve které byla žalovanému stanovena lhůta k zaplacení dlužné částky do 3 dnů ode dne doručení upomínky.10. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:11. Na vztah mezi účastníky soud aplikoval ustanovení smlouvy o zápůjčce podle § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.). Žalovaný uzavřel smlouvu adhezním způsobem (§ 1798 a násl. o. z.) v postavení spotřebitele a žalobkyně v postavení podnikatele (§ 419, § 420 a § 1810 a násl. o. z.). Smlouva podléhá rovněž režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění rozhodném (dále je ZSÚ).12. Soud se zabýval tím, zda byla splněna povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, což je soud povinen zkoumat ex officio (§ 86 ZSÚ, § 87 ZSÚ).13. Podle § 580 odst. 1 o.z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.14. Podle § 588 o.z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.15. Podle § 75 ZSÚ je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.16. Podle § 86 odst. 1, 2 ZSÚ poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.17. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.18. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.19. Shora cit. zákonná ustanovení v rámci implementace směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48/ES zakotvují princip odpovědného půjčování („responsible lending“). Ústavní soud v souvislosti s tímto principem dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu (viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 4129/2018). Podle Ústavního soudu lze učinit závěr, že poskytovatel úvěru, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z judikatury citované tímto nálezem - jen samotný dlužník/spotřebitel a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Soudy proto poskytovatele úvěrů musí vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je splacení dluhu reálné výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli (viz cit. rozhodnutí). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je při zkoumání úvěruschopnosti taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od žadatele doložit.20. Soud je tedy povinen zkoumat ex officio (§ 87 odst. 1 ZSÚ, ve znění rozhodném), zda věřitel dostál své povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně