18 C 40/2021-37 — Obvodní soud pro Prahu 5

1. Žalobkyně se návrhem podaným k soudu dne 22. 7. 2021 ve znění jeho doplnění domáhala na žalovaném zaplacení částky uvedené v záhlaví z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru, kterou uzavřela s žalovaným dne 26. 10. 2020 právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], pomocí webové stránky [webová adresa], na které se žalovaný zaregistroval a zřídil si uživatelský účet. Žalovaný na svém uživatelském účtu odsouhlasil znění úvěrové smlouvy a poskytl právní předchůdkyni žalobkyně své osobní údaje. Podpis žalovaného na smlouvě byl dle obchodních podmínek nahrazen specifickým SMS kódem. K ověření, že je žalovaný majitelem bankovního účtu uvedeného v dokumentaci, si žalobkyně vyžádala zaslání verifikační platby. Úvěruschopnost žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně ověřila výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji a lustrací v databázích ISIR, CEE, CRKI a EUCB. Na základě smlouvy o revolvingovém úvěru čerpal žalovaný prostřednictvím bankovních převodů na svůj účet č. [bankovní účet] úvěr v konečné výši 7 690,09 Kč sestávající ze součtu výběrů a poplatků za výběry v celkové výši 5 000 Kč, náhrady účelně vynaložených nákladů 250 Kč a z úroků za období čerpání ve výši 2 440,09 Kč. Konečný úvěr byl splatný ke dni 28. 3. 2021. Žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně ve lhůtě splatnosti vyúčtovanou částku úvěru neuhradil. Žalobkyně nabyla pohledávku za žalovaným smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 12. 2019. Žalobkyně požadovala přiznat rovněž příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení z dlužné částky ode dne následujícího po splatnosti úvěru do zaplacení. Žalovaný nereagoval na žádnou z upomínek právní předchůdkyně žalobkyně ani zástupce žalobkyně. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 3. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k tomuto závěru o skutkovém stavu: 4. Dle listiny označené jako smlouva o revolvingovém úvěru měla právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], [anonymizována dvě slova] [číslo], sídlem [adresa], [anonymizována dvě slova], [země], žalovanému označenému jménem a příjmením, rodným číslem, adresou, e-mailem a telefonním číslem poskytnout úvěr až do výše úvěrového limitu 80 000 Kč a žalovaný se měl zavázat poskytnutý úvěr splatit a zaplatit sjednané úroky z úvěru ve výši 11,99 % měsíčně a příslušné poplatky v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 12,5 % nesplaceného úvěru nebo ve výši 1 000 Kč podle toho, která z těchto dvou částek je vyšší. Roční procentní sazba nákladů činila 289,06 %. Poplatek za čerpání úvěru činil 0 %. Žalovaný měl být oprávněn peníze z úvěru čerpat po celou dobu trvání smlouvy na základě své žádosti o čerpání prostřednictvím webové aplikace dostupné na internetových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně na adrese [webová adresa]. Předložená smlouva není žalovaným nijak potvrzena. Žalovaný poskytl právní předchůdkyni žalobkyně fotografii svého občanského průkazu. 5. Dne 25. 11. 2020 obdržela právní předchůdkyně žalobkyně prostřednictvím webové aplikace z elektronického účtu žalovaného žádost o úvěr ve výši 3 000 Kč schválený téhož dne se splatností 25. 12. 2020. Žalobkyně soudu předložila doklady o tom, že na účet č. [bankovní účet] byla provedena z účtu její právní předchůdkyně dne 26. 10. 2020 platba ve výši 5 000 Kč, dne 23. 11. 2020 platba ve výši 2 000 Kč a dne 25. 11. 2020 platba ve výši 3 000 Kč. Účet č. [bankovní účet] náleží žalovanému. 6. Dle vystavené faktury činil ke dni splatnosti 28. 3. 2021 zůstatek žalovaného po poslední platbě - 39,28 Kč, náhrada účelně vynaložených nákladů 250 Kč, výběr 2 x 19,64 Kč, výběr 2 000 Kč, výběr 3 000 Kč a úroky za čerpání 2 440,09 Kč. 7. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 postoupila právní předchůdkyně žalobkyně svoji tvrzenou pohledávku za žalovaným na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 20. 4. 2021. K zaplacení dluhu byl žalovaný vyzván zástupcem žalobkyně předžalobní upomínkou ze dne 20. 4. 2021 zaslanou žalovanému téhož dne. 8. Po právní stránce soud věc posoudil následovně: 9. Pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně za žalovaným byla postoupena dle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jako „o. z.“), na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno, a žalobkyně je tak aktivně legitimována nárokovat si svou pohledávku. 10. Věc byla soudem posuzována dle § 2395 a násl. o. z. a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jako„ ZoSÚ“), přičemž dle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 11. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 12. Druhý senát Soudního dvora Evropské unie ve 34. bodě svého rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C -679/18, OPR s.r.o. vs. GK, řízení o předběžné otázce (dále jako„ rozsudek SDEU“) rozhodl, že účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby v situaci, kdy věřitel uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli, vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel dodržel povinnost stanovenou v článku 8 směrnice 2008/48 (pozn. jedná se o povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele), a konstatuje-li porušení této povinnosti, vyvodil z toho důsledky upravené vnitrostátním právem, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti. Dle bodu 46. rozsudku SDEU musí být články 8 a 23 směrnice 2008/48 vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 13. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 14. Žalobkyně se z nařízeného ústního jednání omluvila, čímž se připravila o dobrodiní poučení ve smyslu § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, o povinnosti tvrzení (doplnění tvrzení ohledně procesu ověření úvěruschopnosti žalovaného) a především s ní související povinnosti důkazní a o následcích neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního. Soud přitom nemá za prokázané, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného. Splnění své povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalované žalobkyně nijak nedokládala. 15. V souladu s výše citovanými pasážemi rozsudku SDEU je třeba nesplnění povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného zkoumat z úřední povinnosti a nikoliv pouze k námitce žalovaného. V důsledku absence postupu dle 86 odst. 1 ZoSÚ je tak smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným podle § 588 o. z. absolutně neplatným právním jednáním, a to i s ohledem na závěry Ústavního soudu v jeho nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, dle kterého by měly soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Uložením a řádným splněním povinnosti zkoumat úvěruschopnost dlužníka přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. 16. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany