10 C 23/2022-31 — Obvodní soud pro Prahu 5

1. Žalobkyně se žalobou podanou k soudu dne 14.1.2022 po žalované domáhala zaplacení shora uvedené částky. Tvrdila, že se žalovanou uzavřela smlouvu o úvěru, na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 30 000 Kč, který však nesplácela řádně a včas, proto došlo k jeho zesplatnění. Ve smlouvě byl dále obsažen závazek žalované uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 24 043,32 Kč až do zaplacení, maximálně do výše 200 000 Kč. Rozsudkem pro zmeškání Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 5. 2019, č. j. 9 C 465/2018 rozhodl mimo jiné o povinnosti žalované uhradit žalobkyni částku ve výši 1 497 Kč a 4 327 Kč představující smluvní pokuty. Žalovaná částka představuje smluvní pokutu ve výši 0,1% z dlužné nové jistiny úvěru ode dne 19. 12. 2018 do dne 28. 12. 2021, v celkové výši 6 299,05 Kč. Žalovaná dlužnou částku neuhradila, ačkoli k tomu byla žalobkyní vyzvána. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. K jednání soudu konanému dne 29.3.2022 se žalovaná, ač řádně předvolána, bez omluvy nedostavila. Soud proto v souladu s ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. jednal v nepřítomnosti žalované. 4. Podle § 157 odst. 4 o.s.ř. v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné nebo proti němuž se účastníci odvolání vzdali (§ 207 odst. 1), soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. 5. Soud provedl všechny důkazy, které ve věci žalobkyně navrhla, další důkazy nebylo třeba provádět. Za použití ust. § 132 o.s.ř. soud učinil tento závěr o skutkovém stavu: 6. Dne 20.4.2017 byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru, na základě které se žalobkyně žalované zavázala poskytnout peněžité prostředky ve výši 30 000 Kč, žalovaná se zavázala poskytnutou částku splácet formou 24 měsíčních splátek, a to spolu se smluvním úrokem ve výši 90,21 % p. a. (prokázáno smlouvou o úvěru ze dne 20.4.2017). Žalobkyně zaslala žalované oznámení o zesplatnění úvěru (prokázáno oznámením ze dne 20. 6. 2018). Žalobkyně žalovanou k zaplacení nárokované částky vyzvala (prokázáno předžalobní upomínkou ze dne 28.12.2021 včetně podacího archu). 7. Z dalších provedených důkazů, zejména rozsudku pro zmeškání Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 9 C 465/2018, soud nezjistil žádné skutečnosti podstatné pro toto řízení. 8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 9. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. 10. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů („ zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 11. Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 12. Žalobkyně s žalovanou uzavřely smlouvu o úvěru, ve které byl sjednán úrok ve výši 90,21% ročně, přičemž soudu je známo, že podle databáze ARAD ČNB činila průměrná úroková sazba úvěrů poskytnutých bankami ČR domácnostem v ČR nejvýše 9,61 % ročně, nejvyšší úrokové sazby se pohybovali mezi 20 % až 25 % ročně pro kontokorenty a revolvingové úvěry. Již v době před účinností současného občanského zákoníku dovodila soudní judikatura, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Obecně je pak dovozováno Nejvyšším soudem, že přijatelnou„ mezí“ smluvního úroku v obdobných případech je dvoj- až trojnásobek výše obvyklého úroku poskytovaného bankami. Konkrétně pak Nejvyšší soud za nepřiměřený považuje např. úrok ve výši 66 % p. a. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005). 13. Výše úroku sjednaného v projednávané věci přesahuje výši obvyklého úroku poskytovaného bankami v době uzavření smlouvy až čtyřikrát v případě kontokorentních úvěrů a až devětkrát v případě úvěrů poskytnutým domácnostem. Zjištěný nepoměr oproti běžným úrokovým sazbám je možné označit za natolik dramatický, že zakládá absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, neboť se zjevně příčí dobrým mravům. Zjevné porušení dobrých mravů nabývá v tomto případě ještě vyšší intenzity, protože se jedná o smlouvu se spotřebitelem, který je slabší smluvní stranou a náleží mu tak zvýšená ochrana. 14. Na věci nic nemění skutečnost, že se jedná o úvěr nebankovní, neboť ačkoliv úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele, než pro banky, vedlo by to k absurdním závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů (srovnej např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2021, č. j. 29 Co 52/2021-71) 15. Na základě výše uvedeného tak soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, a to v celém svém rozsahu. Smlouva o úvěru je smlouvou konsenzuální, jednou z jejích podstatných náležitostí je povinnost úvěrovaného hradit úroky, tuto část tak nelze oddělit od dalšího obsahu smlouvy (srovnej např. rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 4. 2016, ve věci C -377/14, Radlingerovi ca FINWAY a. s ). Pro úplnost soud konstatuje, že rozsudkem pro zmeškání Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 9 C 465/2018, kterým bylo rozhodnuto o jistině pohledávky žalobkyně vzniklé na základě totožné úvěrové smlouvy a o smluvní pokutě za přecházející období, soud není vázán. 16. Vzhledem k závěru soudu o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru je třeba konstatovat, že absolutně neplatné je i v ní obsažené ujednání o smluvní pokutě, jejíž zaplacení je předmětem tohoto sporu. 17. Z uvedeného důvodu dospěl soud k závěru, že žaloba není po právu, a proto ji zamítl. 18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy procesně zcela úspěšné žalované žádné náklady řízení nevznikly.