42 C 57/2022-61 — Obvodní soud pro Prahu 5

1. Žalobkyně podala ke zdejšímu soudu dne 10. 2. 2022 žalobu, kterou se po žalovaném domáhala náhrady mzdy od 26. 3. 2021 a dále od dubna 2021 do prosince 2021 v celkové výši 223 843,48 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně pracovala u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 1. 2018 na pozici [anonymizováno], pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou. Okamžitým zrušením pracovního poměru zaměstnavatelem ze dne 5. 2. 2021 byl se žalobkyní okamžitě zrušen pracovní poměr (dále jen„ okamžité zrušení“). Okamžité zrušení bylo žalobkyni dáno z důvodu § 55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen„ ZP“). Žalobkyně podala u zdejšího soudu žalobu na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením. Řízení je vedeno pod sp. zn. 42 C 138/2021. Dne 24. 3. 2021 žalobkyně uplatnila trvání na dalším zaměstnání ve smyslu § 69 ZP, které se dostalo do dispozice žalovaného dne 26. 3. 2021. Žalovaný nepřiděloval žalobkyni práci, čímž neplnil svoji základní pracovněprávní povinnost dle § 38 odst. 1 písm. a) ZP, což má dle § 69 odst. 1 ZP za následek vznik nároku žalobkyně na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku, a to ode dne 26. 3. 2021. Rozhodné období pro výpočet průměrného výdělku je kalendářní čtvrtletí 1. 10. – 31. 12. 2020. Žalobkyni, pokud odpracovala celý měsíc, byla vyplácena mzda 20 624 Kč čistého, což odpovídá částce 24 400 Kč hrubého. Žalovaný nezaplatil žalobkyni náhradu mzdy za část března 2021 (od 26. 3. 2021) a dále za období od dubna 2021 do prosince 2021 v celkové výši 223 843,48 Kč. Dále se žalobkyně domáhá v souladu s § 513 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) zákonného úroku z prodlení v zákonné výši ročně z částky 4 243,48 Kč od 1. 5. 2021, z částky 24 400 Kč od 1. 6. 2021, z částky 24 400 Kč od 1. 7. 2021, z částky 24 400 Kč od 1. 8. 2021, z částky 24 400 Kč od 1. 9. 2021, z částky 24 400 Kč od 1. 10. 2021, z částky 24 400 Kč od 1. 11. 2021, z částky 24 400 Kč od 1. 12. 2021, z částky 24 400 Kč od 1. 1. 2022, z částky 24 400 Kč od 1. 2. 2022. Žalobkyně žalovaného dopisem ze dne [datum] vyzvala k zaplacení dlužné mzdy splatné vždy k poslednímu dni kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu (dle § 141 odst. 1 ZP). Žalovaný však do dnešního dne na dlužné částce ničeho neuhradil. Žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1085/2008, dle kterého je významné pro posouzení žádosti o možné snížení náhrady mzdy především to, zda se žalobkyně zapojila nebo mohla zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měla při výkonu práce podle pracovní smlouvy u žalovaného, přičemž dle tohoto rozsudku dále platí, že procesní povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že jsou splněny tyto předpoklady má zaměstnavatel (žalovaný), který též nese procesní odpovědnost za to, že tyto povinnosti nesplní. Dále žalobkyně v souvislosti se shora uvedenou judikaturou odkázala na komentářovou literaturu, konkrétně na Zákoník práce, 3. vydání, 2019, s. 408 - 427: L. Drápal, Z. Novotný. Korektiv dobrých mravů není dle žalobkyně důvodem pro snížení náhrady mzdy žalobkyně. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne [datum] v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 129/16, jehož užití není relevantní, neboť jediného porušení„ dobrých mravů“ v pracovněprávním vztahu se dopustil právě žalovaný, jenž udělil žalobkyni neplatné okamžité zrušení. Argumentace žalovaného chováním žalobkyně v době před tím, než od žalovaného obdržel okamžité zrušení, je nevhodná, neboť dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1746/2003 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3286/2013) jsou pro možné rozhodování soudu o snížení náhrady mzdy relevantní pouze okolnosti, které nastaly po uplynutí šesti měsíců z celkové doby, za kterou má být náhrada mzdy poskytnuta. Stejně tak není relevantním důvodem pro snížení náhrady mzdy žalobkyně její zaměstnání ve školní jídelně v [obec], kam žalobkyně nastoupila od října 2021. Zde žalobkyně, jak ostatně uvádí sám žalovaný ve svém vyjádření ze dne 21. 3. 2022, pobírala nižší mzdu než u žalovaného, čímž dle výše citované judikatury Nejvyššího soudu, ani komentářové literatury nejsou splněny podmínky pro jakékoli snížení náhrady mzdy. 2. Žalovaný nárok uplatněný žalobou neuznává a navrhuje zamítnutí žaloby. Žalobkyně vůči žalovanému a jeho jednateli, nadřízeným pracovníkům a kolegům na pracovišti realizovala konstantně a opakovaně taková jednání, která plně odůvodňují aplikaci ustanovení § 580 občanského zákoníku (ve spojení s § 4 ZP), neboť žalobkyně se opakovaně dopouštěla velmi hrubého porušení pracovní kázně konkrétně specifikovaného v jeho vyjádření. Žalovaný v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 129/16. Ze žaloby je patrné, že se žalobkyně domáhá náhrady mzdy za 10 měsíců, přičemž od října 2021 pracovala ve školní jídelně v [obec]. Neměla tam ale dostatečný plat, a tak se na žalovaného společně se svým manželem obrátili, zdali by je žalovaný znovu zaměstnal, neboť mzda ve školní jídelně byla nedostatečná. 3. Rozsudkem zdejšího soudu ze dne 27. 1. 2022, č. j. 42 C 138/2021-88, bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 5. 2. 2021 je neplatné. Rozsudek nabyl právní moci dne 23. 2. 2022. 4. Po zhodnocení všech provedených důkazů podle § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), kdy soud hodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy potom v jejich vzájemné souvislosti, dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav: 5. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 1. 1. 2018 pracovní smlouvou na pozici pekařka na dobu neurčitou. Čistá mzda žalobkyně činí 12 200 Kč a je stanovena platebním výměrem. (prokázáno citovanou pracovní smlouvou) 6. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 1. 1. 2021 dohodu o provedení práce na pozici [anonymizováno]. Sjednaná odměna činí 10 000 Kč hrubého za měsíc. (prokázáno citovanou dohodou o provedení práce) 7. V předžalobní výzvě k plnění ze dne 2. 2. 2022 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení částky 223 843,48 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady mzdy. (prokázáno citovanou předžalobní výzvou) 8. Za každý měsíc obdržela žalobkyně od žalovaného dvě výplatní pásky. Za období od 10/2020 až 12/2020 byla žalobkyni vyplacena čistá mzda 20 624 Kč měsíčně na základě první výplatní pásky a 10 000 Kč měsíčně na základě druhé výplatní pásky. (prokázáno citovanými výplatními páskami za období od 10/2020 do 12/2020) 9. U nového zaměstnavatele byla za leden 2022 žalobkyni vyplacena hrubá mzda ve výši 24 390 Kč, resp. čistá mzda ve výši 20 616 Kč (prokázáno citovaným výplatním lístkem od zaměstnavatele ŠJ [obec]) 10. Pokud soud provedl dokazování dalšími listinnými důkazy, pak z těchto neučinil žádná skutková zjištění významná pro rozhodnutí ve věci samé. Soud nedoplnil dokazování návrhy žalovaného ohledně prokazování porušení dobrých mravů žalobkyní, neboť pro posouzení sporu považoval tyto návrhy za nadbytečné. 11. Podle § 4 ZP pracovněprávní vztahy se řídí tímto zákonem; nelze-li použít tento zákon, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů. 12. Podle § 34b odst. 2 věty první ZP zaměstnanec v dalším základním pracovněprávním vztahu u téhož zaměstnavatele nesmí vykonávat práce, které jsou stejně druhově vymezeny. 13. Podle § 38 odst. 1 ZP Od vzniku pracovního poměru je a) zaměstnavatel povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu nebo plat, vytvářet podmínky pro plnění jeho pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy, smlouvou nebo stanovené vnitřním předpisem, b) zaměstnanec povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době a dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru. 14. Podle § 69 odst. 1 ZP dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru. 15. Podle § 69 odst. 2 ZP přesahuje-li celková doba, za kterou by měla zaměstnanci příslušet náhrada mzdy nebo platu, 6 měsíců, může soud na návrh zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy nebo platu za další dobu přiměř