70 C 60/2023-41 — Obvodní soud pro Prahu 5

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 8. 11. 2022 domáhala po žalovaném zaplacení shora uvedené částky s tím, že je příjemcem příspěvku placeného vlastníkem motorového vozidla, jež je provozováno bez pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Žalobkyně zjistila, že vozidlo [registrační značka], [VIN kód], je evidováno jako provozované, provozovatelem je žalovaný. Žalovaný, coby vlastník/provozovatel, neměl ode dne 1. 3. 2021 do 31. 5. 2021 a ode dne 1. 6. 2021 do 24. 11. 2021 k vozidlu sjednáno pojištění odpovědnosti. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 3. Ve věci je přítomen cizí prvek daný státní příslušností žalovaného, soud se proto nejdříve zabýval svojí mezinárodní příslušností a rozhodným právem. S odkazem na ust. § 2 zákona č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém (dále jen z.m.p.s.) aplikoval dvoustrannou mezinárodní smlouvu uveřejněnou vyhláškou ministra zahraničních věcí pod č. 123/2002 Sb. uzavřenou mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech ze dne 28.5.2001 (dále jen„ mezinárodní smlouva“). Mezinárodní smlouva sice spory z porušení povinnosti uzavřít povinné ručení výslovně neřeší, nicméně lze aplikovat úpravu povaze řešeného sporu nejbližší, konkrétně čl. 49 mezinárodní smlouvy o náhradě škody, podle něhož se věc řídí právním řádem státu smluvní strany, kde došlo ke skutečnosti zakládající právo na náhradu škody a příslušný soud je ten soud státu, jehož právní předpisy se použijí jako právo rozhodné. Na základě uvedeného je mezinárodně příslušný český soud a rozhodné právo je české. 4. Jelikož v řízení bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci řízení s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasili, postupoval soud podle ust. § 115a o.s.ř. ve spojení s ust. § 101 odst. 4 o.s.ř. a věc rozhodl bez nařízení jednání. 5. Z listinných důkazů založených ve spise vyplývá následující skutkový stav. Žalovaný sice není osobou vedenou coby vlastník/provozovatel vozidla v registru silničních vozidel, nicméně žalovaný v postavení kupujícího uzavřel s osobou zapsanou v registru, která byla v postavení prodávajícího, kupní smlouvu, jejímž předmětem byla koupě vozidla [registrační značka], stal se tedy vlastníkem vozidla (zjištěno z kupní smlouvy ze dne 18.11.2020 a oznámení [anonymizováno] [územní celek] ze dne 24.1.2023). Žalobkyně vyzvala žalovaného, jakožto vlastníka vozidla, k úhradě příspěvku do garančního fondu ve lhůtě 60 dnů od doručení této výzvy, neboť vozidlo [registrační značka], VIN: [anonymizováno], osobní automobil se zdvihovým objemem válců motoru nad 1850 cm3 do 2500 cm3, bylo užíváno bez sjednaného povinného ručení v období od 1. 3. 2021 do 31. 5. 2021 a v období od 1. 6. 2021 do 24. 11. 2021, předpis příspěvku za toto období celkem 269 dní činí 17 485 Kč, tj. 269 x 65 Kč (zjištěno z výzvy k plnění ze dne 13. 1. 2022 a ze dne 31. 3. 2022). Žalobkyně žalovaného upomínala k zaplacení upomínkami (zjištěno z upomínek ze dne 20. 4. 2022 a ze dne 8. 7. 2022) a předžalobní výzvou (zjištěno z předžalobní výzvy ze dne 8. 8. 2022 a ze dne 1. 9. 2022). 6. Soud učinil skutkový závěr, že žalovaný coby vlastník a provozovatel shora uvedeného vozidla provozoval bez povinného pojištění odpovědnosti z provozu vozidlo a příspěvek do garančního fondu ani přes opakované výzvy žalobkyně neuhradil, proto dluží v žalobě požadovanou částku. 7. Po právní stránce soud věc posoudil tak, že žalovaný porušil povinnost vyplývající z ust. § 1 odst. 2 zák. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (dále jen„ zákon“), neboť provozoval shora uvedené vozidlo bez sjednaného pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, proto mu vznikla povinnost podle ust. § 4 odst. 1 uvedeného zákona uhradit příspěvek za dobu, po kterou bylo vozidlo provozováno v rozporu s tímto zákonem, a to ve výši, která se dle ust. § 4 odst. 3 zákona určí jako součin počtu dní, kdy byla porušována povinnost podle ust. § 1 odst. 2 zákona, a výše denní sazby podle druhu vozidla dle ust. § 2 odst. 1 vyhlášky č. 205/1999 Sb. (v daném případě ve výši 65 Kč podle ust. § 2 odst. 1 písm. h) vyhlášky). Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení shora uvedených dlužných částek, přičemž náklady spojené s vymáháním pohledávky činí v každém jednotlivém případě 300 Kč, tj. v nyní posuzované věci 2 x 300 Kč (ust. § 4 odst. 4 zákona ve spojení s ust. § 2a vyhlášky). 8. Jelikož žalovaný dlužné částky nezaplatil, což v řízení nijak nesporoval, soud mu tuto povinnost uložil. O příslušenství soud rozhodl podle ust. § 1970 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve spojení s ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Povinnost platit úrok z prodlení z dlužné částky byla žalovanému uložena počínaje dnem následujícím po splatnosti příspěvku a trvá až do jejího úplného uhrazení s tím, že splatnost nastává uplynutím 60 dnů od doručení výzvy k úhradě příspěvku. 9. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvod pro její prodloužení. 10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 252 Kč Tyto náklady se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a odměny advokáta za 3 úkony právní služby - příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva, sepis žaloby, a to s odkazem na ust. § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ advokátní tarif“) po 300 Kč podle ust. § 14b odst. 1 advokátního tarifu, dále tomu odpovídající 3 paušální náhrady hotových výdajů po 100 Kč dle ust. § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu a s odkazem na ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. daň z přidané hodnoty ve výši 252 Kč (počítáno z částky 1 200 Kč v sazbě 21 %). Odměna právního zástupce byla stanovena s odkazem na ust. § 14b advokátního tarifu, neboť soudu je z jeho úřední činnosti známo, že žalobkyně podává typově shodné žaloby, a to na ustáleném vzoru, opakovaně ve velkém množství (tzv. formulářové žaloby), taková žaloba má podobu využitého vzoru, jenž se odlišuje od jiných žalob jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohl být návrh, co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení, dostatečně individualizován (k pojmu formulářové žaloby blíže Ústavní soud ČR v nálezu sp.zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29.3.2012). Ostatně výpočet náhrady nákladů řízení byl učiněn i v souladu s návrhem žalobkyně. 11. Lhůta k plnění byla stanovena v obecné pariční lhůtě podle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. a místo plnění s odkazem na ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.