10 C 374/2023-61 — Obvodní soud pro Prahu 5

1. Žalobkyně se žalobou podanou k soudu dne 12. 10. 2023 po žalovaném domáhala zaplacení částky 110 214 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že se žalovaným uzavřela dne 29. 7. 2022 prostřednictvím komunikace na dálku smlouvu o úvěru, na základě které byl žalovanému na jeho účet téhož dne poskytnut úvěr ve výši 100 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 57,3 % ročně splácet prostřednictvím 48 měsíčních splátek ve výši 6 091 Kč počínaje měsícem srpen 2022. Žalovaný se ocitl v prodlení se splátkami č. 12 a 13, proto došlo k zesplatnění úvěru ke dni 24. 9. 2023 a žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě celé dlužné částky. Dluh žalovaného činí 108 536 Kč a příslušenství a nebyl uhrazen ani na základě předžalobní výzvy ze dne 4. 10. 2023. 2. Žalovaný při jednání soudu konaném dne 13. 2. 2024 navrhl úhradu nesplacené části jistiny prostřednictvím splátek. 3. Soud provedl důkazy, které ve věci žalobkyně navrhla, další důkazy nebylo třeba provádět. Za použití § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen,,o. s. ř.“), soud učinil tento závěr o skutkovém stavu: 4. Dne 29. 7. 2022 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě které se žalobkyně žalovanému zavázala poskytnout peněžité prostředky ve výši 100 000 Kč, žalovaný se zavázal poskytnutou částku splácet formou 48 měsíčních splátek ve výši 6 091 Kč, a to spolu se smluvním úrokem ve výši 57,3 % p. a., RPSN 75,03 %, celkem měla být vrácena částka 256 560 Kč (prokázáno smlouvou o úvěru ze dne 29. 7. 2022, oznámením o schválení úvěru, dokladem o vyplacení úvěru). Žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil celkem částku 62 100 Kč (prokázáno kartou klienta). Žalobkyně žalovaného k zaplacení nárokované částky vyzvala předžalobní výzvou ze dne 4. 10. 2023 (prokázáno upomínkou, podacím archem). 5. Návrh žalobkyně na provedení zbylých důkazů soud zamítl z důvodu právního posouzení věci. 6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. 8. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů („ zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 9. Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 10. Žalobkyně s žalovaným uzavřeli smlouvu o úvěru, ve které byl sjednán úrok ve výši 57,3 % ročně, přičemž soudu je známo, že podle databáze ARAD ČNB činila průměrná úroková sazba úvěrů poskytnutých bankami ČR domácnostem v ČR k červenci 2022 nejvýše 9,24 % ročně. Již v době před účinností současného občanského zákoníku dovodila soudní judikatura, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Obecně je pak dovozováno Nejvyšším soudem, že přijatelnou„ mezí“ smluvního úroku v obdobných případech je dvoj – až trojnásobek výše obvyklého úroku poskytovaného bankami (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005). 11. V předmětné věci byl úvěrovou smlouvou ujednán smluvní úrok za poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 57,3 % p. a. Výše úroku sjednaného v projednávané věci přesahuje maximální výši obvyklého úroku poskytovaného bankami v době uzavření smlouvy více než šestkrát. Dle smlouvy měl žalovaný vrátit částku 256 560 Kč, tedy více než dvou a půl násobek oproti poskytnuté částce 100 000 Kč. Zjištěný nepoměr oproti běžným úrokovým sazbám je možné označit za natolik dramatický, že zakládá absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, neboť se zjevně příčí dobrým mravům. Úvěr poskytnutý žalovanému vykazuje znaky lichvy tak, jak je tato definována v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, když výše úroků podstatě přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěru a půjček. Zjevné porušení dobrých mravů nabývá v tomto případě ještě vyšší intenzity, protože se jedná o smlouvu se spotřebitelem, který je slabší smluvní stranou a náleží mu tak zvýšená ochrana. Není tudíž pochyb, že jen na základě tohoto konstatování předmětná smlouva o úvěru naplňuje ve směrodatných rysech kritéria vymezená v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11. Ochrana takto nabytých práv pak stojí zcela mimo účel civilního procesu, resp. mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému (dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12). 12. Na věci nic nemění skutečnost, že se jedná o úvěr nebankovní, neboť ačkoliv úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele než pro banky, vedlo by to k absurdním závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů (srovnej např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2021, č. j. 29 Co 52/2021-71). 13. Na základě výše uvedeného tak soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, a to v celém svém rozsahu. Smlouva o úvěru je smlouvou konsenzuální, jednou z jejích podstatných náležitostí je povinnost úvěrovaného hradit úroky, tuto část tak nelze oddělit od dalšího obsahu smlouvy (srovnej např. rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 4. 2016, ve věci C -377/14, [příjmení] ca [právnická osoba] či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7.9.2022, č.j. 62 Co 181/2022-157). K příkladu lze uvést čl. 6 smlouvy, dle kterého v případě prodlení klienta s úhradou kterékoli splátky či její části vzniká klientovi povinnost uhradit poskytovateli smluvní pokutu či dochází k automatickému zesplatnění dluhu, přitom součástí splátky je kromě jistiny právě i sjednaný úrok. 14. Žalobkyně se po žalovaném s ohledem na uvedené může domáhat toliko vrácení finanční částky, která byla žalovanému skutečně poskytnuta, tedy částky 100 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 a násl. o. z. Na tuto částku žalovaný již uhradil celkem částku 62 100 Kč, proto soud žalobkyni přiznal částku 37 900 Kč, včetně zákonného úroku z prodlení běžícího od uplynutí stanovené lhůty k plnění po doručení výzvy ze dne 4. 10. 2023, tedy od 14. 10. 2023, když je nutno vycházet z domněnky dojití dle § 573 o. z. tedy, že výzva došla třetí pracovní den po odeslání. 15. Výše úroků byla určena v souladu s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 16. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle ust. § 160 odst. 1 věta prvá za středníkem o.s.ř. tak, že žalovanému uložil úhradu dlužné částky s příslušenstvím prostřednictvím měsíčních splátek po 1 500 Kč s ohledem na žalovaným uvedené příjmy a výdaje, které žalobkyně nesporovala, ale též s ohledem na ekonomický zájem žalobkyně na splacení dluhu v přiměřené lhůtě. Jedná se o splátky ve výši, které s ohledem na výši dluhu žalobkyni jako nebankovní subjekt nemohou nepřiměřeně omezit na jejích právech, žalovanému pak poskytují časový prostor a seriózní možnost vyrovnat dlužnou částku bez nutnosti exekučního vymáhání. 17. Co do zbývajících nárokovaných částek včetně příslušenství soud žalobu zamítl, neboť jejich vznik žalobkyně odvozovala od absolutně neplatné smlouvy o úvěru. 18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy procesně úspěšnější žalovaný náklady řízení nepožadoval.