13 C 97/2026-14 — Obvodní soud pro Prahu 5

1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že žalovaný byl u žalobkyně zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 2. 9. 2021, přičemž pracovní poměr byl ukončen dohodou o rozvázání pracovního poměru ke dni 8. 8. 2024. Ke dni ukončení pracovního poměru měl žalovaný nárok na čerpání 105 hodin dovolené, avšak vyčerpal celkem 178 hodin dovolené. Žalovaný tedy za rok 2024 přečerpal celkem 73 hodin dovolené, což představuje částku 16 494 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný neměl v posledním měsíci trvání pracovního poměru dostatečný příjem, nebylo možné provést srážku ze mzdy. Dluh žalovaného byl ponížen o částku 1 171 Kč z důvodu vrácení pojistného na sociální pojištění za dobu přečerpané dovolené a dále o částku 83 Kč z důvodu přepočtu odvodu zdravotního pojištění. Žalovaný byl k úhradě dluhu opakovaně vyzýván, avšak žalobkyni ničeho nezaplatil.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Jelikož žalobkyně k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, uvedla, že s tímto souhlasí, a žalovaný se nijak nevyjádřil, soud postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a § 101 odst. 4 o. s. ř. ústní jednání ve věci nenařídil, neboť má za to, že věc bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů.4. S ohledem na shora uvedené soud rozhodoval pouze na základě předložených listinných důkazů a učinil následující závěr o skutkovém stavu:5. Žalobkyně se žalovaným uzavřela pracovní smlouvu ve znění jejích dodatků, na základě které vykonával žalovaný pro žalobkyni práci na pozici pracovníka poštovní přepravy, následně od 1. 10. 2021 jako operátor v logistice (pracovní smlouva ze dne 2. 9. 2021, dohoda o změně pracovní smlouvy ze dne 23. 9. 2021, dne 19. 8. 2022 a dne 15. 8. 2023, dohoda o srážkách ze mzdy ze dne 2. 9. 2021, dne 19. 6. 2024, záznam o vstupní instruktáži zaměstnance, dohoda o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování ze dne 7. 9. 2021, potvrzení o zaměstnání). Pracovní poměr byl následně ukončen dohodou ke dni 8. 8. 2024 (dohoda o rozvázání pracovního poměru). Žalovaný čerpal v prvním čtvrtletí roku 2024 celkem 14,84 dní dovolené, ve druhém čtvrtletí roku 2024 čerpal 8,49 dní dovolené a ve třetím čtvrtletí roku 2024 čerpal 1,51 dní dovolené (výpis ze systému). Žalovaný však dle nezpochybněných tvrzení žalobkyně dovolenou přečerpal o 73 hodin, kdy přečerpaným hodinám dovolené odpovídá částka 16 494 Kč, přičemž žalobkyně tuto částku ponížila o 1 171 Kč představující vrácené pojistné na sociální pojištění a částku 83 Kč z důvodu přepočtu odvodu zdravotního pojištění (výplatní páska žalovaného za srpen 2024). Žalobkyně opakovaně vyzývala žalovaného k úhradě dlužné částky představující náhradu za přečerpanou dovolenou, a to i prostřednictvím předžalobní výzvy, v níž stanovila žalovanému lhůtu k zaplacení dluhu do 10. 8. 2025, avšak žalovaný ničeho nezaplatil (výzva k úhradě pohledávky ze dne 11. 9. 2024, upomínka ze dne 15. 1. 2025, předžalobní výzva ze dne 22. 7. 2025 včetně dodejky).6. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru o skutkovém stavu. Žalovaný uzavřel se žalobkyní pracovní smlouvu, kdy pracovní poměr trval od 7. 9. 2021 do 8. 8. 2024. Žalovaný v roce 2024 čerpal dovolenou, kterou však přečerpal o 73 hodin, kdy přečerpaná dovolená odpovídá částce 16 494 Kč, resp. částce 15 240 Kč.7. Po takto provedeném řízení soud další dokazování neprováděl. Na základě shora provedených listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána po právu. V řízení bylo prokázáno, že mezi žalobkyní jako zaměstnavatelem a žalovaným jako zaměstnancem existoval od 7. 9. 2021 do 8. 8. 2024 pracovní poměr ve smyslu § 33 odst. 1 zákona 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zákoník práce“). Žalovaný během trvání pracovního poměru čerpal dovolenou, kterou však přečerpal, kdy přečerpané dovolené v daném případě odpovídá náhrada mzdy ve výši 16 494 Kč. Podle § 222 odst. 4 zákoníku práce je zaměstnanec povinen vrátit vyplacenou náhradu mzdy nebo platu za dovolenou nebo její část, na niž ztratil právo, popřípadě na niž mu právo nevzniklo. Vzhledem k tomu, že žalovaný dle nezpochybněných tvrzení žalobkyně čerpal dovolenou v rozsahu 178 hodin, přestože měl nárok na čerpání pouze 105 hodin dovolené, přičemž s ohledem na jeho nedostatečný příjem v posledním měsíci trvání pracovního poměru nebylo možné provést srážky ze mzdy v souladu s § 147 odst. 1 písm. e) zákoníku práce, je žalovaný povinen v souladu s § 222 odst. 4 zákoníku práce vrátit žalobkyni částku 16 494 Kč odpovídající náhradě mzdy za přečerpanou dovolenou, na jejíž čerpání neměl žalovaný právo, resp. částku 15 240 Kč (částka ponížená žalobkyní o pojistné na sociální pojištění a částku z odvodu zdravotního pojištění). Soud pak vzal za zjištěné, že žalovaný žalobkyni ničeho neuhradil, přestože jej k úhradě dluhu opakovaně vyzývala. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a neuvedl na svou obranu žádné skutečnosti, jimiž by nárok žalobkyně jakkoliv zpochybnil. Vzhledem k uvedenému rozhodl soud tak, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku, když s ohledem k prodlení žalovaného s plněním peněžitého dluhu dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, současně rozhodl o příslušenství pohledávky, které je tvořeno zákonným úrokem z prodlení, jehož výše je stanovena v souladu s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to ode dne, kdy je žalovaný s placením v prodlení, tj. ode dne následujícího po termínu stanoveném k zaplacení v předžalobní výzvě.8. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 151 odst. l o. s. ř. za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že ve věci zcela úspěšné žalobkyni přiznal nárok na náhradu nákladů řízení v celkové výši 1 700 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 900 Kč za dva úkony po 450 Kč dle § 2 odst. 3 ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a) uvedené vyhlášky. Soud podotýká, že paušální náhradu hotových výdajů nezastoupeného účastníka zákonodárce zavedl, aby bylo odstraněno nerovné zacházení s účastníky zastoupenými zástupcem dle § 137 odst. 2 o. s. ř. a účastníky takovým zástupcem nezastoupenými. Paušální náhrada hotových výdajů nezastoupeného účastníka byla přitom stanovena ve výši 300 Kč proto, že právě takovou náhradu za hotové výdaje dříve přiznával § 151 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“) (ve znění účinném do 30. 6. 2018), respektive § 13 odst. 4 advokátního tarifu (ve znění účinném od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2024), účastníku zastoupenému advokátem. Jestliže § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 stanoví, že náhrada za vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné přísluší je ve výši 450 Kč, představovalo by přiznávání náhrady týchž výdajů nezastoupenému účastníku toliko ve výši 300 Kč návrat k bezdůvodnému rozlišování mezi stranami civilního sporu podle toho, zda jsou či nejsou zastoupeny zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř. Takto vzniklou mezeru v právu je pak zapotřebí vyplnit analogickou aplikací předpisu svou povahou a účelem nejbližšího, tj. § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a nezastoupenému účastníku přiznat v situacích, na něž by jinak dopadal § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., srovnatelnou náhradu, jaká by za shodných okolností náležela straně zastoupené advokátem (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2638/2025). Vzhledem k uvedenému soud žalobkyni přiznal na základě § 151 odst. 3 o. s. ř. paušální náhradu hotových výdajů za jeden úkon ve výši 450 Kč.9. Třídenní lhůta k plnění plynoucí od právní moci rozsudku, a to jak ve věci samé, tak ohledně náhrady nákladů řízení byla stanovena podle § 160 odst. 1 věta první o. s. ř.