17 C 171/2026-14 – Obvodní soud pro Prahu 5

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 17 699,23 Kč s příslušenstvím s tím, že s žalovaným dne 13. 5. 2020 uzavřeli Smlouvu o úvěru k účtu š. , č. účtu, (dále jen „Smlouva”), jejímž předmětem byl závazek žalobkyně poskytnout úvěr ve výši 45 000 Kč a závazek žalovaného splácet vyčerpanou jistinu úvěru spolu s úroky ve výši 11,5 % p. a. z vyčerpané jistiny vždy měsíčně k 25. dne příslušného kalendářního měsíce, a to v 84 měsíčních splátkách po 847 Kč. Žalovaný uhradil pouze 63 splátek. Následně ani přes výzvy nic nezaplatil, pročež žalobkyně úvěr ke dni 25. 2. 2026 zesplatnila. Ani následně žalovaný nic nezaplatil. Dluh sestává z jistiny ve výši 15 699,23 Kč, poplatků úvěru ve výši 2 000 Kč, kapitalizovaného obchodního úroku ve výši 1 294,10 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 241,16 Kč. Příslušenství pak dále představuje obchodní úrok z úvěru ve výši 11,5 % p.a. z jistiny ode dne 18. 3. 2026 do zaplacení, a dále zákonný úrok z prodlení ve výši 11,5 % p.a. z jistiny ode dne 18. 3. 2026 do zaplacení. Žalovaný ani přes předžalobní výzvu na svůj dluh nic nezaplatil.2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil.3. Podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. S ohledem na to, že byly splněny podmínky pro postup dle § 115a o. s. ř., kdy ani jeden z účastníků se na výzvu soudu nevyjádřil, soud k projednání věci nenařizoval jednání.4. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, protože žalovaný je státním příslušníkem Ruské federace. Soud proto zkoumal pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout. Podle § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, se zákon o mezinárodním právu soukromém použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie. V souladu s tímto ustanovením a rovněž s čl. 73 odst. 3 nařízení Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (tzv. Brusel I bis), má přednost při stanovení pravomoci – příslušnosti soudů smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních č. 95/1983 Sb., která však otázku pravomoci projednat a rozhodnout danou věc neupravuje, a proto soud určil rozhodné právo pro daný smluvní závazkový vztah podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis), které je použitelné na řízení zahájená po 10. 1. 2015. Podle čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.5. Z předložených listin vzal soud za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 13. 5. 2020 uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, (dále jen „smlouva“), na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 45 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr čerpat do 21. 5. 2020 a splatit jistinu úvěru nejpozději k 25. 4. 2027 v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 847 Kč spolu se smluvními úroky z vyčerpané jistiny úvěru. Doba trvání úvěru byla stanovena na 84 měsíců se zápůjční úrokovou sazbou 13,9 % p. a, přičemž výše měsíční splátky byla stanovena na 847 Kč. Výše poslední splátky jistiny měla odpovídat částce nesplacené jistiny úvěru nesplacených úroků (prokázáno smlouvou o úvěru č. , hodnota, ve spojení se standardními informacemi o spotřebitelském úvěru, všeobecnými obchodními podmínkami). Žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného (prokázáno Informacemi sdělenými v rámci žádosti o úvěr). Zatímco žalobkyně žalovanému sjednaný úvěr řádně poskytla, žalovaný úvěrové splátky řádně a včas nehradil, ocitl se tak v prodlení a nezaplatil ani poplatek za úvěr ve výši 2 000 Kč (prokázáno historickým výpisem k úvěru č. , tel. číslo, ze dne 17. 3. 2026). Žalobkyně zaslala žalovanému dne 7. 1. 2026 dopis, v rámci kterého žalovaného informovala, že v důsledku prodlení s úhradou splatných závazků žalovaného požaduje okamžité splacení všech svých úvěrových pohledávek (prokázáno předmětným dopisem nazvaným jako Výzva k okamžitému splacení dluhu ze dne 7. 1. 2026). Žalovaný na dluh ničeho neuhradil, ačkoliv byl vyzván k plnění také předžalobní upomínkou (prokázáno předžalobní upomínkou ze dne 2. 3. 2026).6. Na základě výše uvedeného dospěl soud ke skutkovému závěru, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 45 000 Kč, na který žalovaný nezaplatil dluh na jistině ve výši 15 699,23 Kč a poplatek ve výši 2 000 Kč.7. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:8. Pro Českou republiku je závazné nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I). V souladu s čl. 25 odst. 1 nařízení Řím I má sice přednost před jeho ustanoveními smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních č. 95/1983 Sb., nicméně tato smlouva nestanoví žádná pravidla pro určení rozhodného práva ve sporech vyplývajících ze smluvních závazkových právních vztahů, a proto se pro stanovení rozhodného práva použijí ustanovení nařízení Řím I. Podle čl. 3 odst. 1 tohoto nařízení se smlouva řídí právem, které si strany zvolí. Volba musí být vyjádřena výslovně nebo jasně vyplývat z ustanovení smlouvy nebo okolností případu. Strany si mohou zvolit právo rozhodné pro celou smlouvu nebo pouze pro její část. Účastníci zvolili jako rozhodné právo České republiky, jak vyplývá z čl. 32.1 všeobecných obchodních podmínek.9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2398 odst. 1 o.z. poskytne úvěrující úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Podle ustanovení § 2399 odst. 1 o .z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.10. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 označeného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.11. Na základě výše uvedených skutečností ve spojení s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku dospěl soud k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 13. 5. 2020 uzavřena smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 a násl. o. z., na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 45 000 Kč a žalovaný se zavázal čerpat úvěr jednorázově do 21. 5. 2020 a splatit jistinu úvěru nejpozději k 25. 4. 2027 spolu se smluvními úroky z vyčerpané jistiny úvěru. Před uzavřením úvěrové smlouvy byla ze strany žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru posouzena úvěruschopnost žalovaného v souladu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Zatímco žalobkyně svůj závazek vyplývající ze smlouvy řádně plnila, žalovaný úvěrové splátky z čerpané částky řádně a včas nehradil, žalobkyně proto přistoupila k okamžitému zesplatnění celé pohledávky, a to ke dni 25. 2. 2026. Žalovaný žalobk