18 C 171/2020-69 — Obvodní soud pro Prahu 6

Žalobkyně se žalobou podanou formou elektronického platebního rozkazu dne 22. 10. 2019 domáhá zaplacení částky 2 717 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že dne [datum] uzavřela s žalovaným pojistnou smlouvu [číslo] o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla [typ vozidla], [registrační značka], s počátkem pojištění téhož dne. Pojistná smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou, roční pojistné bylo stanoveno částkou 13 816 Kč a mělo být hrazeno půlročně. Pojištění zaniklo dne 12. 3. 2019 v souladu s ust. § 12 odst. 1 zák. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, neboť žalovaný nezaplatil pojistné za období od 5. 1. 2019. Při zániku pojištění má pojistitel právo na pojistné za období, kdy pojištění trvalo. Žalovaný toto pojistné přes upomínky neuhradil. Žalovanému byl z důvodu neznámého pobytu ustanoven opatrovník, který namítl nedostatek příslušnosti soudu ve věci rozhodnout, neboť žalovaný je státní příslušník Spolkové republiky Německo a nebylo nijak zjištěno, že by se v době podání žaloby na území České republiky zdržoval. Dále uvedl, že mezi skutkovými tvrzeními a důkazy předloženými žalobkyní jsou nesrovnalosti, neboť nebylo doloženo, že žalovaný skutečně pojistnou smlouvu uzavřel úhradou první splátky pojištění. Žalobkyně v replice upozornila, že žalovanému byla předána tzv. zelená karta, kterou nevrátil a zřejmě jí používal jako potvrzení o uzavřeném povinném pojištění, když z databáze ČKP je zřejmé, že žalovaný neuzavřel pojistnou smlouvou s jiným pojistitelem. Žalobkyně také na žádost žalovaného vystavila potvrzení o době trvání pojištění, a to i v anglickém jazyce. Protože je žalovaný cizím státním příslušníkem, soud se nejprve zabýval tím, zda je pravomocný k rozhodnutí o této věci. Protože právní vztah mezi účastníky vznikl na území členského státu EU, aplikoval soud čl. 14 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dle kterého může pojistitel žalovat pouze u soudu toho členského státu, na jehož území má žalovaný bydliště, bez ohledu na to, zda je žalován pojistník, pojištěný nebo oprávněná osoba. Ze sdělení Ministerstva vnitra ČR vyplývá, že žalovaný pobýval na území ČR na základě povolení k přechodnému pobytu od 19. 4. 2016 do 18. 4. 2026, uvedl také svou poslední známou adresu v domovském státě. Žalovanému se nepodařilo na zjištěnou adresu v České republice ani Spolkové republice Německo doručit soudní písemnosti. Poslední známé bydliště žalovaného se nacházelo na území České republiky. Za situace, kdy má žalovaný povolen trvalý pobyt v ČR na adrese uvedené v záhlaví rozhodnutí, kde se nacházelo jeho poslední známé bydliště, je soud tohoto členského státu příslušný k rozhodnutí v této věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. 32 Cdo 2405/2011. Stejný závěr lze dovodit i z rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2018 sp. zn. 18 Co 144/2018, bod 7. – 10., dle kterého:„ Skutečnost, že žalovaný je neznámého pobytu, tzn. nelze určit, zda má bydliště na území některého členského státu či vně Evropské unie, nemůže bez dalšího znamenat, že by Nařízení neumožňovalo otázku příslušnosti osloveného soudu k projednání žaloby proti osobě neznámého pobytu posoudit. Nelze-li příslušnost určit podle shora označených článků Nařízení, musí být určena (řešena) podle vnitrostátního práva osloveného soudu, v daném případě podle vnitrostátních procesních pravidel České republiky. Pravidla pro určení příslušnosti musí sice být vysoce předvídatelná a založená na zásadě, podle které je příslušnost obecně založena na místě bydliště žalovaného, avšak to platí tehdy, může-li být na tomto základě vůbec určitelná. Nelze totiž připustit, aby dlužník unikl svému věřiteli proto, že k projednání žaloby nebude příslušný žádný soud. Kromě místa bydliště žalovaného musí v případě, že žalovaný je neznámého pobytu, nebo má-li bydliště mimo členské státy existovat i jiná kritéria pro určení příslušnosti, založená na úzké vazbě mezi soudem a sporem nebo usnadňující řádný výkon spravedlnosti (v daném případě § 86 o. s. ř.). Nařízení přitom neharmonizuje národní procesní předpisy členských státu, v zásadě nezasahuje do těch procesních předpisů členských států, které nespadají do působnosti Nařízení. Nebrání tedy tomu, aby bylo použito ustanovení národního práva, které umožňuje vést řízení proti osobě, jejíž pobyt není znám. Přitom pro posouzení, zda má strana řízení bydliště na území členského státu, u jehož soudů byl podán návrh, použije soud své právo (článek 62 Nařízení). S účinností od 1. ledna 2014 upravuje pojem bydliště v českém právním řádu občanský zákon v ust. § 80. Dle tohoto ustanovení člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít, s výhradou změny okolností trvale; takový úmysl může vyplývat z jeho prohlášení nebo z okolností případu. Uvádí-li člověk jako své bydliště jiné místo než skutečné své bydliště, může se každý dovolat jeho skutečného bydliště. Proti tomu, kdo se v dobré víře dovolal uvedeného místa, nemůže člověk namítat, že má své skutečné bydliště v jiném místě. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, nemá-li člověk bydliště, považuje se za něj místo, kde žije. Nelze-li takové místo zjistit nebo lze-li je zjistit jen s neúměrnými obtížemi, považuje se za bydliště člověka místo, kdo má majetek, popřípadě místo, kde měl bydliště naposledy. Ačkoli tak nelze na základě obsahu spisu dovodit místo bydliště žalované dle § 80 odst. 1 o. z. ani místo, kde žalovaná žije (ust. § 80 odst. 2 věta před středníkem), lze jej dovodit z místa, kde se v době zahájení řízení nacházel majetek žalované - předmětný byt [obec] - [část obce]). Případná místní nepříslušnost soudu byla zhojena zahájením jednání (ust. § 105 odst. 1 o. s. ř.). Soud má tedy za to, že byla založena pravomoc českého soudu v této věci rozhodnout. Použití českého práva soud dovodil z čl. 3 odst. 1 Nařízení Rady (ES) 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní a závazkové vztahy (Řím I), když strany si smlouvou stanovily použití právního řádu ČR. Ve smyslu ust. § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), lze o skutkovém stavu věci učinit závěr, podle kterého žalovaný neuhradil na základě pojistné smlouvy [číslo] uzavřené mezi účastníky dne [datum] sjednané pojistné za období od 5. 1. 2019 do 12. 3. 2019 v alikvotní výši 2 717 Kč, splatné nejpozději dne 12. 3. 2019, když tyto skutečnosti vyplývají z provedených důkazů – pojistné smlouvy, bilance pojistné smlouvy, oznámení o zániku pojištění, upomínek a k nim náležejících dokladů prokazujících doručování listin žalovanému, vydaných potvrzení o uzavření pojistné smlouvy tzv. zelené karty, potvrzení o době trvání pojištění ze dne 11. 3. 2019 v českém i anglickém jazyce a úhrad pojistného. Po právním zhodnocení dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná a proto jí, s odkazem na ust. § 13 odst. 2 zák. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve spojení s § 2759 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) a § 1970 o. z., v plném rozsahu vyhověl. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně měla ve věci plný úspěch a náleží jí náhrada nákladů řízení. Náklady žalobkyně spočívaly v nákladech za právní zastoupení, a to 3 úkonech právní pomoci dle ust. § 14b odst. 1 vyhl. č. 177/96 Sb. (dále jen„ AT“) ve výši 200 Kč za jeden úkon (předžalobní výzva, příprava a převzetí, sepis a podání žaloby), 1 úkonu právní pomoci dle ust. § 7, § 8 odst. 1 AT ve výši 1 000 Kč za úkon (replika ze dne 15. 4. 2021), 3 paušálech dle ust. § 14b odst. 5 AT ve výši 100 Kč za úkon, 1 paušálu dle ust. § 13 odst. 3 AT ve výši 300 Kč a zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč. S ohledem na to, že právní zástupce žalobkyně je plátcem DPH, náleží mu s odkazem na ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. i DPH ve výši 21 % z přiznaných částek, mimo soudního poplatku. Celkem na nákladech řízení byla žalobkyni přiznána částka 3 062 Kč, kterou soud stanovil, v souladu s ust. § 149 odst. 1 o. s. ř., zaplatit žalované straně k rukám právního zástupce žalobkyně. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.