61 C 158/2020-51 — Obvodní soud pro Prahu 6

1. Žalobce se žalobou, podanou dne 27. 5. 2020, domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnancem. Žalobu odůvodnil tím, že účastníci uzavřeli dne [datum] pracovní smlouvu, na jejímž základě mezi nimi vznikl pracovní poměr, v jehož rámci pracovala žalovaná u žalobce jako lékař internista. Z důvodu dlouhodobých neomluvených absencí dal žalobce žalované výpověď podle § 52 písm. g) zákoníku práce ze dne 21. 2. 2020. Dne 16. 4. 2020 bylo žalobci doručeno okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalované z důvodu podle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Dopisem ze dne 21. 1. 2020 sdělila žalovaná žalobci, že z důvodu údajných překážek v práci na straně zaměstnavatele hodlá čerpat nucenou dovolenou hrazenou zaměstnavatelem. Za tyto překážky v práci označila údajnou kolizi právních postojů, kterou spatřovala v obdržené finanční odměně a neformálním děkovném dopisu z konce roku 2019, a naproti tomu v následném zahájení jednání o případné dohodě o rozvázání pracovního poměru. U žalobce v rozhodné době žádné překážky v práci dány nebyly, stejně tak nebylo žalované schváleno či určeno čerpání dovolené. Dopisem ze dne 29. 1. 2020 byla žalovaná ze strany žalobce na výše uvedené skutečnosti upozorněna a bylo jí sděleno, že v jejím případě se jedná o neomluvené absence ve smyslu § 348 odst. 3 zákoníku práce. Žalobce vyzval žalovanou k neprodlenému nástupu do práce. Ze strany žalované však nedošlo k nápravě a doba neomluvených absencí trvala od 17. 1. 2020 do 21. 2. 2020 včetně. Žalobce dal proto žalované ke dni 21. 2. 2020 výpověď. Tato výpověď byla žalované doručena 11. 3. 2020 a pracovní poměr žalované u žalobce měl skončit k 31. 5. 2020, nicméně žalobci bylo 16. 4. 2020 doručeno výše uvedené zrušení pracovního poměru ze strany žalované. Žalovaná práci pro žalobce v rozporu se svými pracovními povinnostmi nevykonávala, stejně tak nebyla dána žádná překážka v práci na straně zaměstnavatele, která by zakládala nárok žalované na mzdu či náhradu mzdy. Žalobce se tak nikdy nedostal a ani nemohl dostat do prodlení s výplatou mzdy či její náhrady. Nehledě na to, dle ustáleného výkladu ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, je jeho uplatnění na místě jen tehdy, není-li tu spor o právo na mzdu. Vzhledem k tomu, že zde takový spor evidentně je a žalovaná se vyplacení mzdy ve svém zrušení domáhá, prostor pro platné zrušení pracovního poměru zde není a nebyl dán. 2. Žalovaná k věci uvedla, že pracovněprávní kauzou se již zabývá od 18. 2. 2020 Obvodní soud pro Prahu 3 pod č. j. [spisová značka] a v rámci předběžného opatření již proběhlo i rozhodnutí Městského soudu o návrhu na předběžné opatření na výkon povinností zaměstnavatele. Navrhla proto odmítnutí žaloby podle § 250g za c) a precedentním rozsudkům Nejvyššího soudu, neboť je nepřípustná. Žaloba byla k Obvodnímu soudu pro Prahu 6 podána opožděně, neboť okamžitou výpověď žalobce obdržel od žalované 16. 4. 2020. Vedení žalobce koncem května poskytlo místně příslušnému Úřadu práce, kde je od 17. 4. 2020 žalovaná registrována jako uchazeč o zaměstnání, potřebný tiskopis o přehledu mezd a daní s uvedenou dobou zaměstnání na klinice od 1. 10. 2019 do 16. 4. 2020, a tyto údaje vyznačili rovněž do zápočtového listu. 3. V řízení byly prokázány následující skutečnosti: 4. Účastníci uzavřeli dne [datum] pracovní smlouvu se sjednaným dnem nástupu do práce [datum], sjednaným druhem práce – lékař internista, s místem výkonu práce [obec]. Pracovní poměr byl sjednán na týdenní pracovní dobu 16 hodin, vždy ve čtvrtek a v pátek (pracovní smlouva ze dne 30. 9. 2019, nesporné). 5. Z dopisu žalované adresovaného žalobci ze dne 21. 1. 2020 bylo zjištěno, že tímto dopisem žalovaná sdělila žalobci, že jí počátkem ledna 2020 přednosta [anonymizována dvě slova] sdělil, že bude přemýšlet o tom, jak s ní rozvázat pracovní poměr. Pár dní předtím ale od představenstva [anonymizována dvě slova] obdržela pochvalu a finanční odměnu za zodpovědnou práci, kterou měla významně přispět k výborným výsledkům [anonymizována dvě slova] v péči o nemocné. Tím došlo ke kolizi právních postojů zaměstnavatele a vytvoření právně nepřehledné a rozporuplné situace. Zaměstnavatel měl dostatek času na to, aby zvážil, zda o žalovanou jako lékařku stojí nebo ne, po celou dobu jí nic nevytkl a naopak na konci roku 2019 dostala shora uvedené ocenění. Rozpor spočívá mimo jiné v tom, že díky nerozhodnosti přednosty kliniky a neochotě zasahovat do vzájemných vztahů a asi i nedostatečné kontrole chodu pracoviště, zejména organizační složky (recepce a sestry na oddělení), vedlo ze strany kolegů žalované k omezenému zájmu o její služby. Kolegové z ortopedie a plastické chirurgie s ní spolupráci vůbec nenavázali a i lůžková část [anonymizována dvě slova] využívala jejích služeb sporadicky, ačkoli je žalovaná opakovaně i písemně žádala, zda nestojí o spolupráci s ní, situace se nezlepšila, ale spíše zhoršovala. Žalovaná si je jistá, že ona příčinu k takovému nezájmu o její služby nezavdala a nebyla to ona, kdo vytvořil na pracovišti negativní a nepříjemnou ba přímo nesnesitelnou atmosféru, proto s ohledem na výše uvedené a s ohledem na vznik těchto překážek v práci oznámila žalovaná, že bude do jejich odstranění čerpat překážkové volno a bude čekat na rozhodnutí zaměstnavatele. 6. Z výzvy k neprodlenému nástupu do práce ze dne 29. 1. 2020 bylo zjištěno, že se jedná o reakci na dopis žalované ze dne 21. 1. 2020. Žalobce sdělil žalované, že není přípustné, aby o existenci překážek v práci na straně zaměstnavatele a o čerpání dovolené rozhodoval jednostranně zaměstnanec, naopak čerpání dovolené zásadně určuje zaměstnavatel. Žalovanou uváděna kolize právních postojů není legitimním ani zákonem upraveným důvodem zakládajícím překážky v práci na straně zaměstnavatele, nehledě na to, že o žádnou kolizi se nejedná. Předmětnou odměnu a související neformální děkovný dopis obdrželi všichni zaměstnanci [anonymizována dvě slova], nejedná se tedy o závazné individuální hodnocení práce žalované. Pokud byla následně učiněna nabídka uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru, jedná se o interní a s vyplacením odměny nijak nesouvisející rozhodnutí zaměstnavatele. O existenci jakýchkoliv právně relevantních překážek ze strany zaměstnavatele nebyla nikdy informována, stejně tak nebyl udělen pokyn k tomu, aby se v pracovní době zdržovala mimo pracoviště či aby vůbec nevykonávala práci podle pracovní smlouvy. Zároveň nebylo schváleno ani určeno čerpání dovolené. Jednání žalované, kdy se bez relevantního důvodu opakovaně nedostavila do práce, je v rozporu s povinnostmi vyplývajícími z pracovního poměru, proto ji zaměstnavatel vyzval k neprodlenému opětovnému nástupu do práce, a to nejpozději dne 6. 2. 2020. Za podmínky, že se dostaví ve výše uvedený den do práce, bude neomluvená absence žalované započítána na dobu čerpání řádné dovolené. Z dodejky do vlastních rukou bylo zjištěno, že tento dopis byl zaslán doporučeně žalované, uložen na poště 2. 2. 2020 a bez vyzvednutí vrácen odesílateli 18. 2. 2020. 7. Žalobce dal žalované výpověď z pracovního poměru ze dne 21. 2. 2020 pro závažné porušení povinnosti vyplývajících z právních předpisů podle § 52 písm. g) zákoníku práce, přičemž porušení povinností zaměstnance spočívá v dlouhodobé neomluvené absenci, a to konkrétně ve dnech od 17. 1. 2020 do 21. 2. 2020. Výpověď je odůvodněna tím, že žalovaná se do práce nedostavila ani přes předchozí písemnou výzvu zaměstnavatele ze dne 29. 1. 2020. Absence zaměstnance v těchto dnech představují neomluvené zameškání práce, neboť absenci zaměstnance neodůvodňují žádné zákonné překážky na straně zaměstnance ani zaměstnavatele, tímto jednáním zaměstnanec závažným způsobem porušil své povinnosti. Výpověď byla doručena žalobkyni doporučeným dopisem, zásilka byla uložena a připravena k vyzvednutí na poště 26. 2. 2020, žalovaná si zásilku nevyzvedla a 12. 3. 2020 byla zásilka odeslána zpět odesílateli, tedy žalobci (výpověď z pracovního poměru, obálka od doručované výpovědi). 8. Z dopisu žalované ze dne 15. 4. 2020, adresovaného žalobci, bylo zjištěno, že tímto písemným sdělením žalovaná okamžitě k 16. 4. 2020 končí pracovní poměr z důvodu nevyplácení mzdy podle § 56 zák. práce. Mzda jí nebyla vyplacena za únor ani březen, naposled bylo vyplaceno pouze 14 000 Kč v polovině února za leden. Mzda ani úroky z prodlení jí nebyly vyplaceny ani do 15 dnů po posledním výplatním termínu. Dlužná částka mzdy ve výši 58 000 Kč + 10 % úrok za každý den prodlení je navíc navýšena o tzv. náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby - 2 měsíce, tzn. 2x 24 000 Kč, celkem 48 000 Kč, dohromady 106 000 + 10 % úrok z prodlení. Tuto částku žádá žalovaná poukázat na její bankovní účet nejpozději do 14 dnů od doručení tohoto okamžitého zrušení pracovního poměru. 9. Z reakce na okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 27. 4. 2020 bylo zjištěno, že tímto dopisem sdělil žalobce žalované, že okamžité zrušení ze dne 15. 4. 2020 bylo žalobci doruč