27 C 129/2021-46 — Obvodní soud pro Prahu 6

1. Žalobci se domáhali, každý zaplacení částky 400 EUR s příslušenstvím po žalovaném s odůvodněním, že se dne 6. 10. 2019 účastnili letu u společnosti žalovaného na let č. [anonymizováno] [číslo] z [anonymizována dvě slova] do [obec], a tento let byl zpožděn o více než 4 hodiny a 51 minut. V souladu s Nařízením Rady (ES) č. 261/2004, (dále jen„ Nařízení“), jímž se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě při odepření nástupu do letadla, zrušení nebo významného zpoždění letů a v souladu s judikaturou Evropského soudního dvora (rozhodnutí STURGEON C – 402/07; NELSON, TUI C -581/10) každému z žalobců dle čl. 7 vznikl nárok na úhradu žalované částky ve výši 400 EUR. Žalobci uvedli, že svůj nárok postoupili na [právnická osoba] [anonymizováno], jež vůči žalovanému dne [datum] oba nároky uplatnila. Vzhledem k tomu, že soudní praxí byly v ostatních obdobných případech smlouvy o postoupení shledány jako neplatné, postoupila [právnická osoba] [anonymizováno] oba nároky zpětně na žalobce a žalobci prostřednictvím svého právního zástupce pak nárok vůči žalovanému uplatnili dne [datum], avšak bezvýsledně. 2. Žalovaný namítnul, že oba nároky žalobců jsou promlčeny, neboť postoupení pohledávek je nutno považovat za neplatné. V tomto směru poukázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. 25 Co 221/2020, v němž byla obdobná formulářová smlouva týkající se [právnická osoba] [anonymizováno] shledána neplatnou a výzva k úhradě žalované částky, tak byla učiněna subjektem, který nebyl věcně aktivně legitimován, resp. nebyl platným nositelem předmětných pohledávek. Následná výzva právní zástupkyně žalobců byla učiněna po 6 měsíční promlčecí lhůtě, stanovené § 2553 odst. 3 o. z. 3. Na základě provedeného dokazování má soud za prokázané, že žalobci měli potvrzenou rezervaci na let žalovaného z [anonymizována dvě slova] do [obec] na den [datum]. Dále má soud za prokázané, že žalobkyně dne [datum] podepsala formulář o postoupení pohledávky na [právnická osoba] [anonymizováno], s tím, že postupuje jakýkoliv nárok na finanční náhradu a odškodnění dle Nařízení, dle Montrealské úmluvy, dle brazilského spotřebitelského zákoníku a brazilského zákona o letectví nebo jakéhokoliv právního předpisu o právech cestujících v letecké dopravě nebo jako gesto dobré vůle v souvislosti s výše uvedeným provozovaným letem identifikovaným číslem rezervace. Dále je ve formuláři uvedeno, že v případě, že by postoupení bylo prohlášeno z jakéhokoliv důvodu za neplatné, bude formulář považován za plnou moc udělenou ze strany postupujícího [právnická osoba] k právnímu zastupování, obdržení informací, zahájení vyjednávání, apod. Žalobce shodný formulář podepsal dne [datum]. Oba žalobci podepsali dne [datum] formulář označený„ Zpětné postoupení pohledávky“, dle jehož obsahu [právnická osoba] [anonymizováno] se sídlem v [jméno] [příjmení], postupuje pohledávku ve výši 400 EUR z titulu náhrady škody dle Nařízení vůči žalovanému, zpět na žalobce (žalobkyni). 4. Žalobci dále tvrdili, že [právnická osoba] oba nároky vůči žalovanému uplatnila formou emailové komunikace dne [datum] a k tomuto předložili listiny v anglickém jazyce, s tím, že dodali český překlad, jež zjevně obsahově nekoresponduje s anglickým originálem. Z těchto listin však soud bez dalšího neučinil žádný skutkový poznatek. 5. Soud má dále za prokázané právní zástupkyně žalobců uplatnila nárok vůči žalovanému dne [datum]. 6. Po právní stránce soud zhodnotil nároky uplatněné žalobou následovně: s ohledem na skutečnost, že žalovaný namítnul promlčení obou nároku dle ustanovení § 2553 odst. 3 o. z., se soud zabýval nejprve včasností uplatnění nároku. Předmětný let se uskutečnil dne [datum], šestiměsíční lhůta k uplatnění nároku tak skončila dnem [datum]. Aplikace ustanovení § 2553 odst. 3 o. z. je zcela namístě, podle rozhodnutí Městského soudu v Praze, vydaného pod č. j. 18Co 265/2019 – 62, vydaného dne 23. 10. 2019, v němž otázka, zda Nařízení Rad (ES) č. 261/2004 (dále jen„ Nařízení“) umožňuje aplikaci českého právního řádu v otázce notifikace předpokládané v ustanovení § 2553 odst. 3 o. z., musí být vyřešena tak, že vzhledem k tomu, že Nařízení neupravuje lhůty pro uplatnění nároků, které jsou v něm zakotveny, je třeba aplikovat vnitrostátní právní úpravu, konkrétně pak shora uvedené ustanovení o. z. Shodně Městský soud judikoval i v rozhodnutí sp. zn. 15Co 426/2021 ze dne 8. 2. 2022. 7. Lze v tomto bodě doplnit, že otázka, zda Nařízení umožňuje aplikaci českého právního řádu v otázce notifikace předpokládané v ustanovení § 2553 odst. 3 o. z., přitom (shodně se stanoviskem vyjádřeným ve shora uvedeném rozhodnutí Městského soudu), byla již před Evropským soudním dvorem vyřešena v rozhodnutí sp. zn. C -139/11, Joan Cuadrench Moré proti Koninklijke Luchtvaart Maatschappij NV, tak, že Nařízení musí být vykládáno v tom smyslu, že lhůtu, ve které musí být podány žaloby, jejichž předmětem je získání náhrady škody podle čl. 5 a 7 tohoto nařízení, stanoví pravidla každého členského státu, která upravují promlčecí lhůty vztahující se k podání žaloby. 8. Žalobci tvrdili, že po dobu, kdy věřitelem pohledávky byla [právnická osoba] [anonymizováno], došlo k uplatnění nároků vůči žalovanému a to emailovou komunikací dnem [datum], tzn. v rámci šestiměsíční lhůty. Aniž by byla dána potřeba se zabývat, zda skutečně byly uvedeným dnem [právnická osoba] [anonymizováno] nároky uplatněny, soud se nejprve zabýval platností postoupení obou nároků prostřednictvím formulářů o postoupení, podepsaných oběma žalobci, jež žalobci předložili i s neověřeným překladem do českého jazyka. Vzhledem k tomu, že v uvedených formulářích nebyla provedena volba práva, jímž by se měl závazkový vztah mezi postupníkem a postupiteli řídit, soud jej dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním, posuzoval dle českého práva. 9. Podle ustanovení § 553 odst. 1 o. z. o právní nejde, nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem. Soud má v uvedeném případě za to, že postoupení pohledávky shora uvedeným formulářem je zdánlivým právním jednání, pro svou neurčitost, neboť v době podpisu, tzn. v době projevů vůle obou žalobců (podepsáním formuláře) nelze s určit, zda jde o postoupení pohledávky či zda jde o udělení plné moci. Buď v době podpisu byla vůle žalobců postoupit pohledávku anebo udělit plnou moc, přičemž jednak obé vedle sebe nemůže obstát, neboť jde o zcela jiné právní úkony, jednak takové právní jednání nesplňuje podmínku určitosti. 10. Dále je třeba aplikovat ustanovení § 1879 o. z., podle kterého věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 11. Smlouva vzniká projevem souhlasné vůle s učiněnou nabídkou dle ustanovení § 1740 odst. 1 o. z. Vzhledem k tomu, že na předmětném formuláři o postoupení zcela absentuje projev vůle osoby, která by byla oprávněna za postupníka jednat, nelze tak uvedenou listinu posoudit jako smlouvu, z níž by došlo k platnému postoupení pohledávky. 12. Žalobci žádali o poskytnutí lhůty k doplnění dalších tvrzení a důkazů, když tvrdili, že je třeba postoupení pohledávek posoudit dle německého práva. Soud této žádosti nevyhověl, neboť v řízení nenastala situace, předvídaná ustanovením § 118a o. s. ř., kdy by buď tvrzení z hlediska uplatněného nároku byla neúplná a bylo byla potřeba je doplnit, tak, aby mohlo být žalobě vyhověno, ani situace, kdy by tato potřeba nastala z důvodu odlišeného právního posouzení uplatněných nároků ze strany soudu oproti zjevnému právnímu posouzení žalujících, příp. že by právně významné skutečnosti, které by v případě jejich prokázání vedly k úspěchu žalobce, nebyly dostatečně prokázány a bylo by na místě dle ustanovení § 118 odst. 3 o. s. ř. žalobce vyzvat ať předloží či označí jiné důkazy, jež takové skutečnosti prokáží. 13. Lze doplnit, že i v případě, že by vztah postupitelů a postupníka bylo třeba posoudit podle německého práva, (ačkoliv z obsahu formuláře se taková skutečnost v žádném případě nepodává), nebylo by možné takové postoupení ani v takovém případě posoudit jako platné a to z následujících důvodů: 14. Podle § 126 odst. Bürgerliches Gesetzbuch (dále jen BGB) v případě smlouvy musí být strany podepsány na stejném dokumentu. 15. Podle § 126 odst. 1 (BGB) vyžaduje-li zákon písemnou formu, podepíše dokument zhotovitel podpisem jména, nebo notářským podpisem. 16. Podle § 126 odst. 1 (BGB) vyžaduje-li zákon písemnou formu, podepíše dokument zhotovitel podpisem jména, nebo notářským podpisem. 17. Podle § 126 odst. 1 (BGB) vyžaduje-li zákon písemnou formu, podepíše dokument zhotovitel podpisem jména, nebo notářským podpisem. 18. Podle § 134 (BGB) právní úkon, který je v rozporu s právním zákazem je neplatný, nestanoví-li zákon jinak. 19. Podle § 138 (BGB) právní úkon odporující morálce je neplatný. 20. Podle § 138 odst. 2 (BGB) zejména právní úkon, kdy osoba využívající nucení nezkušenosti, nedostatku úsudku nebo vážného ned