7 C 5/2025-64 — Obvodní soud pro Prahu 6

1. Žalobou došlou soudu dne 7. 1. 2025 se žalobce na žalované domáhal zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku. Svou žalobu odůvodnil tak, že žalovaná je členem žalobce jako bytového družstva, přičemž na základě nájemní smlouvy s žalobcem uzavřené dne 3. 7. 2003 užívala bytovou jednotku č. , hodnota, v k.ú. , adresa, (dále jen bytová jednotka) v období od 5. 6. 2016 do 27. 4. 2021. Právo uzavřít s žalovanou nájemní smlouvu na bytovou jednotku žalobce dovozoval z nájemní smlouvy uzavřené se spol. , právnická osoba, ., IČO , IČO, , sídlem , adresa, (dále jen , právnická osoba, ) dne 18. 5. 1998, a to na pozemky, na nichž následně provedl výstavbu 8 bytových domů, kdy v jednom z těchto bytových domů se nacházela i bytová jednotka užívaná žalovanou. Spol. , právnická osoba, následně skončila v úpadku a na její majetek byl prohlášen konkurz. Nájemní smlouva uzavřená mezi , právnická osoba, a žalobcem byla následně rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2002, č.j. 28 Cm 20/2002-20, který nabyl právní moci dne 13. 8. 2003, shledána neúčinnou a posléze i neplatnou, a to rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, č.j. 29 Co 4470/2015-682, a žalobci bylo uloženo předmětné pozemky, na nichž se bytové domy nacházely, vyklidit. S ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu došlo k vyklizení bytových jednotek v domech, tedy i bytové jednotky žalované, a to ke dni 27. 4. 2021. Následně se insolvenční správce , právnická osoba, domáhal na žalobci vydání bezdůvodného obohacení za užívání nemovitostí v konkurzní podstatě, tedy i bytové jednotky, o tom bylo rozhodnuto rozsudky Okresního soudu Praha – západ ze dne 29. 3. 2022, č.j. 4 C 69/2019 – 527 a ze dne 27. 10. 2022, č.j. 13 C 431/2021-177, oba rozsudky byly potvrzeny odvolacím soudem, kdy na základě těchto rozsudků žalobce uhradil do konkurzní podstaty bezdůvodné obohacení ve výši 18 261 187 Kč a 18 318 500 Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že žalovaná částka odpovídá podílu žalované na bezdůvodném obohacení, které byl povinen zaplatit do majetkové podstaty úpadce , právnická osoba, , a její úhradu požaduje od žalované z titulu bezdůvodného obohacení, neboť žalobkyně předmětné nemovitosti užívala bez právního důvodu, a to s ohledem na soudy konstatovanou neplatnost nájemní smlouvy ze dne 18. 5. 1998. Současně pak žalobce požadoval zákonný úrok z prodlení, a to od okamžiku splatnosti, kterou žalované stanovil v předžalobní výzvě.2. Žalovaná se k podané žalobě vyjádřila tak, že nárok neuznává. Předně namítla, že nárok je bez dalšího promlčen. Poukázala přitom na tvrzení žalobce, z nichž vyplývá, že žalovaná bytovou jednotku měla užívat bez právního důvodu v období od 5. 6. 2016 do 27. 4. 2021 (pozn. soudu: žaloba podána dne 7. 1. 2025). Dále poukázala na skutečnost, že žalobce se z rozsudku Nejvyššího soudu ČR nejpozději dne 27. 6. 2018 dozvěděl, že nájemní smlouva ze dne 18. 5. 1998 na pozemky, na níž navazovala nájemní smlouva uzavřená mezi účastníky dne 3. 7. 2003 na bytovou jednotku, je absolutně neplatná, a tedy nejpozději tímto dnem mohl a měl mít povědomí o tom, že bytová jednotka je žalovanou pro případ užívána bez právního důvodu. Dále namítala, že v uvedeném období beze zbytku splnila všechny své povinnosti z nájemní smlouvy ze dne 3. 7. 2003, kdy uhradila všechny částky ujednané v rámci tohoto smluvního vztahu za užívání bytové jednotky. Z toho důvodu pak namítala, že nárok žalobce nemá ani věcnou podstatu, kdy podle § 2999 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.) je potřeba výši případného bezdůvodného obohacení určit ve výši ujednané úplaty, není-li výše úplaty důvodem neplatnosti smluvního ujednání, což v tomto případě splněno nebylo. Dále žalovaná namítla nepřezkoumatelnost výše požadovaného bezdůvodného obohacení odkazem na žalobcem založený znalecký posudek.3. Na vyjádření žalované žalobce reagoval tak, že povinnost žalované vydat bezdůvodné obohacení dovozuje z ust. § 2994 o.z. ve spojení s ust. § 3002 odst. 1 o.z. a ust. § 2999 odst. 2 o.z. Namítal, že nárok promlčen není, vycházel přitom z premisy, že nárok se začal promlčovat nejdříve dnem, kdy byl povinen vydat bezdůvodného obohacení do majetkové podstaty úpadce na základě pravomocných rozhodnutí soudů, neboť teprve tehdy se dozvěděl o skutkových okolnostech stran výše bezdůvodného obohacení a osobě povinné k jeho vydání. Současně namítl, že námitka promlčení vznesená žalovanou je v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaná těží ze svého nepoctivého jednání, kdy bytovou jednotku užívala bez právního důvodu, neboť žalovaná nejpozději od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018 (byla vedlejším účastníkem řízení) musela vědět, že jí nemůže svědčit jakékoliv právo k bytové jednotce, a tedy nemohla být a nebyla v dobré víře. V takových případech ust. § 2994 o.z. dává vlastníku možnost domáhat se bezdůvodného obohacení proti uživateli, u nějž absentuje dobrá víra v existující užívací titul.4. Žalobce vznesl návrh na přerušení řízení podle § 110 o.s.ř. z důvodu, že obdobné spory jsou projednávány dalším soudy, přičemž jako stěžejní je v daných věcech řešena právní otázka promlčení, na tento návrh však žalovaná reagovala tak, že s přerušením řízení nesouhlasí. Proto soud návrh žalobce při projednání věci vyhlášeným usnesením zamítl, když neshledal ani jiné důvody pro přerušení řízení ve smyslu ust. § 109 o.s.ř., přičemž otázku promlčení nároku žalobce si soud mohl v právě vedeném řízení posoudit sám.5. Soud tedy věc projednal na nařízeném jednání, přičemž na základě shodných tvrzení účastníků a provedeného dokazovaní, kdy jednotlivé důkazy soud hodnotil postupem podle § 132 o.s.ř., dospěl k následujícím skutkovým zjištěním a závěru o skutkovém stavu.6. Na tomto místě soud konstatuje, že mezi účastníky byla podstatná část právně významných skutkových okolností věci nesporná a vycházela z již dříve vydaných rozhodnutí soudů v souvisejících právních věcech, argumentace účastníků stran důvodnosti, resp. nedůvodnosti, uplatněného nároku se tak soustředila v zásadě pouze na právní posouzení věci.7. Soud na základě (shodných) nesporných tvrzení účastníků, které vzal za svá, vyšel ze zjištění, že žalovaná na základě nájemní smlouvy ze dne 3. 7. 2003 užívala bytovou jednotku v období od 5. 6. 2016 do 27. 4. 2016. Mezi účastníky bylo nesporné i to, že žalovaná všechny své závazky vyplývající z nájemní smlouvy beze zbytku splnila.8. Z rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 3. 2022, č. j. 4 C 69/2019-527, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2022, č. j. 21 Co 228/2022-566, a dále potvrzení o provedených úhradách, soud zjistil, že žalobce na podkladě citovaných rozsudků vyplatil do konkursní podstaty úpadce , právnická osoba, částku 18 261 187 Kč dne 31. 10. 2024 z titulu bezdůvodného obohacení za neoprávněné užívání dotčených nemovitosti. Z uvedených rozsudků, resp. jejich odůvodnění, dále soud zjistil, že žaloba v této věci byla podána dne 5. 6. 2019, kdy před podáním žaloby byla žalobci doručena dne 14. 5. 2019 předžalobní výzva správce konkurzní podstaty k vydání bezdůvodného obohacení.9. Z rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. 10. 2022, č. j. 13 C 431/2021-177, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2024, č. j. 23 Co 81/2024-436 a potvrzení o provedení úhradě, soud zjistil, že žalobce vyplatil do konkursní podstaty úpadce , právnická osoba, částku 18 318 500 Kč dne 31. 10. 2024 z titulu bezdůvodného obohacení za neoprávněné užívání dotčených nemovitosti. Z uvedených rozsudků dále soud zjistil, že žaloba v této věci byla podána dne 29. 12. 2021, kdy před podáním žaloby byla žalobci doručena dne 16. 12. 2021 předžalobní výzva správce konkurzní podstaty k vydání bezdůvodného obohacení.10. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, č.j. 29 Cdo 4470/2015-682, soud zjistil, že tímto rozsudkem bylo žalobci uloženo, aby ve lhůtě do 1 měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí vyklidil a vyklizené předal správci konkurzní podstaty předmětné bytové domy, v nichž se nacházela bytová jednotka. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaná byla vedlejších účastníkem tohoto řízení. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí se pak podává, že Nejvyšší soud uzavřel, že žalobce si nejpozději od června 2000 byl vědom, že nesmí nakládat s bytovými domy zahrnutými do konkursní podstaty a má je vyklidit a předat správci konkursní podstaty, přesto tak neučinil a konal v rozporu s ustanoveními § 18 odst. 3 a 4 zák. č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání (z.k.v.), a to včetně toho, že od roku 2003 umožnil svým členům (družstva) užívat bytové domy na základě jím sepsaných nájemních smluv, a že z takto neplatně sjednaných nájemních vztahů vybíral od družstevníků (tedy i žalované) nájemné, tedy pobíral užitky z majetku sepsaného do konkursní podstaty. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozsudku dovodil, že takto uzavřené nájemní smlouvy jsou absolutně neplatné pro rozpor s § 18 odst. 3 ZKV, přičemž nájemní smlouvy, které žalovaný uzavíral po 31. 5. 2003 byly navíc