20 C 194/2025-29 — Obvodní soud pro Prahu 6

1. Žalobou doručenou soudu dne 16. 12. 2025 ve znění jejího doplnění se žalobkyně domáhá vypořádání zaniklého jmění manželů s tím, že navrhla, aby soud rozhodl tak, jak je uvedeno výše ve výrocích I. až III.2. Usnesením ze dne 20. 1. 2026, č. j. 20 C 194/2025-14, soud žalovaného v souladu s § 114b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), vyzval, aby se vyjádřil k žalobě do 30 dnů ode doručení tohoto usnesení a poučil ho, že jestliže se bez vážného důvodu ve věci samé včas písemně nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává.3. Dne 21. 1. 2026 bylo shora uvedené usnesení doručeno žalovanému do jeho datové schránky. Do 27. 2. 2026, tedy do dne vyhlášení rozsudku, se žalovaný k žalobě nevyjádřil (žalovaný se vyjádřil opožděně až dne 2. 3. 2026).4. Podle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 a § 114c odst. 6 o. s. ř.).5. Podle § 153a odst. 2 o. s. ř. rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Meze možnosti rozhodnout rozsudkem pro uznání jsou tedy zákonem dány týmiž okolnostmi, jimiž je omezena možnost uzavřít a schválit soudní smír. Znamená to, že rozsudkem pro uznání nelze rozhodnout ve věcech, u nichž jejich povaha nepřipouští uzavření smíru, a tehdy, kdyby rozsudek pro uznání byl v rozporu s právními předpisy. Právní teorie i soudní praxe zastává názor, že povaha věci připouští uzavření smíru zpravidla ve věcech, v nichž jsou účastníci v typickém dvoustranném poměru, jestliže hmotně právní úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Z uvedeného vyplývá, že povahou věci je vyloučeno uzavřít smír zejména a) ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu [srov. § 13 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.”)]; b) ve věcech, v nichž se rozhoduje o osobním stavu (srov. 13 z. ř. s. ve spojení s § 367 a 371 z. ř. s.); c) ve věcech, v nichž hmotné právo nepřipouští vyřízení věci dohodou účastníků právního vztahu. Zda smír není v rozporu s právními předpisy je soud povinen zkoumat při rozhodování o schválení smíru. Protože smír je dvoustranným dispozičním úkonem účastníků řízení, který má základ v hmotném právu, je smír v rozporu s právními předpisy zejména tehdy, jestliže a) dohoda účastníků je z hlediska obecných požadavků kladených na právní úkony neplatná; z tohoto pohledu je v rozporu s právními předpisy i takový smír, který nebyl učiněn určitě a srozumitelně (uvedený požadavek je důležitý také proto, že schválený smír je titulem pro exekuci); b) se příčí kogentním ustanovením zákona nebo je obchází (srov. Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec, Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání, 2003, C. H. Beck, str. 332, bod 5 a 6).6. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že kvalifikovaná výzva je jedním z nástrojů k zamezení průtahů v soudním řízení a její účel proto znemožňuje akceptovat za dostatečná taková vyjádření, která mají fakticky za cíl pouze prodloužit lhůtu (obvykle třicetidenní), kterou soudy k vyjádření poskytují. Ačkoliv je pochopitelné, že v některých náročnějších případech nemusí taková lhůta postačovat, má účastník v takovém případě dvě možnosti – a sice buď uvést relevantní důvody, proč se v dané lhůtě dostatečně vyjádřit nemůže, nebo uvést alespoň nezbytné minimum, které soudu a potažmo i stranám umožní určit, co bude dále v řízení předmětem sporu a co lze považovat za nesporné. Brání-li žalovanému v podání písemného vyjádření ve věci vážný důvod, avšak ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, o jaký vážný důvod jde, má to pro něj stejné procesní následky, jako kdyby písemné vyjádření vůbec bez vážného důvodu nepodal, jinak nastává fikce, že nárok, který byl proti němu uplatněn v žalobě, zcela uznává. Na základě této fikce uznání nároku pak soud rozhodne v neprospěch žalovaného rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.), neboť její účinky – jestliže opravdu nastala – za řízení nelze vyvrátit a nezanikají ani uplynutím času ani v důsledku okolností, které by posléze (po vzniku fikce) nastaly (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod č. 21/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2433/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5405/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2757/2017).7. V tomto případě je předmětem řízení vypořádání zaniklého společného jmění manželů. Svou povahou se jedná o věc, u níž hmotněprávní úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili právní vztahy dohodou (k tomu obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.3.2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007). Vzhledem k tomu, že se žalovaný ke kvalifikované výzvě soudu do 30 dnů (do 20. 2. 2026) nikterak nevyjádřil, soud rozhodl rozsudkem pro uznání, aniž se zabýval materiální stránkou věci. Je tomu tak proto, že jsou splněny všechny podmínky uvedené v § 153a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 114b odst. 5 o. s. ř., neboť se nejedná o věc, ve které by nebylo možné uzavřít a schválit smír dle § 99 odst. 1 o. s. ř. a rozhodnutí není v rozporu s žádnou kogentní občanskoprávní normou. Fikci uznání nároku přitom nelze vyvrátit ani na základě vyjádření žalovaného odeslaného soudu až po vyhlášení rozsudku.8. Soud tak rozhodl rozsudkem pro uznání tak, jak je uvedeno ve výroku I.9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Je tomu tak proto, že v řízení o vypořádání SJM, majícím povahu iudicii duplicis, není-li žaloba zamítnuta, zpravidla nelze určit, který účastník měl ve věci plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Je proto obecným východiskem pro rozhodování o nákladech řízení souladným s ochranou vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníku, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 13. září 2023, sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23). Soud přitom žádné zvláštní důvody neshledal.10. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z § 157 odst. 3 zákona o. s. ř.