15 C 120/2021-39 — Obvodní soud pro Prahu 7

1. Žalobce se žalobou domáhal zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o zápůjčce ze dne 3. 10. 2019, na základě které žalobce poskytl žalovanému finanční prostředky v částce 5.100 Kč. Žalovaný se zavázal zapůjčené finanční prostředky uhradit nejpozději dne 2. 11. 2019 spolu s poplatky v částce 1.658 Kč, žalobce rovněž požaduje úhradu ve výši 2.377 Kč představující smluvní pokutu z prodlení. Žalovaný však žalobci neuhradil ničeho. 2. Žalovaný zůstal nečinný a k podané žalobě se během řízení nikterak nevyjádřil. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Předmětem řízení bylo peněžité plnění nepřesahující částku 10.000 Kč, pročež zdejší soud potupoval podle ust. § 157 odst. 4 o.s.ř. a rozhodoval na základě účastníky předložených důkazů. Soud ze smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi žalobcem a žalovaným ze dne 3. 10. 2019 zjistil, že se žalobce zavázal žalovanému poskytnout finanční prostředky v částce 5.100 Kč na bankovní účet [číslo] [bankovní účet] a žalovaný se zavázal tyto prostředky uhradit spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky v částce 1.658 Kč. Z výpisu z účtu žalobce bylo zjištěno, že dne 3. 10. 2019 byla poukázána platba v částce 5.100 Kč ve prospěch účtu žalovaného, o čemž mj. svědčí i zaslání platby ve výši 1 Kč s datem zaúčtování 29. 3. 2019. Soud z předžalobní výzvy ze dne 14. 10. 2020 a podacího lístku zjistil, že žalovaný byl vyzván k plnění před podáním samotné žaloby. Žalovaným nebylo ani tvrzeno, ani prokázáno, že by žalobci něčeho uhradil na dlužné částce. 5. Mezi žalobcem jakožto věřitelem a žalovaným jako dlužníkem byla uzavřena smlouva o úvěru, kdy žalovaný vystupoval ve smluvním vztahu v pozici spotřebitele, neboť sjednával úvěr mimo rámec svého samostatného výkonu povolání či podnikání. 6. Podle ust. § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen,, zákon č. 257/2016 Sb.“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 7. Podle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěryschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěryschopnosti spotřebitele nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěryschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 věty druhé, je smlouva neplatná. 9. Nejvyšší soud ČR v rozsudku pod sp. zn. [spisová značka] uvedl, že povinnost posouzení úvěryschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence. V neposlední řad chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěryschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěryschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu tímto zákonem, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, majetkových a výdělkových poměrech. 10. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil úvěryschopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, viz ústavní nález sp. zn. [ústavní nález]. 11. Žalobce na výzvu soudu týkající se posouzení úvěryschopnosti žalovaného nesdělil soudu ničeho. Z tohoto důvodu soud uzavřel, že žalobce, nedostál své zákonné povinnosti dle ust. § 86 zákona č. zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení se závěry vyjádřenými v rozsudku sp. zn. [spisová značka], jakož i v ústavním nálezu sp. zn. [ústavní nález] a shledal takovou smlouvu absolutně neplatnou. 12. V důsledku absolutní neplatnosti smlouvy je nutno vztah mezi účastníky vypořádat podle pravidel o bezdůvodném obohacení dle ust. § 2991 o. z., neboť k poskytnutí finančních prostředků v částce 5.100 Kč ze strany žalobce žalovanému došlo a žalovaný žalobci ničeho neplnil. Dlužná jistina činí 5.100 Kč, soud proto s ohledem na výše uvedené zavázal žalovaného k úhradě pouze v této částce, tj. 5.100 Kč. Pouze v této výši lze žalobě vyhovět, ve zbývajícím rozsahu týkající se zaplacení poplatku za poskytnutí zápůjčky ve výši 1.658 Kč, smluvní pokuty ve výši 2.377 Kč, nákladů na uplatnění pohledávky ve výši 2.500 Kč, jakož i úroku z prodlení ve výši 10 % p.a. z částky 6.758 Kč od 3. 11. 2019 do 19. 10. 2020, vyhovět nelze vzhledem k výše citovaným závěrům zdejšího soudu, a proto soud v tomto rozsahu žalobu zamítl (výrok II. rozsudku). Nárok na vydání bezdůvodného obohacení je splatný na výzvu ochuzeného, v tomto případě se jedná o předžalobní výzvu ze dne 14. 10. 2020. Počínaje dnem 20. 10. 2020 se žalovaný dostal do prodlení dle domněnky dojití ve smyslu ust. § 573 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen,,o.z.“), a je tak žalobci povinen uhradit úroky z prodlení v souladu s ust. § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. 13. Nákladový výrok je odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobce měl ve věci samé částečný úspěch, tj. v rozsahu 11,66 %. Náhrada sestává z uhrazeného soudního poplatku ve výši 400 Kč a náhrady nákladů právního zastoupení. Pro výpočet odměny právního zástupce soud vycházel z vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen,,AT“), kdy za jeden úkon právnímu zástupci žalobce náleží odměna ve výši 200 Kč dle ust. § 14b odst. 1 písm. c) AT. Právní zástupce žalobce učinil celkem 3 úkony právních služeb (převzetí, sepsání žaloby a předžalobní výzvy), proto mu náleží odměna ve výši 600 Kč, spolu s režijní náhradou ve výši 300 Kč za tyto 3 úkony dle § 14b odst. 5 písm. a) AT, zvýšené o 21 % DPH dle § 14a AT, tj. o částku 189 Kč Celkem náklady činí 1.489 Kč, přičemž oprávněný nárok žalobce v rozsahu 11,66 % odpovídá částce 173,60 Kč. Platební místo je určeno dle ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. 14. Lhůta k plnění je stanovena dle ust. § 160 odst. 1 věta prvá o.s.ř.