30 C 109/2021-15 — Obvodní soud pro Prahu 7

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 12 940 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že účastníci řízení uzavřeli dne [datum] smlouvu o půjčce ve výši 21 240 Kč, skládající se z jistiny ve výši 12 000 Kč a souhrnného poplatku ve výši 9 240 Kč. Žalovaný se zavázal dlužnou částku splácet týdně po 354 Kč, přičemž první splátka měla být uhrazena 8. 11. 2016 a další splátka vždy do sedmého dne od předchozí splátky. V případě prodlení s plněním nebo v případě neplnění vůbec se podle smluvních podmínek stává zbylý dluh včetně příslušenství splatný, a to v termínu splatnosti nejbližší další týdenní splátky. Žalovaný splácel nepravidelně. Žalobkyně proto dosud uhrazenou částku ve výši 8 300 Kč vydělila týdenní splátkou 354 Kč, čímž vypočetla, kdy se žalovaný skutečně dostal do prodlení, pokud by splácel dluh v předepsaných týdenních splátkách. Splatnost pohledávky žalobkyně tak nastala ke dni 25. 4. 2017 a datum prodlení ke dni 26. 4. 2017. Žalovaný ničeho neuhradil, ačkoliv byl vyzván předžalobní upomínkou. 2. Žalovaný zůstal nečinný a k podané žalobě se nevyjádřil. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen o. s. ř.), podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Z provedených listinných důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Účastníci řízení uzavřeli dne [datum] smlouvu o zápůjčce, na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 12 000 Kč v den uzavření smlouvy v hotovosti, což žalovaný potvrdil svým podpisem. Žalovaný se zavázal splatit celkovou částku ve výši 21 240 Kč v 59 týdenních splátkách po 354 Kč. První splátka byla splatná dne 8. 11. 2016 a následující splátky vždy do 7. dnů od předchozí splátky. Dlužná částka se přitom skládala z jistiny (12 000 Kč) a poplatku (9 240 Kč), skládajícího se z úroku (1 560 Kč), poplatku za administrativní činnost (2 400 Kč) a poplatku za hotovostní inkaso splátek (5 280 Kč). Z čl. 4 odst. 2 smluvních podmínek vyplývá, že v případě prodlení dlužníka, ztrácí dlužník výhodu splátek a celý dluh se stává splatný. (smlouva o peněžité zápůjčce [číslo]). Žalovaný neplatil splátky řádně a včas, přičemž z dluhu uhradil toliko 8 300 Kč a nadále mu zbývá uhradit 12 940 Kč (platební historie). Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky ve výši 12 940 Kč před podáním žaloby (předžalobní upomínka ze dne 22. 8. 2019, včetně podacího archu). 5. Soud žalobkyni vyzval, aby doplnila svá tvrzení o tom, zda a jakým způsobem byla zkoumána úvěryschopnost žalovaného a současně, aby tato svá tvrzení osvědčila listinnými důkazy. Žalobkyně se k výzvě soudu nijak nevyjádřila ani nezaslala žádné listinné důkazy, a to i přes skutečnost, že jí výzva soudu byla řádně doručena dne 29. 6. 2021 do její datové schránky. 6. Po právní stránce soud posoudil věc následovně: Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon č. 257/2016 Sb.), se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. 7. Nejvyšší soud ČR v rozsudku pod sp. zn. [spisová značka] uvedl, že povinnost posouzení úvěryschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence. V neposlední řad chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěryschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěryschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu tímto zákonem, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, majetkových a výdělkových poměrech. 8. Soud uzavřel, že tvrzená smlouva mezi žalobkyní a žalovaným ze dne [datum] je svou povahou smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., přičemž žalobkyně nedostála odborné péči náležitě zjistit schopnost žalovaného úvěr splatit. Pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nezbytným minimem alespoň prokázání pravidelných měsíčních příjmů spotřebitele, a to i v případě úvěrů menšího rozsahu (ať již potvrzením zaměstnavatele, pracovní smlouvou či výplatní páskou, výpisem z běžného účtu, daňovým přiznáním atd.), a porovnání měsíčních obvyklých příjmů spotřebitele s jeho obvyklými prokázanými, tvrzenými či v místě a čase obvyklými měsíčními výdaji. Čím vyšší je poskytnutá částka úvěru, tím pečlivěji musí věřitel zvažovat jaké„ nezbytné, spolehlivé, dostatečné a přiměřené informace“ musí od spotřebitele získat tak, aby mohl odpovídajícím způsobem jeho úvěryschopnost posoudit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka]). Vzhledem k tomu, že žalobkyně shora uvedeným požadavkům nedostála, stala se spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 o. z., neplatnou, přičemž k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 o. z.). Žalovaný předmět úvěru prokazatelně převzal, a proto je povinen jeho neuhrazenou část žalobkyni vrátit v souladu s § 2991 odst. 2 o. z. jako bezdůvodné obohacení. Nad to soud podotýká, že důraz je třeba klást i na povinnost vést a uchovávat záznamy týkající se jak učiněných zjištění, tak postupů, jimiž k těmto zjištěním věřitel dospěl. 9. S ohledem na skutečnost, že žalovaný čerpal finanční prostředky ve výši 12 000 Kč, avšak na jejich vrácení do data splatnosti 25. 4. 2017 uhradil pouze částku 8 300 Kč, vznikl žalobkyni nárok na zaplacení částky 3 700 Kč představující jistinu úvěru poníženou o její uhrazenou část. Žalovaný na svůj dluh neuhradil ničeho dalšího ani po výzvě k plnění, je proto povinen uhradit žalobkyni zbývající jistinu ve výši 3 700 Kč včetn