8 C 613/2020-32 — Obvodní soud pro Prahu 7

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdce žalobce, [právnická osoba], [IČO], uzavřel se žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 5.000 Kč. Žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit nejpozději ke dni 12. 12. 2015, avšak dluh neuhradil. 2. Žalovaný zůstal nečinný a k podané žalobě se během řízení nikterak nevyjádřil. 3. Předmětem řízení bylo peněžité plnění nepřevyšující částku 10.000 Kč. Soud proto postupoval podle ust. § 157 odst. 4 o.s.ř. a rozhodl na základě účastníky předložených listin. Soud ze smlouvy ze dne [datum] uzavřené mezi [právnická osoba], [IČO] a [právnická osoba] vries [právnická osoba], [IČO], jako cesionářem, zjistil, že došlo k postoupení pohledávky. Ze smlouvy ze dne 14. 8. 2018 bylo zjištěno, že došlo k postoupení pohledávky ze [právnická osoba] vries [právnická osoba] na žalobce. Oznámením ze dne 18. 11. 2019 byl žalovaný o postoupení pohledávky informován. Ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 11. 11. 2015 mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným bylo zjištěno, že se právní předchůdce žalobce zavázal poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 5.000 Kč, žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit spolu s poplatkem ve výši 1.300 Kč. Dle výpisu z účtu právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 5.000 Kč. Z předžalobní výzvy ze dne 18. 11. 2019 včetně podacího lístku z téhož dne bylo zjištěno, že žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k plnění. Žalovaným nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by alespoň něčeho na dlužné částce uhradil. 4. Soud má za prokázané, že došlo k platnému postoupení pohledávky ve smyslu ust. § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen,,o. z.“). 5. Mezi právním předchůdcem žalobce, jakožto věřitelem, a žalovaným jako dlužníkem byla uzavřena smlouva o úvěru, kdy žalovaný vystupoval ve smluvním vztahu v pozici spotřebitele, neboť sjednával úvěr mimo rámec svého samostatného výkonu povolání či podnikání. 6. Tvrzená smlouva je svou povahou smlouvou o spotřebitelském úvěru, jak je definován v ust. § 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen,, zákon č. 145/2010 Sb.“), dle kterého je spotřebitelským úvěrem odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. 7. Podle ust. § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. věřitel před uzavřením smlouvy, ve které sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěryschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 8. Nejvyšší soud ČR v rozsudku pod sp. zn. [spisová značka] uvedl, že povinnost posouzení úvěryschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence. V neposlední řad chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěryschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěryschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu tímto zákonem, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, majetkových a výdělkových poměrech. 9. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil úvěryschopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, viz ústavní nález sp. zn. [ústavní nález]). 10. Žalobce na výzvu soudu sdělil, že původní věřitel posoudil úvěryschopnost spotřebitele, a to nahlédnutím do databází umožňujících takové posouzení, a to konkrétně nahlédnutím do insolvenčního rejstříku a rovněž i do centrální evidence exekucí, avšak žalobcem bylo pouze tvrzeno, že došlo k prověření a posouzení úvěryschopnosti žalovaného, nikoliv však prokázáno. Nehledě na skutečnost, že nahlédnutím do příslušných veřejných rejstříků je považováno jako standard, tudíž taková tvrzení ohledně posouzení úvěryschopnosti ze strany právního předchůdce žalobce jsou nedostatečná, když navíc nebyla soudu ani prokázána. Poskytovatel má provozovat svou činnost s odbornou péčí, přičemž ve smyslu ust. § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. jsou nastíněny zdroje informací, z nichž má poskytovatel vycházet. Ačkoliv je zřejmý akcent na,,informace“ získané přímo od spotřebitele, nelze tím rozumět pouhá ničím dalším nepodložená,,tvrzení“ spotřebitele o jeho některých poměrech. Z tohoto důvodu je součástí odborné péče poskytovatele úvěru i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr. Jelikož žalobce, resp. v daném případě právní předchůdce žalobce, nedostál své zákonné povinnosti dle ust. § 9 odst. 1 zákona č. zákona č. 145/2010 Sb. ve spojení s rozsudkem sp. zn. [spisová značka], jakož i ústavním nálezem sp. zn. [ústavní nález], soud shledal takovou smlouvu absolutně neplatnou. 11. V důsledku absolutní neplatnosti smlouvy je nutno vztah mezi účastníky vypořádat podle pravidel o bezdůvodném obohacení dle ust. § 2991 o. z., neboť k poskytnutí finančních prostředků v částce 5.000 Kč ze strany právního předchůdce žalobce žalovanému došlo. Žalovaný tak s ohledem na výše uvedené má povinnost žalobci vrátit pouze jistinu v této výši, tj. v částce 5.000 Kč. Pouze v této částce lze žalobě vyhovět, ve zbývajícím rozsahu týkající se zaplacení poplatku ve výši 1.300 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,05 % p.a. z částky 6.300 Kč od 13. 12. 2015 do 21. 11. 2019 vyhovět nelze s ohledem na výše uvedené závěry zdejšího soudu, a proto v tomto rozsahu soud žalobu zamítl (výrok II. rozsudku). Nárok na vydání bezdůvodného obohacení je splatný na výzvu ochuzeného, v tomto případě se jedná o oznámení o postoupení pohledávky ze dne 18. 11. 2019 včetně předžalobní výzvy. Počínaje dnem 22. 11. 2019 ve smyslu domněnky dojití dle ust. § 573 o. z. se žalovaný dostal do prodlení a je tak žalobci povinen uhradit úroky z prodlení v souladu s ust. § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením č. 351/2013 Sb. 12. Nákladový výrok je odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobce měl ve věci samé částečný úspěch, tj. v rozsahu 58,73 %. Náhrada sestává z uhrazeného soudního poplatku ve výši 400 Kč a náhrady nákladů právního zastoupení. Pro výpočet odměny právního zástupce soud vycházel z vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen,,AT“), kdy za jeden úkon právnímu zástupci žalobce náleží odměna ve výši 200 Kč dle ust. § 14b odst. 1 písm. c) AT. Právní zástupce žalobce učinil celkem 3 úkony právních služeb (převzetí, sepsání žaloby a předžalobní výzvy), proto mu náleží odměna ve výši 600 Kč, spolu s režijní náhradou ve výši 300 Kč za tyto 3 úkony dle ust. § 14b odst. 5 písm. a) AT, zvýšené o 21 % DPH dle ust. § 14a AT, tj. o částku 189 Kč Celkem náklady činí 1.489 Kč, přičemž oprávněný nárok žalobce v rozsahu 58,73 % odpovídá částce 874,50 Kč. Platební místo je určeno dle ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. 13. Lhůta k plnění je stanovena dle ust. § 160 odst. 1 věta prvá o.s.ř.