4 C 114/2021-47 — Obvodní soud pro Prahu 7

1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 25.2.2021 domáhal ochrany osobnosti a náhrady nemajetkové újmy v penězích ve výši 200.000 Kč. V odůvodnění žaloby uvedl, že v roce 2015 byl obviněn ze zločinu vraždy usnesením Policie ČR, Služby kriminální policie a vyšetřování [anonymizováno] [spisová značka] [anonymizováno] [číslo] [anonymizováno] [rok] [anonymizováno] [číslo]. Dne 29.12.2015 žalovaný prostřednictvím internetového portálu [webová adresa] označil ve své reportáži žalobce za vraha. V reportáži bylo výslovně uvedeno, že [celé jméno žalobce], ročník 1976 uškrtil těhotnou ženu a pohodil ji na poli. Obsahem reportáže bylo v podstatě zjištění, že díky úspěchu DNA mohli středočeští kriminalisté dohledat pachatele jedné zvlášť brutální vraždy, kdy před 12ti lety u [obec] uškrtil muž těhotnou ženu a pohodil ji na poli. Muž ovšem zanechal na mrtvé ženě stopy vlastní DNA a ty přivedly kriminalisty ke jménu žalobce. Celé jméno žalobce pak bylo v reportáži opakovaně uvedeno i s rokem jeho narození. Žalobce nezpochybnil oprávnění žalovaného informovat veřejnost o probíhajícím trestním řízení, ale způsob, jaký zvolil žalovaný, byl dle názoru žalobce nepřípustný. Žalobce byl ze strany žalovaného výslovně označen za vraha a žalovaný tak v rozporu s principem presumpce neviny předjímal rozhodnutí soudu o vině žalobce, čímž nenávratně zasáhl do osobnostních práv žalobce. I když bylo trestní stíhání vedené proti žalobci následně zastaveno usnesením Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 27.4.2016, byla reportáž ze strany žalovaného stále nabízena k dispozici široké veřejnosti na internetovém portálu [webová adresa]. Žalobce se pokoušel mimosoudně spor vyřešit návrhem ze dne 3.2.2021, kdy žalovaného informoval o požadavcích žalobce z důvodu zásahu do jeho osobnostních práv. Žalobce požadoval urychlené stažení lživé a zavádějící zprávy, která se až do 3.2.2021 nacházela na portálu [webová adresa]. Současně žalobce po žalovaném požadoval i náhradu nemajetkové újmy ve výši 200.000Kč. Ze strany žalovaného však nebyla projevena žádná snaha omluvit se žalobci za zásah do jeho osobnostních práv, nicméně došlo k tomu, že žalovaný ze svého internetového portálu zprávu stáhl. Žalobce v odůvodnění žaloby dále poukazoval na to, že po zveřejnění zpráv v médiích, které se týkaly jeho osoby a které ho označovaly jako trojnásobného vraha (neboť zavražděná žena čekala dvojčata), podal v prosinci 2015 prostřednictvím svého tehdejšího zástupce [titul] [jméno] [příjmení] návrh na přezkoumání postupu policejního orgánu právě v souvislosti s informacemi, které byly o žalobci dne 29.12.2015 zveřejněny ve sdělovacích prostředcích, mimo jiné v [název] [příjmení], na serveru [webová adresa] i na [název] [anonymizováno]. Ze sdělení Krajského státního zastupitelství ze dne 18.1.2016 [anonymizováno] [spisová značka] [anonymizováno] [rok] [anonymizována dvě slova] vyplývá, že policejní orgán dne 16.12.2015 požádal o zveřejnění relace v médiích s cílem zjištění osob, které se s žalobcem zdržovaly v inkriminované době v ubytovně v [obec] a osob, které byly s žalobcem zaměstnány ve společnosti [právnická osoba]. V žádosti Policie ČR však nebylo uvedeno, že by se měl žalobce dopustit závažného násilného trestného jednání, nýbrž jeho osoba byla spojována výhradně se zjištěním svědků. Znění informace poskytnuté médiím ze strany oddělení tisku a prevence Krajského ředitelství Policie Středočeského kraje v [obec] bylo dle sdělení Krajského státního zastupitelství zcela v těchto intencích. Krajské Státní zastupitelství v Praze následně uvedlo, že je nepochybné, že uveřejněním informace ve vztahu k žalobci došlo k porušení jeho práv, nikoliv však ze strany policejního orgánu. Z informací policejního orgánu navíc vyplývalo podezření, že některé skutečnosti mohly být médii získány z jiných zdrojů. Zveřejněním informací o žalobci zasáhl žalovaný do ústavně zaručeného práva žalobce na soukromí tak intenzivním způsobem, že se vymyká účelu a smyslu informační povinnosti žalovaného. Žalovaný se citelně dotkl lidské důstojnosti žalobce, odkryl zcela jeho osobní identitu, označil ho za vraha, čímž vyvolal silné přesvědčení veřejnosti, že je žalobce bez důvodných pochybností usvědčeným pachatelem vraždy, k níž došlo na Kladensku v roce 2003. Žalovaný svým jednáním porušil právo žalobce na nedotknutelnost osoby dle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo žalobce na soukromí dle čl. 10 odst. 1 Listiny, zásadu presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny, dle čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Jednání, kdy není respektována presumpce neviny a s žalobcem bylo zacházeno jako s pachatelem, je v rozporu s právem na ochranu osobnosti. O určité fyzické osobě jako o pachateli určitého trestného činu je přípustné informovat veřejnost až po pravomocném odsuzujícím rozsudku. Zásah žalovaného do práv žalobce nezpůsobil duševní útraty pouze žalobci, nýbrž také jeho blízkým. Zejména jeho družka a matka, ať se snažily býti žalobci oporou, samy velice špatně snášely následky zásahu žalovaného. Žalobce kromě psychické bolesti vnímal o to intenzivněji duševní útrapy své matky a družky. Žalobce byl pro své okolí trojnásobným vrahem, jeho matka matkou trojnásobného vraha a družka družkou trojnásobného vraha a toto vnímání žalobce pociťoval velmi intenzivně zejména v přítomnosti osob, které ho znaly již před odvysíláním reportáže, kdy více, jak polovina těchto osob je stále přesvědčena o jeho vině. Žalovaný svým jednáním záměrně závažným způsobem zasáhl do osobnostních práv žalobce, kdy mu svými zveřejněnými výroky na internetovém portále způsobil újmu, která bude velmi pravděpodobně dlouho přetrvávat a má negativní vliv na osobní a rodinný život žalobce a jeho blízkých. Od prosince 2015, kdy média žalobce před veřejností„ usvědčila“ z vraždy, se žalobcova přítelkyně, jeho bratr, sestra a rodiče s jejich partnery ocitli pod neustálým tlakem veřejnosti a známých. Neustálé narážky na reportáže, články v novinách a internetu způsobily nesnesitelnou psychickou zátěž pro nejbližší osoby žalobce. Po propuštění žalobce z vazby dne 27.4.2016 tento tlak žalobce ucítil naplno. Žalobce se nemohl pohybovat mezi lidmi, kteří si na něj ukazovali. Nesčetněkrát mu bylo odepřeno zaměstnání s tím, že vrahy neberou. Žalobce po svém propuštění z vazby bydlel se svou přítelkyní a oba byli pod neustálým tlakem. Psychické vypětí žalobce začal řešit tak, že se izoloval od lidí, zůstával doma a začal pít alkohol. Maminka žalobce se psychicky zhroutila, bála se chodit do obchodu, aby nebyla vystavena tlaku místních občanů a žalobce je přesvědčen, že právě toto psychické vypětí bylo příčinou její smrti dne [datum]. V současné době žalobce drží nad vodou jeho přítelkyně a syn. 2. Žalovaný navrhoval žalobu zamítnout, když především uváděl, že uplatněný nárok na zaplacení peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu je promlčen. Žalobce se totiž o zveřejnění článku dozvěděl nejpozději počátkem roku 2016. Důkazem o této skutečnosti je dle žalovaného řízení vedené u Ústavního soudu pod [anonymizováno] [ústavní nález]. V rámci tohoto řízení žalobce žádal, aby Ústavní soud vyslovil, že„ uvolněním informací z trestního spisu umožňujících zjištění totožnosti stěžovatele zveřejněných dne 29.12.2015 ve vysílání televize [příjmení], televize [příjmení] [příjmení], na serveru [webová adresa] a deníku [název], policejní orgán provádějící vyšetřování v trestní věci [anonymizováno] [spisová značka] [číslo] [anonymizováno] [rok] [číslo] a Krajské státní zastupitelství v Praze konající nad vyšetřováním trestní dozor, porušili v postavení orgánům moci veřejné základní právo žalobce na nedotknutelnost osoby a zásadu presumpce neviny“. Předmětný návrh podal žalobce Ústavnímu soudu již 26.1.2016 a následně Ústavní soud o návrhu rozhodl jeho odmítnutím dne 15.11.2016. Z uvedeného je dle názoru žalovaného zřejmé, že žalobce věděl o článku zveřejněném na portálu [webová adresa] nejpozději na podzim roku 2016 (kdy Ústavní soud o jeho stížnosti rozhodl) a od té doby ani jednou své výhrady nesdělil žalovanému, nepožádal ani o stažení článku ani o zveřejnění omluvy nebo odpovědi. Dle názoru žalovaného je třeba nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatnit v obecné tříleté subjektivní promlčecí době tedy nejpozději tři roky poté, kdy se žalobce dozvěděl o způsobení škody a o osobě škůdce. Z uvedeného je nepochybné, že k uplynutí promlčecí doby došlo velmi dlouho před podáním žaloby. Žalobce věděl po dobu několika let o zveřejněném článku, ale neučinil žádný krok k tomu, aby poskytl žalovanému informaci, že předmětný článek je nepravdivý a že mu působí újmu. V takovém případě by žalovaný neprodleně přikročil k nápravě, o čemž svědčí i skutečnost, že poté, co obdržel dopis právní zástupkyně žalobce, obratem článek z internetu stáhl a byl ochoten jednat o mimosoudním řešení případu. K mimosoudní dohodě však nedošlo, neboť striktní požadav