10 C 97/2023-12 — Obvodní soud pro Prahu 7

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”). 2. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 54 416,50 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že účastníci uzavřeli Smlouvu o bankovních službách ze dne [datum] na základě, které vedla žalobkyně žalované běžný účet [číslo] [bankovní účet] Součástí smlouvy byly rovněž Všeobecné obchodní podmínky, Oznámení o úrokových sazbách a Sazebník poplatků. Následně žalobkyně umožnila žalované čerpat finanční prostředky na běžném účtu do povoleného debetu v poskytnutém limitu za podmínek stanovených Smlouvou o povoleném debetu, či dodatkem ke Smlouvě ze dne [datum]. Na základě dalších dodatků ke smlouvě o povoleném debetu došlo k navýšení limitu kontokorentního úvěru až na výši 100 000 Kč. S ohledem na prodlení žalované s úhradou jeho dluhu vznikl žalobkyni dle § 1970 občanského zákoníku nárok na úrok z prodlení dle Oznámení ve výši 25 % p.a. z výše nepovoleného debetu, a to ode dne převodu pohledávky na zvláštní účet pohledávek do dne zaplacení dlužné částky. Žalobkyně však po žalované požaduje úrok z prodlení jen ve výši 10 % p.a. Dle Všeobecných obchodních podmínek byla žalobkyně oprávněna úročit nepovolený debet jak smluvním úrokem z nepovoleného debetu stanoveného v Oznámení, tak i úrokem z prodlení. Vzhledem k tomu, že se žalovaná dostala do nepovoleného debetu, byla žalobkyně oprávněna požadovat po žalované smluvní úrok z nepovoleného debetu dle Oznámení ve výši 25 % p.a. ode dne převodu pohledávky na zvláštní účet pohledávek do dne zaplacení dlužné částky. Žalobkyně však požadovala smluvní úrok jen ve výši 15 % p.a. Ke dni 23. 2. 2023 činila dlužná částka 58 009,61 Kč skládající se z jistiny 54 416,50 Kč, smluvního úroku 2 191,57 Kč a úroku z prodlení 1 401,54 Kč. Žalovaná z dlužné částky neuhradila ničeho a to ani po zaslání předžalobní výzvy. 3. Usnesením ze dne 15. 5. 2023 č.j. 10 C 97/2023-8 soud žalovanou v souladu s ustanovením § 114b o. s. ř. vyzval, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne doruční uvedeného usnesení písemně vyjádřila ve věci samé k žalobě, která jí byla doručena spolu s ním. Zároveň soud žalovanou uvedeným usnesením poučil o následcích nesplnění této výzvy vyplývajících ze shora uvedeného zákonného ustanovení. 4. Dne 26. 5. 2023 bylo shora uvedené usnesení doručeno žalované do vlastních rukou. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 5. Vzhledem k tomu, že se žalovaná nevyjádřila ve smyslu § 114b o. s. ř. ve stanovené 30 denní lhůtě, která marně proběhla dnem 26. 6. 2023, jsou splněny všechny podmínky § 153a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 114b odst. 5 o. s. ř. pro vydání rozsudku pro uznání. Soud má proto za to, že žalovaná nárok uplatněný žalobou uznává a na základě tohoto uznání (fikcí) rozhodl rozsudkem v souladu s žalobním návrhem, neboť se nejedná o věc, ve které by nebylo možné uzavřít a schválit smír dle § 99 odst. 1 o. s. ř., nárok žalobkyně uplatněný žalobou není v rozporu s žádnou kogentní občanskoprávní normou. Podle ustanovení §153a odst. 2 o. s. ř. rozsudek pro uznání totiž nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). Meze možnosti rozhodnout rozsudkem pro uznání jsou tedy zákonem dány týmiž okolnostmi, jimiž je omezena možnost uzavřít a schválit soudní smír. Znamená to, že rozsudkem pro uznání nelze rozhodnout ve věcech, u nichž jejich povaha nepřipouští uzavření smíru, a tehdy, kdyby rozsudek pro uznání byl v rozporu s právními předpisy. Právní teorie i soudní praxe zastává názor, že povaha věci připouští uzavření smíru zpravidla ve věcech, v nichž jsou účastníci v typickém dvoustranném poměru, jestliže hmotně právní úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Z uvedeného vyplývá, že povahou věci je vyloučeno uzavřít smír zejména a) ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu (srov. § 13 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, (dále jen „z. ř. s.”)); b) ve věcech, v nichž se rozhoduje o osobním stavu (srov. 13 z. ř. s. ve spojení s §§ 367, 371 z. ř. s.); c) ve věcech, v nichž hmotné právo nepřipouští vyřízení věci dohodou účastníků právního vztahu. Zda smír není v rozporu s právními předpisy je soud povinen zkoumat při rozhodování o schválení smíru. Protože smír je dvoustranným dispozitivním úkonem účastníků řízení, který má základ v hmotném právu, je smír v rozporu s právními předpisy zejména tehdy, jestliže a) dohoda účastníků je z hlediska obecných požadavků kladených na právní úkony neplatná; z tohoto pohledu je v rozporu s právními předpisy i takový smír, který nebyl učiněn určitě a srozumitelně (uvedený požadavek je důležitý také proto, že schválený smír je titulem pro exekuci); b) se příčí kogentním ustanovením zákona nebo je obchází (srov. Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec, Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání, 2003, C.H.Beck, str. 332, bod 5 a 6). 6. V posuzované věci se jedná o spor z titulu nesplaceného úvěru. Z toho, co bylo řečeno o přípustnosti uzavření soudního smíru, je nepochybné, že předmětem tohoto řízení jsou subjektivní majetková práva, jimiž mohou účastníci (jejich nositelé) podle jejich povahy i podle příslušných zákonných předpisů volně nakládat, o nichž se rozhoduje ve sporném řízení, a ve kterém tedy účastníci mohou uzavřít smír. Ke shora uvedeným závěrům dospěl Nejvyšší soud ČR ve věci sp. zn. [spisová značka]. 7. S ohledem na shora uvedené má tak soud s odkazem na ustanovení § 114b o. s. ř. za to, že žalovaná uznala nárok, který je žalobou uplatňován, a proto ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání dle ustanovení § 153a odst. 1 o. s. ř. 8. Jen pro vydání rozsudku pro uznání soud nenařizoval dle § 153a odst. 4 o. s. ř. jednání a ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání bez nařízení jednání. 9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 13 248,50 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 177 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 54 416,50 Kč sestávající z částky 3 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 1 650 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 3 300 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 9 150 Kč ve výši 1 921,50 Kč. 10. O povinnosti žalovaného zaplatit tuto náhradu k rukám zástupce žalobkyně bylo rozhodnuto podle § 149 odst. 1 o. s. ř. O třídenní lhůtě ke splnění obou povinností bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o. s. ř.