8 C 199/2018 — Obvodní soud pro Prahu 7

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení shora uvedené částky jako náhrady platu v důsledku neplatně rozvázaného pracovního poměru. Dle žaloby žalobkyně dne 29. 4. 2013 převzala od Ministerstva práce a sociálních věcí jmenovací dekret č.j. 2013/28170-191, kterým byla v souladu s ustanovením § 33 odst. 3 zákoníku práce s účinností od 1. 5. 2013 jmenována do pracovní pozice generální ředitelka žalovaného. Dne 24. 10. 2014 obdržela žalobkyně od Ministerstva práce a sociálních věcí odvolání z pracovní pozice generální ředitelky žalovaného. Dne 4. 11. 2014 převzala žalobkyně od žalovaného výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce. Dne 19. 1. 2015 sdělila žalobkyně žalovanému a Ministerstvu práce a sociálních věcí, že považuje odvolání ze svého pracovního místa a navazující výpověď z pracovního poměru za neplatná právní jednání. Současně sdělila, že trvá na tom, aby byla nadále zaměstnávána. Dne 24. 3. 2015 podala žalobkyně ke zdejšímu soudu žalobu na určení neplatnosti odvolání z pracovní pozice a rozvázání pracovního poměru výpovědí. Naposledy byla žalobkyni vyplacena náhrada platu 10. 2. 2015 za leden 2015. Počínaje dnem 10. 3. 2015 byl žalovaný povinen vyplácet žalobkyni částku ve výši cca. 72.765,67 Kč měsíčně (hrubého), a to až do doby, kdy žalovaný žalobkyni umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru. Jelikož se tak nestalo, požaduje žalobkyně uhradit náhradu platu za období od 1. 2. 2015 do 30. 7. 2015 celkem ve výši 436.594 Kč. 2. Žalovaná nárok žalobkyně neuznává, neboť je přesvědčena, že v daném případě nebyly naplněny zákonné předpoklady a údajný nárok žalobkyně je dle názoru žalované zejména rozporný s dobrými mravy. Na základě jmenovacího dekretu č.j. 2013/28170-191, který žalobkyně převzala od MPSV dne 29.4.2013, byla žalobkyně v souladu s ust. § 33 odst. 3 zákoníku práce s účinností od 1.5.2013 jmenována do pracovní pozice„ generální ředitelka Úřadu práce České republiky“. Žalobkyně byla dne 24.10.2014 z pracovní pozice generální ředitelky odvolána. Dne 3.11.2014 pak byla žalobkyni s odkazem na ust. § 73a odst. 2 zákoníku práce ze strany žalované nabídnuta pracovní pozice„ Koordinátor projektů [anonymizováno] Sekce pro zaměstnanost [anonymizována tři slova]“. Tuto nabídku žalobkyně odmítla. Dne 4.11.2014 převzala žalobkyně od žalované výpověď z pracovního poměru dle ust. § 52 písm. c) zákoníku práce. Dne 19.1.2015 sdělila žalobkyně žalované a MPSV, že považuje odvolání ze svého pracovního místa a navazující výpověď z pracovního poměru za neplatná právní jednání a současně sdělila, že trvá na tom, aby byla nadále zaměstnávána. Ve smyslu shora uvedeného podala žalobkyně proti žalované a MPSV žalobu na určení neplatnosti odvolání a rozvázání pracovního poměru výpovědí dle § 52 písm. c) zákoníku práce, o níž bylo vedeno řízení u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 94/2015. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7, č.j. 14 C 94/2015-379 ze dne 17.2.2020, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího, č.j. 62 Co 274/2020 -477 ze dne 2.12.2020, bylo určeno, že rozvázání pracovního poměru, které žalovaná učinila vůči žalobkyni dopisem ze dne 4. 11. 2014, je neplatné. Z řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 94/2015, že žalobkyně nastoupila již dne 23.1.2015 jako státní úředník na pracovní pozici u Ministerstva financí. Dle nově zjištěných informací však měla žalobkyně nastoupit do funkce na Ministerstvu financí již ode dne 21.1.2015. Tedy dva dny poté, co žalobkyně učinila zjevně účelové oznámení, že trvá na tom, aby byla nadále zaměstnávána. S ohledem na uvedené skutečnosti je však zřejmé, že takové oznámení nebylo a nemohlo být ze strany žalobkyně míněno vážně s tím, že žalobkyně nesporně musela mít informace o tom, že do předmětné funkce u Ministerstva financí nastoupí, podstatně dříve, než předmětné oznámení žalované učinila. V tomto smyslu odkazuje žalovaná na zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění, dále jen„ občanský zákoník“, a to zejména na ustanovení § 6 odst. 2. Žalovaná je přesvědčena, že žalobkyně jednala nepoctivě a v rozporu s dobrými mravy a v tomto smyslu nelze jejímu nároku dle názoru žalované vyhovět. Předmětný údajný nárok žalobkyně pak žalovaná považuje za neoprávněný a nedůvodný též z důvodu, že žalobkyně byla po celé období, za které předmětnou náhradu platu požaduje, zaměstnána u Ministerstva financí. Rozpor s dobrými mravy, pro který dle názoru žalované též není možné údajnému nároku žalobkyně vyhovět, spatřuje žalovaná dále v té skutečnosti, že žalobkyně v rozhodné době pobírala plat od České republiky - Ministerstva financí, tedy od orgánu státní správy, přičemž od žalované jako jiného orgánu státní správy požaduje nyní náhradu platu. 3. Z listinných důkazů (jmenovací dekret ze dne 29. 4. 2013 a 24.10.2014, odvolání ze dne 24. 10. 2014 č.j. 2014/-31, výpověď z pracovního poměru ze dne 4. 11. 2014, sdělení žalobkyně ze dne 19. 1. 2015, potvrzení o výši příjmů za období [číslo] – [číslo], jmenovací dekret ze dne 21.1.2015 a dodatek ke jmenovacímu dekretu ze dne 20.1.2015) soud zjistil následující skutečnosti. Žalobkyně byla u žalované zaměstnána na základě jmenovacího dekretu ze dne 29.4.2013 na pozici generální ředitelky. Listinou Výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákoník práce“) ze dne 4. 11. 2014 vzal soud za prokázané, že dne 4. 11. 2014 dala žalovaná žalobkyni výpověď z pracovního poměru, který skončí k 31. 1. 2015. Tuto listinu žalobkyně převzala dne 4. 11. 2014. Žalobkyně žalované písemným podáním ze dne 19.1.2015 sdělila, že trvá na tom, aby byla nadále zaměstnávána. Dle shodných tvrzení účastníků žalovaná žalobkyni práci nadále nepřidělovala. Hrubá mzda za čtvrtletí [číslo] – [číslo] činila 218.297 Kč. Žalobkyně nastoupila do nového zaměstnání v lednu 2019 se zkušební dobou 6 měsíců. 4. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7, č.j. 14 C 94/2015-379 ze dne 17.2.2020, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího, č.j. 62 Co 274/2020-477 ze dne 2.12.2020, byla výpověď posouzena jako neplatná. Nejvyšší soud ČR na základě dovolání rozsudkem ze dne 23.12.2021, č.j. 21 Cdo 1410/2021-515 rozsudek odvolacího soudu i obvodního soud zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7, č.j. 14 C 94/2015-550 ze dne 25.5.2022, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího, č.j. 62 Co 274/2020-582 ze dne 19.10.2022, byla žaloba na určení neplatnosti pracovního poměru rozvázání dopisem ze dne 4.11.2014 zamítnuta. 5. Na základě zjištění učiněných z předložených listin soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: Žalovaná jako zaměstnavatel žalované, prokázala, že ukončení pracovního poměru mezi žalobkyní a žalovanou ke dni 31. 1. 2015 bylo shledáno soudem jako platné. 6. Dle ust. § 33 z.č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále ZP), pracovní poměr se zakládá pracovní smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak. Dle § 48 (1) ZP pracovní poměr může být rozvázán mj. dle písm. c) okamžitým zrušením. Dle ust. § 109 ZP za vykonanou práci přísluší zaměstnanci mzda, plat nebo odměna z dohody za podmínek stanovených tímto zákonem, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak. Dle § 69 ZP (1) Dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru. 7. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: Ukončil-li zaměstnavatel žalobkyni pracovního poměr platně ke dni 31.1.2015, nebyla žalobkyně nadále u žalované zaměstnána a od 1.2.2015 jí tak nepřísluší plat ani jeho náhrada. Z tohoto důvodu soud žalobu zamítnul. 8. Žádosti žalující strany o přerušení řízení soud nevyhověl, neboť ačkoliv probíhá ve věci opětovně dovolací řízení, rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci a soud je tímto posouzením (ne) platnosti ukončení pracovního poměru vázán. Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že neplatnost rozvázání pracovního poměru lze soudním rozhodnutím určit jen v řízení zahájeném žalobou podanou podle ustanovení § 72 zákoníku práce, v jiném řízení soud není oprávněn řešit neplatnost rozvázání pracovního poměru, a to ani jako otázku předběžnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 475/96, nebo sp. zn. 21 Cdo 1618/2000, sp. zn. 21 Cdo 2208/2000