11 C 209/2011-193 — Obvodní soud pro Prahu 8

Žalobci se domáhali zákonné jednorázové náhrady za škodu usmrcením s tím, že k úmrtí jejich příbuzného [jméno] [celé jméno žalobce] došlo v důsledku protiprávního jednání žalované nemocnice takto: 1) Žalovaná nemocnice panu [jméno] [celé jméno žalobce] nešetrným způsobem sdělila velice závažnou a navíc chybnou diagnózu, což u něj mohlo vést ke zhoršení psychického stavu. 2) Žalovaná nemocnice nijak nereagovala na vývoj psychického stavu u pana [jméno] [celé jméno žalobce] a nezabránila mu v opuštění areálu žalované, ačkoli jevil známky vážné duševní poruchy. 3) Poté, kdy vyšlo najevo, že se pan [jméno] [celé jméno žalobce] ztratil, neposkytla žalovaná žádnou součinnost při pátrání po něm, ale naopak v něm žalobcům i bránila. /4) Žalovaná postupovala při poskytování zdravotní péče panu [jméno] [celé jméno žalobce] non lege artis, když neodhalila správnou diagnózu (selhávání jater) a v důsledku toho ani neposkytla adekvátní léčebnou péči, což v konečném důsledku mohlo vést až k úmrtí pana [jméno] [celé jméno žalobce]. Od tohoto posledního tvrzení však žalobci nakonec ustoupili a nenavrhovali k němu tedy ani provádět žádné dokazování./ Žalovaná nemocnice popírala jakékoliv pochybení s tím, že neměla žádné zákonné prostředky k tomu, aby mohla zabránit zemřelému opustit nemocnici, když tento se léčil dobrovolně. Žádné z projevů zemřelého během hospitalizace pak podle tvrzení nemocnice neposkytovaly důvod pro jakékoliv omezení zemřelého například formou detence. Podle nemocnice se jednalo o nešťastnou náhodu. Po provedeném dokazování vzal soud za procházené toto: Dne [datum] okolo 16. hodiny se panu [jméno] [celé jméno žalobce] (dále jen„ zemřelý“) udělalo v zaměstnání nevolno (epileptický záchvat) s tím, že následně byl ještě téhož dne hospitalizován v žalované nemocnici O tom není mezi účastníky sporu. Již v průběhu hospitalizace v blíže neurčený den v časných ranních hodinách byl zemřelý viděn jiným pacientem ([jméno] [anonymizováno]), který si všiml při cestě výtahem a následném pobytu venku (za účelem kouření) zřetelných neobvyklých projevů zemřelého (trhané pohyby, přehnaně hlasitá mluva a výkřiky a vzhledem k roční době a počasí nedostatečné oblečení). V obdobném stavu pak viděl tento svědek zemřelého i následující den kolem desáté hodiny dopoledne a to v nemocniční chodbě, směřující k východu z nemocnice. To přesto, že v uvedeném období z důvodu chřipkové epidemie nesměli pacienti lůžkové oddělní vůbec opouštět, nicméně personálem to bylo tolerováno. Uvedené soud zjistil ze svědecké výpovědi svědka [příjmení]. Někdy kolem 8.00 hodin dne [datum] přijal strážník ostrahy nemocnice [příjmení] [jméno] telefonát z oddělení biochemie-urologie (od zdravotní sestry [příjmení]), že tam jsou problémy s pacientem, který strhává plakáty a slovně vyhrožuje personálu tohoto oddělení. Když strážník dorazil na místo, pacient již tam nebyl a strážník jej posléze nalezl na oddělení dětské chirurgie. Tento pacient se procházel po chodbě a vypadal, jako by něco hledal. Z levého rukávu mu vyčnívala kanyla. Na všechny dotazy strážníka odpovídal tento pacient pouze jediným slovem„ [ulice]“. Následně se pak pacient posadil ke stolku s letáčky s tím, že strážníkovi se na něm nadále nezdálo nic podezřelého a proto strážník usoudil, že další opatření nejsou třeba a odešel. Na polici pak strážník ztotožnil tohoto pacienta se zemřelým [jméno] [celé jméno žalobce]. Uvedené soud zjistil ze svědecké výpovědi strážníka ve spojení s jeho výpovědí před orgány policie (Úřední záznam o podaném vysvětlení ze dne [datum]). Právě z důvodu nejasné diagnózy s projevy epileptického záchvatu byl zemřelému předepsán lékařem takzvaný zvýšený dohled, což znamená tříhodinové pozorování, zda nedostal další záchvat. V den [datum] v době velké vizity byl však již tento zvýšený dohled z popudu lékaře MUDr. [příjmení] zrušen. Ke zrušení dohledu však nedošlo z důvodu vyjasnění diagnózy, ale pouze z personálních důvodů, když na lůžkové části neměla nemocnice tolik personálu, aby mohl být takový zvýšený dohled nad pacienty zajištěn. Uvedené soud zjistil ze svědecké výpovědi lékaře MUDr. Ing. [příjmení] [příjmení]. Přibližně od 10.00 hodin dne [datum] začali zemřelého postrádat jeho příbuzní (nezvedal jim mobil). Od personálu nemocnice dostávali zprvu informace, že zemřelý je na odborném vyšetření. Až v průběhu dne kolem 13. hodiny se pak i nemocnice zapojila aktivně do pátrání po zemřelém. K tomu soud považuje za potřebné uvést, že vzhledem k okolnostem úmrtí zemřelého (viz dále) nebylo prokázáno, že i při rychlejší reakci nemocnice by pacient nezemřel. Proto soud z hlediska procesní ekonomiky neprováděl již podrobnější dokazování k jednání nemocnice poté, co zemřelý budovu nemocnice opustil. Přes policejní pátrání i pátrání organizované příbuznými zemřelého byl tento nalezen mrtev až dne [datum] poblíž areálu nemocnice (ulice [ulice], na vlakové trati před vlakovým tunelem na špatně přístupném místě). Měl u sebe náramek z nemocnice s DG 406, což znamená záchvaty grand mal (podle slovníku cizích slov se jedná o diagnózu velkého epileptického záchvatu). [obec] ani na základě ohledání místa činu ani na základě následné pitvy nezjistila cizí zavinění s tím, že zemřelý před svou smrtí se plazil neprůchozím zarostlým svahem až se dostal na místo, kde zemřel následky podchlazení a vyčerpání organismu. Uvedené soud zjistil z Protokolu o ohledání místa činu z [datum] (č.l. 49 spisu PČR OŘP [obec] III č.j. ORIII-18929-15/TČ-2009-001314-) ve spojení s Úředním záznamem o provedených úkonech stálé výjezdové skupiny z [datum] (č.l. 56). I policie tedy dospěla k závěru, že zemřelý se na místo své smrti dostal fakticky přímou cestou z nemocnice. Čili je zde pravděpodobnost hraničící s jistotou, že pacient ve stavu duševního rozrušení po opuštění budovy nemocnice došel a ke konci se již doplazil na místo, kde byl nalezen mrtev. Den úmrtí zemřelého byl určen soudem na [datum]. Jak ale plyne z usnesení zdejšího soudu č.j. Nc 701/2010-61 ze dne 11.11.2010 ve spojení s rozsudkem č.j. Nc 1012/2015-41 ze dne 9. července 2015 takto soudně stanovený den smrti je dnem, který zemřelý nepřižil. Vzhledem k povětrnostním podmínkám však lze připustit, že fakticky ke smrti došlo o jeden až dva dny dříve. Skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost). (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013) Jakkoliv skutkový děj v časovém úseku mezi opuštěním nemocnice a úmrtím zemřelého prokazují jen nepřímé důkazy, lze v daném případě bez rozumných pochybností nabýt jistoty, že zemřelý po opuštění nemocnice ve změněném psychickém stavu přímou cestou došel a doplazil se na místo, kde během několika dnů zemřel a kde byl také nalezen. Soud vzhledem ke shora uvedeným skutkovým závěrům zkoumal, zda nemocnice nějakým způsobem pochybila při péči o zemřelého pacienta a zda toto pochybení vedlo v příčinné souvislosti k jeho úmrtí. Vymezení pojmu„ porušení právní povinnosti“ (25 Cdo 2382/2010): Porušením právní povinnosti jako předpokladu odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák. se rozumí objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická či právnická osoba skutečně jednala (příp. opomenula jednat), a tím jak jednat měla, aby dostála svým povinnostem. Podle § 11 odst. 1 zák. č. 20/1966 Sb. - o péči o zdraví lidu zdravotní péči poskytují zdravotnická zařízení státu, obcí, fyzických a právnických osob v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. Podmínky poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních stanoví zvláštní zákony. Podle § 55 odst. 1 zák. č. 20/1966 Sb. - o péči o zdraví lidu zdravotničtí pracovníci jsou povinni vykonávat zdravotnické povolání svědomitě, poctivě, s hluboce lidským vztahem k občanům a s vědomím odpovědnosti ke společnosti. Jestliže nemocnice pověřuje členy ostrahy posuzováním zdravotního (duševního) stavu pacientů, je zřejmé, že v daném případě je třeba i takového člena ostrahy považovat analogicky při provádění této činnosti za zdravotnického pracovníka. Soud tedy uzavřel, že nemocnice (zdravotničtí pracovníci) nepostupovala v daném případě lege artis. Za situace, kdy pacient se zatím neznámou (nepotvrzenou) diagnózou s projevy psychické poruchy, který měl být zvláště pečlivě sledován, několik hodin bloudí po různých oddělných nemocnice ve zcela zjevně nenormálním duševním stavu, tak jedinou reakcí nemocnice bylo vyslání člena ostrahy. Ten, aniž měl jakékoliv medicínské vzdělání usoudil, že pacient je v pořádku. Čímž zřejmě nemocnice považovala celou věc za vyřešenou a uzavřenou. Je zcela zřejmé, že postup lege artis měl být v prvé řadě okamžitě pacienta, který byl nebezpečný bezpochyby sobě a zřejmě i svému okolí (viz shora popsaní incident), nechat zabezpečit pro