24 C 134/2021-67 — Obvodní soud pro Prahu 8

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu došlým zdejšímu soudu dne 30. 3. 2021 domáhá po žalované zaplacení částky 37 935,75 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 16. 3. 2018 uzavřela žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o zápůjčce č. 541663300, na jejímž základě byly žalované v hotovosti poskytnuty peněžní prostředky ve výši 22 000 Kč, a to v den uzavření smlouvy, což žalovaná potvrdila svým podpisem smlouvy. Žalovaná se zavázala zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně taktéž částku ve výši 19 017 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3 935 Kč (s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně sjednanou na straně 1 smlouvy), odměny za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 8 596 Kč a nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 486 Kč, a to vše v hotovosti v 60 týdenních (sedmidenních) splátkách po 684 Kč, nejpozději do 10. 5. 2019 Poslední příslušná splátka byla ze strany žalované uhrazena dne 19. 5. 2018, žalovaná se dostala do prodlení s úhradou sjednaných splátek, čímž porušila své závazky ze smlouvy. Žalovaná na předmětnou pohledávku uhradila celkem 1 000 Kč. Pohledávka byla ze strany společnosti [právnická osoba] postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 žalobkyni jako novému věřiteli, a to s účinností k témuž dni, a postoupení bylo žalované písemně oznámeno dopisem. Žalobkyně tedy požaduje po žalované zaplacení dlužné jistiny ve výši 21 690,71 Kč, dlužného poplatku ve výši 16 245,04 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 4 455,63 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 3 093,34 Kč, úroků ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny ve výši 21 690,71 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 8,5 % ročně z dlužné jistiny ve výši 21 690,71 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení. 2. V doplnění žaloby z 24. 9. 2021 žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy prověřila úvěryschopnost žalované, kdy tato byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, které byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované. Žalobkyně však soudu předložila pouze tzv. zákaznickou kartu a uvedla, že její právní předchůdkyně své povinnosti podle § 84 až 89 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, splnila, což dokládala smlouva o zápůjčce, která uváděla, že zákazník toto odborné posouzení potvrzuje. Dále uvedla, že její právní předchůdkyně si ověřila, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení. Dále uvedla, že případně sdělení nepravdivých údajů zákazníkem by mohlo být úvěrovým podvodem podle § 211 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, a že po věřiteli nelze oprávněně požadovat hluboké a rozsáhlé, až detektivní prověřování sdělených informací a předložených dokladů. Dále argumentovala tím, že s ohledem na datum uzavření smlouvy by případné neprokázání splnění zákonné povinnosti nezpůsobovalo absolutní neplatnost předmětné smlouvy. 3. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. 4. Soud věc za postupu podle ust. § 115a a 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“), projednal za předpokládaného souhlasu účastníků bez potřeby nařízení jednání, vycházel přitom z listinných důkazů, které účastníci na podporu svého procesního stanoviska předložili. Výzvu k vyjádření o tom, zda má být ve věci nařízeno jednání, pak soud doručil v souladu s ust. § 45 až 50 o.s.ř. (zakotvujícím zásadu odpovědnosti účastníka za určení místa, kam mu mají být písemnosti doručovány, byť by se účastník v tomto místě nezdržoval), žádný z účastníků ve stanovené lhůtě o nařízení jednání výslovně nepožádal. 5. Soud vycházel z předložených listinných důkazů a vzal za prokázaný následující skutkový stav. Právní předchůdkyně žalobkyně dne 16. 3. 2018 poskytla v hotovosti žalované částku 22 000 Kč, jak bylo zjištěno ze smlouvy o zápůjčce obsahující podpis žalované. Žalovaná však na poskytnuté peněžní prostředky uhradila právní předchůdkyni žalobkyně pouze 1 000 Kč. Pohledávka byla ze strany společnosti [právnická osoba] postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 žalobkyni jako novému věřiteli, a to s účinností k témuž dni, a postoupení bylo žalované písemně oznámeno dopisem. 6. Soud však nemá za prokázané, a to i přes na výzvu doplněná tvrzení, že by právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně posoudila úvěruschopnost žalované a že by měla k dispozici podklady pro závěr, že nebyly důvodné pochybnosti o její schopnosti dluh splatit. Z prohlášení žalované ve shora uvedené smlouvě o zápůjčce to nelze vyvodit, neboť splnění povinností podle § 84 a násl. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), musí poskytovatel úvěru být schopen sám prokázat objektivními podklady, které měl k dispozici a na jejichž základě provedl odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele; není možné, aby se tohoto břemene zprostil jen tím, že si nechá od spotřebitele podepsat libovolné prohlášení v tomto směru. Opatření dostatečných podkladů k posouzení úvěruschopnosti žalované nelze dovodit ani z doložené zákaznické karty z 16. 3. 2018, v níž je uvedeno, že žalovaná má základní vzdělání, je svobodná, žije v nájmu, pracuje jako pokladní, jejíž čistý měsíční příjem činí 11 618 Kč, odhadované měsíční výdaje činí 7 000 Kč, kreditní karty, zápůjčky u jiné společnosti či bankovní účet na své jméno žalovaná nemá. K této zákaznické kartě nebyly žalobkyní doloženy žádné další listiny. Není zřejmé, jak byly prověřovány skutečné výdaje žalované. 7. Po právní stránce soud věc posoudil následovně. Právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím zápůjčky řádně neposoudila úvěruschopnost žalované, jak jí ukládal § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, podle něhož poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů; poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Citované ustanovení dále mj. uvádí, že poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Jak plyne ze skutkových zjištění soudu, právní předchůdkyně žalobkyně si neobstarala dostatečné informace k ověření příjmů ani výdajů žalované. Doloženými listinami nebylo zjištěno, že by právní předchůdkyně žalobkyně měla dostatečné podklady, aby provedla profesionální posouzení úvěruschopnosti žalované, na jehož základě by mohla oprávněně usoudit, že nejsou dány důvodné pochybnosti o její schopnosti zápůjčku splácet. Proto podle citovaného ustanovení neměla žalované spotřebitelský úvěr poskytnout. 9. Podle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 10. K neplatnosti soud přihlédl z úřední povinnosti dle ust. § 588 o.z., neboť uvedená smlouva o zápůjčce nejen odporovala zákonu (o spotřebitelském úvěru), ale tento rozpor též narušuje veřejný pořádek (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 31 ICdo 36/2020). K tomu v usnesení z 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, Ústavní soud označil„ koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv“ za„ nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, tedy koncepci porušující závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 1, odst. 2 Ústavy a čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny), která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle.“ Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018,„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.“ (k tomu viz též nález Ústavního s