25 C 93/2023-242 — Obvodní soud pro Prahu 8

1. Žalobce se žalobou podle části páté o.s.ř. ze dne 20.4.2023 doručenou zdejšímu soudu dne 20.4.2023 domáhá nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 21.3.2022 č.j. 07835-33/2017-ERU, a rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 7.2.2023 č.j. 07835-40/2017-ERU tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 303.468.662,92 Kč spolu s 8,05% úrokem z prodlení p.a. od 2.7.2014 do zaplacení. V žalobě uvádí, že společnost , název, , Jméno žalovaného C, . (dále též jako ,,, název, “) jako provozovatel distribuční soustavy pro elektřinu a žalobce jako zákazník uzavřeli dne 17.5.2012 smlouvu o připojení lokální distribuční soustavy k distribuční soustavě vysokého nebo velmi vysokého napětí č. 12_VVN_1003954426 (dále též jako „Smlouva o připojení“) a dne 23.12.2010 smlouvu o distribuci č. 10_VVN_3_02755027 (dále též jako „Smlouva o distribuci“). Na jejich základě , název, poskytuje žalobci službu distribuce elektřiny. Od 1.1.2013 do 30.9.2013 žalobce vyrobil celkově 430.189,619 MWh elektřiny, která jím byla využita pro jeho vlastní potřebu a rozváděna prostřednictvím lokální distribuční sítě, jejímž provozovatelem je on sám (dále též „vlastní dodávky elektřiny“). Žalobce v souvislosti s vlastními dodávkami elektřiny nevyužil služby distribuce společnosti , název, a pro tuto spotřebu elektřiny nesjednal smlouvu o distribuci elektřiny ani s žádným jiným provozovatelem distribuční soustavy. Od 1.1.2013 do 1.10.2013 (dále též „rozhodné období“) , název, v rámci své činnosti účtoval svým zákazníkům a následně od nich i vybíral tzv. složku ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou obnovitelných zdrojů energie a kombinované výroby elektřiny a tepla („složka ceny za POZE“ či „příspěvek POZE“). Tato částka měla na základě § 28 odst. 1 z.č. 165/2012 Sb. o podporovaných zdrojích energie („zákon o POZE“) ve znění účinném do 1.10.2013 představovat jeden z prostředků, kterými měly být financovány náklady na podporu elektřiny a provozní podpory tepla. , název, v rozhodném období žalobci vystavil devět faktur, jejichž předmětem je i složka ceny za POZE, a to ve vztahu k vlastním dodávkám elektřiny žalobce. Společnost , název, v rozhodném období vyfakturovala (fakturami č., hodnota, za leden 2013, č., hodnota, za únor 2013, č., hodnota, za březen 2013, č., hodnota, za duben 2013, č., hodnota, za květen 2013, č., hodnota, za červen 2013, č., hodnota, za červenec 2013, č., hodnota, za srpen 2013 a č., hodnota, za září 2013) složku ceny za POZE ve vztahu k vlastním dodávkám elektřiny žalobce celkem ve výši 303.468.662,92 Kč včetně DPH a žalobce ji uhradil. Poté však žalobce dospěl k závěru, že mu , název, v souvislosti s vlastními dodávkami elektřiny neposkytl žádnou distribuční službu a neměl tak k účtování složky ceny za POZE právní titul. Částka 303.468.662,92 Kč tak je podle žalobce bezdůvodným obohacením , název, , k jehož vydání ho žalobce vyzval. , název, to však odmítl s tím, že složka ceny za POZE byla účtována na základě platných smluvních dokumentů v souladu s obecně závaznými právními předpisy. , název, následně takto získané finanční prostředky převedl na žalovaného jakožto operátora trhu.2. Podle žalobce finanční prostředky na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů tvořily podle § 28 odst. 1 a § 13 odst. 1 z.č. 165/2012 Sb. složku ceny za distribuci elektřiny jako poskytnuté služby distribuce elektřiny, a tudíž nevyužil-li zákazník službu distribuce elektřiny (u elektřiny, kterou si sám vyrobil a sám si ji distribuuje), nemůže provozovatel distribuční soustavy účtovat příspěvek na úhradu nákladů spojených s podporou obnovitelných zdrojů energie a kombinované výroby elektřiny a tepla za tuto elektřinu. Tento názor zastávala i dlouhodobá rozhodovací praxe ERÚ, která byla změněna až rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.8.2019 č.j. 32 Cdo 3744/2017-354, o který se opírají i rozhodnutí ERÚ. Žalobce s tímto rozhodnutím nesouhlasí a domnívá se, že je protiústavní a že se nevztahuje na jeho případ.3. Žalobce podal proti , název, žalobu, řízení o ní bylo vedeno před Okresním soudem v , adresa, pod sp. zn. 18 C 358/2015 a pro nedostatek pravomoci postoupeno ERÚ. Ten rozhodoval v rámci prvostupňového i druhostupňového řízení, které skončilo rozhodnutím Rady ERÚ ze dne 20.7.2021 č.j. 10600-31/2019-ERU. Proti němu podal žalobce žalobu podle části páté OSŘ k Okresnímu soudu v , adresa, , která byla rozsudkem Okresního soudu v , adresa, ze dne 24.6.2022 č.j. 15 C 373/2021-115 zamítnuta a v současné době probíhá odvolací řízení před Krajským soudem v , adresa, . Žalobce je přesvědčen, že pasivně věcně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení je , název, , ale ten setrvává na tvrzení, že prostředky představující předmět bezdůvodného obohacení převedl na žalovaného coby operátora energetického trhu, který byl konečným příjemcem předmětných finančních prostředků. Žalobce proto z opatrnosti za účelem zachování promlčecích lhůt podává žalobu i proti žalovanému, který se tak na úkor žalobce bezdůvodně obohatil v celkové výši 303.468.662,92 Kč včetně DPH., právnická osoba, řízení před Energetickým regulačním úřadem rozhodnutím ze dne 21.3.2022 č.j. 07835-33/2017-ERU ERÚ zamítl v celé šíři návrh žalobce na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 303.468.662,92 Kč s příslušenstvím. Proto žalobce podal proti rozhodnutí rozklad. Rozhodnutím ze dne 7.2.2023 č.j. 07835-40/2017-ERU Rada ERÚ rozklad žalobce zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. Rozhodnutí ERÚ jsou podle žalobce věcně nesprávná, jelikož jsou založena na rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.8.2019 č.j. 32 Cdo 3744/2017-354, který není na případ žalobce aplikovatelný (primárně se týkal otázky rozsahu zákonné úhradové povinnosti provozovatele regionální distribuční soustavy ve vztahu k operátorovi trhu a netýkal se otázky smluvního zajištění distribuce elektřiny a z toho plynoucí platby za distribuci elektřiny mezi provozovatelem regionální distribuční soustavy a výrobcem elektřiny) a který je podle žalobce protiústavní. Obě rozhodnutí ERÚ rovněž spočívají na nesprávném právním posouzení věci a jsou nezákonná. Žalobce z tohoto důvodu napadá jak rozhodnutí Rady, tak předcházející prvostupňové rozhodnutí v plném rozsahu. Žalobce dále zdůraznil, že distribuční smlouva se týkala výhradně elektřiny dodané do odběrného místa žalobce, že předmětný rozsudek Nejvyššího soudu ČR se vztahuje výhradně k distribuční smlouvě společnosti E.ON, že každá distribuční smlouva je obsahově odlišná, že , název, nemá oprávnění k fakturaci plateb souvisejících s plněním, které nespadá do předmětu vymezeného v čl. III. distribuční smlouvy (tj. plnění poskytnutá do odběrného místa žalobce). Společností , název, fakturované částky se nevztahovaly k poskytnutí jakéhokoliv zdanitelného plnění, a proto ani na ně nebylo možné vystavovat daňový doklad (ještě navíc včetně DPH). Dále žalobce poukazoval na spor mezi společnostmi , název, a ŠKO-, právnická osoba, . vedený u ERÚ pod sp.zn. SLS-, č. účtu, , ve kterém ERÚ dovodil, že lokální spotřeba výrobce nepodléhala poplatkové povinnosti, neboť nebyla uzavřena distribuční smlouva, přičemž se v zásadě jednalo o právně, technologicky i fakticky téměř identický případ jako případ žalobce, takže by měly být oba případy posouzeny stejně (§ 2 odst. 4 správního řádu). ERÚ tedy došel podle žalobce k absurdnímu závěru, že poskytovatel služby může nárokovat i platby za plnění, která vůbec nesouvisejí se závazkem uzavřeným mezi ním a dotčeným odběratelem. Žalobce závěrem také argumentoval tím, že povinnost hradit příspěvek na POZE nebyla uložena v souladu s čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, podle kterých mohou být povinnosti, daně a poplatky ukládány jen na základě zákona.5. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl (č.l. 101), že žalobce se již v roce 2016 domáhal u zdejšího soudu žalobou na plnění vydání bezdůvodného obohacení ve výši 303.468.662,92 Kč (příspěvek na POZE) v relevantním období, tj. od 1.1.2013 do 2.10.2013. Usnesením ze dne 2.5.2017 č. j. 7 C 305/2016-118 zdejší soud řízení zastavil pro nedostatek pravomoci a následně věc postoupil Energetickému regulačnímu úřadu, který rozhodnutím ze dne 21.3.2022 č. j. 07835-33/2017-ERU návrh žalobce zamítl a uložil žalobci uhradit žalovanému náklady řízení ve výši specifikované v předmětném rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce rozklad, který Rada Energetického regulačního úřadu rozhodnutím ze dne 7.2.2023 č. j. 07835-40/2017-ERU zamítla a napadené rozhodnutí potvrdila. Dále žalovaný poukázal na to, že se žalobce již dne 31.8.2015 žalobou podanou u Okresního soudu v , adresa, domáhal na společnosti , název, , právnická osoba, . jako provozovateli distribuční soustavy vydání bezdůvodného obohacení ve výši 303.468.662,92 Kč s přísl. Okresní soud v , adresa, žalobu zamítl rozsudkem ze dne 17.7.2017 č.j. 18 C 358/2015-303, ale Krajský soud v , adresa, usnesením ze dne 27.2.2019 č.j. 17 Co 33/2018-382 rozsud