8 C 174/2023-89 — Obvodní soud pro Prahu 8

Žalobkyně se podanou žalobou u zdejšího soudu původně domáhala po žalovaném zaplacení částky 13 800 Kč spolu s příslušenstvím, a to z titulu uzavřené smlouvy o úvěru ze dne 8. 7. 2022, na základě níž právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba] (dále jen„ předchůdce“), poskytl žalovanému úvěr ve výši 12 000 Kč, který měl žalovaný splatit nejpozději do 6. 10. 2022. Žalovaný však ujednanou částku neuhradil ve lhůtě splatnosti, pročež po něm žalobkyně požadovala též zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 800 Kč. Aktivní legitimaci v tomto sporu žalobkyně dovozuje ze smlouvy o postoupení pohledávek, na základě níž byla tato pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni ke dni 6. 3. 2023. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a po celou dobu řízení byl zcela nečinný. Po výzvě soudu k doplnění žaloby vzala žalobkyně svým podáním ze dne 26. 9. 2023 podanou žalobu v rozsahu částky 1 900 Kč zpět, neboť nedisponovala doklady o ověření úvěryschopnosti žalovaného. Soud proto usnesením ze dne 2. 10. 2023, č. j. 8 C 174/2023-79, částečně zastavil. Na základě listinných důkazů, které jsou obsahem spisu, vzal soud za prokázaný následující skutkový stav: Žalovaný uzavřel s předchůdcem smlouvu o úvěru [číslo] ze dne 8. 7. 2022 (dále jen„ smlouva [číslo]“), na základě níž se zavázal oproti poskytnutí úvěru ve výši 12 000 Kč ze strany předchůdce vrátit v jediné splátce po 30 dnech úvěr vrátit (prokázáno smlouvou [číslo]). Smlouvou o úvěru [číslo] ze dne 7. 9. 2022 (dále jen„ smlouva [číslo]“) se žalovaný zavázal uhradit v posunuté lhůtě splatnosti na 90 dnů částku 12 000 Kč na poskytnutém úvěru a poplatky za prodloužení splatnosti). Z titulu smlouvy byla na číslo účtu [bankovní účet] dne 8. 7. 2022 zaslána částka 12 000 Kč (prokázáno výpisem z běžného účtu a provedenou transakcí pod [variabilní symbol]). Majitelem osobního účtu číslo [bankovní účet] byl k datu 8. 7. 2022 žalovaný (prokázáno sdělením [právnická osoba] ze dne 2. 10. 2023). Pohledávka za žalovaným byla ze strany předchůdce postoupena na žalobkyni (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 11. 2022 a oznámením o postoupení pohledávky ze dne 15. 3. 2023). Žalobkyně s dostatečným předstihem před podáním žaloby vyzvala žalovaného k plnění (prokázáno výzvou před podáním žaloby ze dne 26. 6. 2023 a podacím archem ze dne 28. 6. 2023). Po právní stránce soud věc posoudil podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zák. [číslo] Sb.“), dle kterého poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle ustálené judikatury vyšších soudů je třeba k neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy přihlédnout z úřední povinnosti podle § 588 o. z., nikoli jen na základě případné námitky spotřebitele (podle § 87 odst. 1 věta druhá zák. č. 257/2016 Sb.). Ve svém usnesení ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, Ústavní soud označil„ koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv“ za„ nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, tedy koncepci porušující závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 1, odst. 2 Ústavy a čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny), která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle.“ Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018,„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.“ (k tomu viz též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud se proto zprvu zabýval tím, zdali lze na smlouvu [číslo] smlouvu [číslo] hledět jako na platně uzavřenou s ohledem na výše uvedená zákonná ustanovení, a dospěl k názoru, že předchůdce před poskytnutím spotřebitelského úvěru žalovanému řádně neposoudil jeho úvěruschopnost ve smyslu § 86 zák. č. 257/2016 Sb., pročež soud považuje úvěrovou smlouvu v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a výše citovanou judikaturou za absolutně neplatnou, což se týká i vedlejších ujednání, na jejichž základě se žalobkyně domáhala smluvní pokuty. Podle § 84 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. byl předchůdce (poskytovatel úvěru) povinen ověřit úvěruschopnost žalovaného způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů. Z žaloby ani ze skutkových zjištění nevyplývá, že by si předchůdce obstaral dostatečné informace k ověření příjmů a výdajů žalovaného, ani k ověření existence a způsobu plnění jeho případných dosavadních dluhů. Žalobkyně sice uvedla, že její právní předchůdce využil databáze dle § 88 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., ale toto své tvrzení nedoložila žádnými důkazy. Na poskytnuté plnění pak soud hledí jako na bezdůvodné obohacení, které je obohacená osoba, tedy žalovaný, povinen dle § 2991 o. z. vrátit žalobkyni. Na základě zjištěného skutkového stavu a následného právního posouzení věci soud uzavřel, že žaloba je co do vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému zcela oprávněná. Žalovaný sice figuroval ve smlouvě o úvěru, nicméně tu soud shledal jako absolutně neplatnou dle výše uvedených důvodů. Věc pak připadalo do úvahy posuzovat pouze dle ustanovení upravujících bezdůvodné obohacení, ke kterému v daném případě došlo, když předchůdce zaslal bez právního důvodu, resp. z právního důvodu, který vyslovením absolutní neplatnosti smlouvy odpadl, částku 12 000 Kč na účet žalovaného. Při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení musí soud nejdříve předestřít, že částečné zastavení řízení vnímá jako jednoznačně zaviněné žalobkyní, když ta vzala žalobu částečně zpět poté, kdy nedokázala doložit posouzení úvěryschopnosti žalovaného a zřejmě měla za to, že soud bude její nárok posuzovat podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. Jelikož procesní zavinění částečného zastavení řízení spatřuje soud na straně žalobkyně, přihlédl k tomuto při stanovení výše náhrady nákladů řízení, přičemž tyto posuzoval podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žalobkyně sice byla v nově vymezeném předmětu řízení (po částečném zastavení řízení) zcela úspěšná, nicméně co do částky 1 900 Kč, o kterou vzala žalobu částečně zpět, zavinila zastavení řízení, tedy úspěšná nebyla. Žalobkyně se v žalobě původně domáhala zaplacení celkem 13 800 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 739,73 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 100 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky v částce 217 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % z částky 12 000 Kč od 9. 3. 2023 do zaplacení, jež k dnešnímu dni dosahoval výše 1 168,76 Kč Tyto částky – v součtu 16 025,49 Kč – tedy činí celý předmět řízení, tj. 100 % požadovaných nároků. Soud žalobci přiznal částku 12 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 000 Kč od 9. 3. 2023 do zaplacení, který činí k dnešnímu dni 1 168,76 Kč, a dále kapitalizovaný úrok z prodlení v částce 739,73 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky v částce 217 Kč, tj. celkem 14 125,49 Kč (88,14 %); ve zbývajícím rozsahu vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, tj. zavinila zastavení řízení. Po vzájemném zápočtu má žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 7